Čas od času ke mně dorazí e-mail s prosbou o radu, jak se naučit hrát flamenco na kytaru. Přestože se necítím být zrovna tím nejpovolanějším k vysvětlování, zkusím to alespoň trochu objasnit.

Na počátku byste si měli ujasnit, do jaké kategorie chete patřit:
(1) Opravdový flamenkový kytarista.
(2) Kytarista, který si chce jen obohatit svou techniku a příležitostně si zahrát nějakou tu sólovou flamenkovou skladbu.
Začněme kategorií (2), která je jednodušší.

Dobrým základem pro flamenkovou kytaru je alespoň částečná znalost hry na klasickou kytaru. Prakticky veškeré techniky, které se naučíte v klasické kytaře, použijete i ve flamenkové; flamenková kytara pak přidává několik typických technik, které se v klasické prakticky nevyskytují.

Pro začátky není třeba hned mít flamenkovou kytaru, stačí běžná klasická, pokud možno s výrazným zvukem. Je ale potřeba několika úprav. Jednak si na ní přilepit golpeador, tj. plastovou ochranu pod strunami. Bez golepadoru byste si brzy udělali do dřeva nehezké prohlubně, možná časem i díry. Pokud golpeador neseženete (ve Španělsku se prodávají jako samolepka, u nás k vidění moc nejsou), dá se při troše šikovnosti vyrobit; já jsem například na svoji první flamenkovou kytaru použil kus filmu z osvitové jednotky (používá se v tiskárnách) a oboustrannou lepicí pásku.

Další úpravou by mělo být snížení kobylky tak, aby struny byly co nejníž. K tomu je potřeba hodně experimentovat, nejlépe si koupit několik plastových kobylek a brousit a zkoušet a brousit a zkoušet, až struny začnou nehezky drnčet, pak je zapotřebí je dát zase o kousek výš. Občasné zadrnčení (lépe řečeno ťuknutí struny o pražce při prvním kmitu) u flamenkové kytary moc nevadí, někdy dokonce přispívá k typickému zvuku. Nízko umístěné struny usnadňují techniky golpe a legato.

Struny se používají nylonové, pro začátky jsou lepší struny s nízkým tahem. Vybaveni základy hry na klasickou kytaru a vhodnou kytarou můžete začít s nácvikem základních flamenkových technik.

Určitě jste už viděli v televizi nebo na videu flamenkového kytaristu a všimli jste si, že sedí a drží kytaru jinak, než klasický; zatímco klasický kytarista má jednu nohu podepřenou stoličkou a spodek kytary má mezi nohami, moderní flamenkoví kytaristé obvykle mají nohu přes nohu a kytaru položenu skoro vodorovně (mimochodem, tento styl zavedl Paco de Lucía, aby ulevil levé ruce, která mu jinak pořád běhala nahoru dolů). Ovšem ne každému tento styl držení vyhovuje; je možno zůstat i u klasického držení (mimochodem, klasické flamenkové držení je ještě jiné, ale to bychom zabíhali příliš do detailů).

Dalším typickým prvkem je položení palce pravé ruky na strunu E6 (samozřejmě jen v době, kdy tato struna není používána), čímž pravá ruka získává mnohem větší stabilitu.

Základní flamenkové techniky jsou zejména:

rasgueo, rasgueado (čti "rasgéo, rasgeádo", nebo po andaluzsku "rachéo, racheádo")
golpe
picado (čti "pikádo")
tremolo
arpegio (čti "arpechio")
alzapúa

Rasgueo (nazývané též rasgueado) je nejtypičtějším prvkem flamenkové hry. V zásadě existují dvě skupiny: rasgueo hrané pouze prsty a rasgueo hrané i palcem.
Rasgueo hrané pouze prsty spočívá v rytmickém vystřelování prsty přes struny v rychlém sledu. Existuje celá řada variant, asi nejtypičtější je sekvence c-a-m-i-i (c-malíček, a-prsteník, m-prostředník, i-ukazovák) nebo v moderním flamenku a-m-i-i. V této sekvenci prsty vystřelují do strun směrem dolů, pouze ukazovák směrem dolů a pak hned nahoru. Pro tuto skupinu je potřeba si vypěstovat v prstech sílu a hbitost pro rychlý úhoz.
Druhá skupina spočívá v zapojení palce - aby to bylo možné, musí se ruka otáčet v zápěstí tam a zpět (otáčení musí vycházet od lokte); palec a prsty přitom vytvářejí rytmické úhozy.
Technicky není rasgueo až tak obtížné, jak se zpočátku může zdát; je ale velmi důležitá přesnost a správné rytmické zasazení, k čemuž je potřeba mít cit, který můžete získat jen častým poslechem dobrého flamenca.

