Rozhovor s Flacem de Nerja

Kytarista Flaco de Nerja, vlastním jménem Branislav Krajčo, je výraznou osobností slovenské (a dnes – protože žije ve Vídni – vlastně již i rakouské) flamenkové scény. Potkali jsme se na Iberice 2008, kde vyučoval pokročilé kytaristy, a pak v prosinci Olomouci, na kurzu kytary a tance – v obou případech během hektických dnů nebyl klid na větší rozhovor; ten nakonec vznikl až těsně po Novém roce, kdy jsme každý seděli doma u svého počítače a povídali si prostřednictvím Skypu.

Když jsi se ve 13 letech poprvé setkal s flamenkem, co tě na něm nejvíc zaujalo? Co byl první dojem?

První dojem? Asi rytmus a ta energie, která z toho vycházela. A ten pocit, co jsem z toho měl, bylo to pro mě něco úplně nového.

A kde jsi se setkal s flamenkem?

V podstatě doma. Otec mi koupil kytaru, švagr mi přinesl jednu nahrávku - byl to Paco de Lucía - Almoraima - a já jsem to hrozně chtěl umět hrát, takže jsem začal cvičit. Na kytary jsme hráli u nás všichni ve čtvrti, trampské písničky a odrhovačky. Můj švagr se věnoval kytaře víc, sice jen jako koníčku, ale dost se věnoval technice a všem záležitostem okolo, a tak mi ukázal nějaké základní techniky. A protože mi to šlo rychle, tak mě pak poslal k jednomu učiteli, aby mi dal základy prstokladů a ukázal mi správnou techniku, jak mám cvičit.

Takže máš klasickou průpravu na kytaru?

Jen ten první rok, to mi asi bylo kolem těch 13, rok jsem chodil na lidovou školu, kde jsem hrál klasické etudy podle Jirmala, takže tam jsem dostal základy jako arpegio, klasické tremolo, prstoklady - každý koncertní kytarista si tím musí projít. Ale zároveň už jsem měl také noty od Andrého Batisty a další stará flamenková témata, které mi dali kamarádi. Pak jsem poznal Martina Bieze, Laca Mareše, Jara Kupčoka a od nich jsem se hrozně moc naučil. Pak jsem začal hrát v tehdejším souboru flamenkově-folklorních andaluských tanců Andalucía. A od šestnácti jsem začal sólově vystupovat, nejprve v rámci toho souboru, a pak také v rámci klasických kulturních akcí, co se pořádají ve městech. Do Španělska na kurz k Emiliovi Mayovi jsem pak jel až jako dvaadvacetiletý, to bylo myslím v roce 1996. Emilio je výborný učitel, ale pro mě to hlavně byla první cesta do Španělska, a poprvé k někomu tak dobrému, jako byl on, takže ten dojem byl obrovský. Mimo těch hodin jsem s ním zažil také hodně fiest, které mi určitě daly hodně, i když jsme tam byli jen 3 týdny. V té době jsme měli Peñu Flamenca La Passion a začali jsme organizovat bratislavský festival, s Dinem Majdakem a Vladem Burešem, to bylo období skupiny Los Caminos, docela úspěšné. Až když jsem odešel v roce 98 na turné do Kolumbie, tak se to rozpadlo. Já pak odešel do Francie a do Španělska, a festival převzali jiní lidé. Období Los Caminos 95-98 bylo dost živé, co se týká flamenka v Bratislavě. To byla výborná doba, peña fungovala naplno (bylo to občanské sdružení), setkávaly se tam desítky lidí, to bylo příjemné. Scházeli jsem se v jednom kulturáku, kam se chodilo cvičit, kde jsme měli bar, poslouchala se tam hudba, dělaly se přednášky o flamenku, měli jsme tam i knížky a různé materiály o flamenku a všichni jsme se tam potkávali.

Od roku 1999 jsi působil ve Španělsku, ve městě Nerja, odkud jsi také dostal svou přezdívku (Hubený z Nerji). O tomto městě nic nevíme, má Nerja nějakou významnější roli ve flamenku?

Nemá nějakou význačnou roli, ale tím, že je to kousek od Malagy směrem na Granadu, je to vlastně na hranici provincií Malaga a Granada, tak tam přicházelo hrát hodně flamenkových umělců, hlavně kvůli turistům. Nemůžu říci, že by Nerja měla nějakou velkou flamenkovou historii, jakou má Granada, Sevilla, Ronda, to ne, ale určitě se tam vystřídalo hodně flamenkových umělců kvůli tomu, že tam byla práce, že tam byl turistický tah. Je to klidnější oblast, není tam ani moc hotelů, ale protože je to na cestě mezi Malagou a Granadou, je tam velký pohyb. Z Nerji také například pochází rodina Heredia, např. Chonchi Heredia a Sara Heredia, maželka Antonia, který tady byl na kurzu v Olomouci.

To už jsi se plně živil jen koncertováním?

To bylo tak, že ještě než jsem přijel do Nerji, založili jsme sdružení Peña Flamenca v Bratislavě a zároveň festival, a taky jsem hrával ve Vídni ve flamenkovém baru Bodega Machega. A tehdy mě zavolal zpěvák Fernandel Paso z Granady, který se dnes už věnuje spíš popu a úplně jinému stylu, ale tehdy ještě zpíval flamenco, a on mě nabídl, abych bych ho doprovázel. Tehdy se odstěhoval z Granady do Nerji, kvůli práci, bylo jí tam víc, než v Granadě. Dohodli jsme se a začali spolu vystupovat, potom také i v Granadě, Cordobě, Malaze. Půl roku jsem hrál každý večer v tablaích a restauracích, s tanečnicemi a zpěváky, samozřejmě hlavně pro turisty.