Golpe je úder prsteníkem do ozvučné desky pod strunou E1 provedený buď samostatně, nebo zároveň s úderem (obvykle palcem) do jedné nebo více strun. Ostrost zvuku se dá regulovat tím, jestli prst dopadne na ozvučnou desku nehtem nebo bříškem; pokud dopadá jen nehtem, zvuk je ostrý (ale nehet se může brzy zlomit), naopak při dopadu bříškem je zvuk flamenkově temný. Nejčastěji se používá kombinace - prst dopadne nehtem i bříškem zároveň.
Méně často se používá úder plochou nehtu a nejbližším kloubem na prstu do desky nad strunou E6, kdy prst okamžitě po úderu pokračuje přes struny, takže úder zazní prakticky současně se strunami. Obvykle se používá prostředník nebo ukazovák. Ze začátku je tento úder poněkud bolestivý, než se na kloubu vytvoří ochranný mozol. Zejména na tento typ je potřeba mít velmi nízko struny, jinak je jen těžko proveditelný.

Picado je hra střídáním ukazováku a prostředníku s dopadem (apoyando), tj. prst se zastaví o další strunu. Používá se pro hraní rychlých sólových melodií (tzv. falsetas). Hra dopadem je podstatně výraznější a údernější, než hra bez dopadu, proto je picado ve flamencu hojně používáno.

Tremolo se ve flamencu hraje nikoliv čtyřmi, ale pěti úhozy, a to p-i-a-m-i (p-palec). Na rozdíl od klasické kytary, ve flamenku u tremola palec hraje s dopadem (apoyando).

Arpegio je technika známá z klasické kytary - jedná se rozložené hraní akordů, ale podobně jako u tremola, ve flamenku i u arpegia palec hraje s dopadem.

Alzapúa je velmi rychlá hra palcem v triolách přes více strun (podle mého názoru jedna z nejtěžších technik). Palec nejprve s dopadem zahraje na jedné struně a pak uhodí přes zbylé struny dolů (a přitom se může udělat golpe) a nahoru. Další varianta vzniká přidáním legata.

Výše uvedený popis samozřejmě nestačí k tomu, abyste pochopili, jak uvedené techniky zvládnout; k tomu je potřeba buď navštívit nějaký kurs hry na flamenkovou kytaru (např. na festivalu Iberica), nebo jednotlivé techniky okoukat a nacvičit podle některé ze škol, které jsou dnes k dostání (viz níže uvedený seznam). Je dobré se učit podle více škol, protože ne každá obsahuje vše a navíc jednotliví hráči se v technikách liší.

Pokud nemáte extra silné nehty, začnou se vám lámat nebo ubývat, koukněte na článek jak tomu čelit.

Zvládnete-li tyto techniky, můžete si pořídit noty k vaší oblíbené skladbě (viz níže) a začít nacvičovat. Pak už to chce jen trpělivost a čas. A také hodně poslouchat flamenco, protože do not a tablatur se prostě vše zapsat nedá. Ideální je cvičit skladby, od nichž máte originální nahrávku, takže můžete vaše pokusy konfrontovat s originálem.

Opravdový flamenkový kytarista

Chcete-li se stát Opravdovým Flamenkovým Kytaristou, je zvládnutí techniky jen prvním malým krůčkem. Opravdový flamenkový kytarista je takový, který je schopen na fiestě vzít do ruky kytaru a začít doprovázet zpěváky a tanečníky, a to i takové, s nimiž se do té doby neviděl. Aby toho byl schopen, nepotřebuje umět hrát superrychlá picada nebo oslňovat skvělou technikou - naopak, dalo by se říci, že mu dokonce může stačit znalost jen několika akordů a rasgueada. Co ale musí bezpodmínečně znát a dodržovat, je compás, tedy rytmus, a to ve flamencu rozhodně není jednoduchá záležitost; pro ty, kdo flamenco neposlouchali od malička, je to ve studiu flamenca nepochybně ta nejobtížnější věc.

Takže adept na opravdového flamenkového kytaristu nezačne nácvikem oblíbené skladby od Vicente Amiga nebo Paco de Lucíi - to by stavěl dům od střechy! Naopak, začne se učit frázím a falsetám typickým pro jednotlivá flamenková palos (soleares, alegrías, bulerías atd.) a bude se učit je zasazovat do compásu a skládat z nich doprovod.

K tomu se hodí více studium dnes již klasických flamenkových kytaristů, jako byli Sabicas a Niño Ricardo a jejich pokračovatelé, jako např. Paco Peña, Pedro Bacan, Paco Cepero, Pepe Martinez, nebo i raný Paco de Lucía, a to zejména proto, že u klasických flamenkových skladeb je compás z melodie snadněji identifikovatelný, než je tomu u moderního flamenca.

Ještě více se k tomu hodí záznamy živých vystoupení kytaristů se zpěváky, opět lépe pro začátek starší nahrávky.

A úplně nejlépe se k tomu hodí odjet do Španělska na delší dobu, zapsat se do některého kurzu, chodit do flamenkových tablaos, naslouchat, nasávat atmosféru a nakonec se i aktivně zapojit do dění. Bez toho se žádný opravdový flamenkový kytarista neobejde.

Školy

Pro flamenco po staletí neexistoval žádný zápis do not ani učebnice; zkušenosti se předávaly osobně z generace na generaci. Teprve v posledních desetiletích se začaly objevovat pokusy shrnout tyto dovednosti do učebnic. Dnes už je na trhu poměrně široká nabídka učebnic, které se dají zakoupit přes internet. Zde jsou některé z nich.

Manuel Granados - Manual didáctico de guitarra flamenca. Noty + tablatury + CD, série učebnic. Techniku zde autor příliš nevysvětluje, kniha ale obsahuje řadu užitečných cvičení a frází pro jednotlivá palos, vše lze kontrolovat podle přiloženého CD.

Oscar Herrero: Guitarra Flamenca Paso a Paso - série učebnic s názorným vysvětlením základů techniky - dodáváno s videokazetou nebo DVD. Herrero má poněkud zvláštní držení ruky při hraní rasguea, ale to nakonec není sám; jak brzy zjistíte, každý kytarista má své zvláštnosti, proto je třeba čerpat z více zdrojů.

Juan Martín: Učebnice tohoto kytaristy jsou rozšířeny zejména v USA. Řada z jeho učebnic je doplněna o videokazetu nebo DVD a dobře ukazuje základní techniky a fráze. Juan Martín prezentuje především starou flamenkovou školu.

Juan Serrano: Sabor flamenco - učebnice základů techniky, s videokazetou. Další autor staré flamenkové školy.

Edice Encuentro: tato švýcarská edice je podle mého názoru to nejlepší, co lze získat. Přední flamenkoví kytaristé zde hrají zkrácené verze svých nejlepších skladeb, vše je dokumentováno na videokazetě nebo DVD a knize s přesným zápisem v notách a tablaturách. Kytaristé části skladeb navíc hrají ještě jednou pomaleji, takže názorněji to snad už ani nejde. Základy techniky se zde nevysvětlují (výjimkou je Gerardo Núñez, který podrobně vysvětluje i techniku), hodně toho ale lze odkoukat. Ačkoliv zahrát uvedené skladby je často obtížné i pro pokročilé kytaristy, může být tato edice užitečná i pro začátečníky; nikde jinde nemáte možnost koukat špičkovým kytaristům tak detailně na prsty. V současné době zahrnují tyto kytaristy: Paco Serrano, Enrique de Melchor Manolo Franco, Tomatito, Merengue de Córdoba, Rafael Riqueni, Pepe Habichuela, Moraíto, Chicuelo, Gerardo Núñez. Kytarista Merengue de Córdoba má vedle samostatné kytary ještě druhý díl, který se věnuje doprovodu zpěvu.

Existují i další učebnice, které jsem ale nezkoušel:
Manuel Salado: Guitarra Flamenca (údajně velmi dobrá série výukových DVD+CD pro začátečníky)
Dionisio Aguado: Método de guitarra
Paul Martínez: Aprende a tocar la guitarra
Rogelio Reguera: La guitarra en el flamenco
Andrés Batista: Método de guitarra flamenca

Noty a tablatury

Asi nejznámějším transkriptorem je Alain Faucher. Na jeho stránkách (Affedis) naleznete nabídku transkripcí celé řady skladeb od známých kytaristů. Objednáte-li si nějakou, asi vás překvapí, že obdržíte ručně psané tablatury (bez not), je však nutno říci, že zápis opravdu "sedí", transkripce jsou přesné a odpovídají tomu, jak to autor skutečně hraje. Vedle toho Faucher nabízí i několik knih, kde jsou tištěné tablatury i noty, opět velmi kvalitní: Tomatito, Gerardo Núñez, Moraíto, Ramón Montoya, Pepe Habichuela, Melchor de Marchena, El Niño Miguel, Paco Cepero, Serranito, Sabicas, Niño Ricardo. Každá kniha obsahuje 6 skladeb z jednoho či více alb daného autora. Bez zajímavosti nejsou ani Faucherovy články o vývoji hry na flamenkovou kytaru, které jsou k dipozici na jeho webu.

Již zmíněná edice Encuentro je i zdrojem kvalitních not; kytaristé zde hrají své skladby obvykle zkrácené a trochu jinak, než je tomu na jejich albech, ale o to víc jsou vhodné pro sólové provedení, protože kromě občas se vyskytujícího perkusisty zde nejsou další nástroje.

Skladby Paca de Lucíi byly po dlouhou dobu k dispozici jen v japonských vydáních not (bez tablatur) se značně nepřesným zápisem. Vydávání transkripcí Pacových skladeb jinými autory bylo pravděpodobně znemožněno výhradními právy, které na to kdosi po dlouhou dobu měl; to ale zřejmě nedávno skončilo a tak mohlo začít vydávání kompletního Pacova díla. V současné době jsou k dispozici první tři alba: La fabulosa guitarra, Fantasía Flamenca a Fuente y Caudal; první dvě zapsaná kytaristou Jorge Bergesem, třetí Juanem Manuelem Cañizaresem, kytaristou, který po dlouhou dobu hrál druhou kytaru v Pacově septetu. Podle ohlasů mají tyto transkripce vysokou kvalitu a nezbývá si než přát, aby se transkripcí dočkala i další Pacova alba.

Někteří kytaristé si píší transkripce sami a vydávají je společně se svými alby: Jorge Berges: Mil abrazos, Óscar Herrero: Torrente a Hechizo, El Viejín: Algo que decir atd.

Někteří kytaristé vydali CD s transkripcemi, které jsou na zároveň učebnicí i poslechovým albem: Paco Peña: Toques flameco, Manolo Sanlúcar: Mundo y formas de la guitarra flamenca.

Uvedené učebnice jsou k dostání na řadě webů, za všechny jmenujme alespoň Flamenco World, Zambra a esflamenco.com.

Transkriptorem sám sobě

Nabídka not je velká, ale i tak pokrývá jen velmi malou část toho, co lze ve flamencu slyšet. Máte-li nahrávku skladby, ke které nemůžete nikde najít transkripci, můžete si zkusit pomoci sami. Významným pomocníkem vám k tomu může být počítač - stačí nahrávku převést na disk, nejlépe do formátu WAV. Programy typu audio-editor dnes dokáží libovolně zpomalit přehrávání při zachování ladění a pouštět část skladby v nekonečné smyčce (já k tomu používám program GoldWave). Dají se tak dobře identifikovat rychlá sóla i rozložené akordy, u souzvuků už musíte zapojit svůj hudební cit.

Než se ale pustíte do takové transkripce, je potřeba vědět jednu zásadní věc: jak má kytarista na nahrávce naladěnou kytaru - ve flamencu totiž není nic neobvyklého hrát na přeladěnou kytaru, např. skladby typu rondeña se obvykle hrají v ladění D-A-D-F#-H-E. Navíc se často používá kapodastr; pokud toto nemáte nastaveno na kytaře stejně, končí odposlouchávání zdrceným "proboha, jak to ten chlap hraje?".

Samozřejmě lépe se skladba odkoukává z videa než jen ze zvukové nahrávky. Šikovné je opět zpomalené přehrávání a zobrazování po snímcích, které některé přehrávače umožňují (tyto možnosti bývají více obvyklé na počítači). Jen si musíte zvyknout na to, že kameraman a režisér obvykle nebývají kytaristé, a tak v momentech, kdy jsou kytaristovy ruce nejzajímavější, kamera obvykle švenkuje po jeho obličeji či spoluhráčích. Takže se často hodí nějakým způsobem vytáhnout z videa zvuk, uložit na disk do WAVu a tyto momenty odposlouchat již výše uvedeným způsobem. Vytáhnout zvuk z videa umí např. program VirtualDub, ale bohužel ne ze všech formátů; např. u formátu MPEG2 je to složitější a o tom zase někdy jindy.

ZM, 13.8.2006

Verze pro tisk