To určitě byla dobrá škola...

Byla to dobrá škola, člověk se toho hodně naučil - například fandangos jsem se naučil přímo na pódiu, nikdy mi to nikdo neukázal, já jsem si odkoukával akordy a šel to pak rovnou doprovázet. To ti dá mnohem víc, než když sedíš doma v pokoji a cvičíš. V Nerje jsem byl něco přes rok, pak už mi byla nějaká malá, to víš, je to vesnice.

Od roku 2000 jsi nahrával v Paříži pro vysílání Radio Cultur France a Television France 2 - jak ses k tomu dostal?

V roce 2000 jsem nejdřív začal účinkovat v Paříži na scéně Planet Andalucía, která existuje dodnes. Je to vlastně jediná stálá flamenková scéna v Paříži - je to něco jako takové menší divadlo, asi pro 200 lidí, tak trochu ve stylu pařížského kabaretu, mají tam stolky, dají ti tam nějaké tapas a je tam koncert. Povolal nás tam tehdejší kolumbijský tanečník Dario Arboleda, se kterým jsme spolupracovali; on dlouhá léta působil v Paříži jako moderní a flamenkový tanečník. Já jsem zavolal Stana (Morenita), a jeli jsme tam oba, měli jsme tam několikrát angažmá na 2-3 měsíce. A to nahrávání, to bylo v rámci těch koncertů. Pro Television France, jsme pak nahráli projekt Homage a Paco de Lucía.

A to jsi tam hrál svoji tvorbu?

Jo, já hraji svoji tvorbu od svých 16 let. Samozřejmě jsem občas hrál i převzaté věci od jiných autorů. Když jsem začínal, chtěl jsem zvládnout techniku, abych mohl zahrát to, co jsem slyšel v hlavě, kvůli tomu jsem strašně moc cvičil. Snažil jsem se napodobovat některá témata, ale protože jsem ze začátku na tom s technikou nebyl tak dobře, abych to zahrál přesně stejně, tak jsem se snažil něco na to téma zahrát, něco podobného vymyslet, takže jsem vlastně od začátku měl vlastní tvorbu. Na druhé straně dnes hodně improvizuji, když jsem na pódiu, i v bulerías nebo alegrías nebo v čemkoliv. Je to sice velký risk, ale neumím si představit hraní bez improvizace. Mí spoluhráči si na mě stěžují, že něco nacvičíme a pak je to na pódiu trochu jinak. To je ta obrovská volnost ve flamenku, nehraješ tu skladbu pokaždé stejně, to je geniální.

Jaký mají obecně Francouzi vztah k flamenku, myslíš, že k němu mají blíž než třeba Češi a Slováci?

Francie je hodně živá, pokud se týká flamenka, je ho tam strašně moc, řekl bych že po Španělsku je to druhá země s nejlepším flamenkem, i kvalitou. Je to kvůli tomu, že po dobu Frankovy diktatury spousta umělců utíkala do Francie, takže když si vezmeš třeba Marceille, Tolouse, Nice, Montpellier - tam žije spousta andaluzských Cikánů. Teď nedávno jsem spolupracoval se dvěma zpěváky, jeden se jmenuje José Cortés, druhý Menchor, jeden žije v Seville, druhý z Malaze, oba se narodili ve Francii, mají tam i rodiny, a zpívají neuvěřitelně dobře. Ve Francii je i několik velkých flamenkových festivalů, je tam i řada francouzských flamenkových umělců a kvalita je vysoká, a vysoký je i zájem publika.

I v rádiu?

No, mimo Španělsko se flamenco do rádií moc nedostane, s výjimkou nějakých specializovaných vysílání na stanicích zaměřených na latino hudbu, tak tam občas zamíchají mezi salsu taky flamenco, nějakého toho Amiga.

V roce 2001 a 2004 ses stal finalistou Concurso Nacional de Arte Flamenco de Córdoba a finalistou Concurso Nacional de Guitarra de Concierto v Barceloně. Přibliž nám, jak takový konkurz probíhá.

Základ je, abys sebral odvahu a šel tam. Já jsem jednou volal Stanovi do Sevilly, říkám - Stano poslouchej, je tam nějaká soutěž, co to je? A Stano říká - no přijeď, uvidíš. Tak jsem sedl na letadlo a letěl jsem do Córdoby. Vůbec jsem nevěděl, o jakou soutěž jde, ony mě ty soutěže moc nezajímaly, ale na druhou stranu jsem si říkal – byla by to dobrá zkušenost, tak proč ne? Tehdy bylo jen jedno předkolo a přihlásilo se asi 60 kytaristů. Pro vítěze byla cena Manolo Sanlúcara za koncertní flamenkovou kytaru a cena Juana Habichuely za doprovodnou kytaru. První kolo hraješ před komisí, kde tě můžou přerušit, nebo zastavit, je to dost nepříjemné, za denního světla, sedí tam porota, je jich sedm nebo deset, asi metr a půl před tebou a dívají se na tebe, no, je to hodně nepříjemné, jako nějaké přehrávky ve škole. Nic mi neřekli, jen že se ozvou a když prý ne, tak nic. No a pak zavolali, abych se dostavil do finále. Do finále v Gran Teatro de Córdoba se nás dostalo pět. Z těch, kdo postoupili, jsme byli cizinci jen já a jeden Holanďan. Cena byla jen jedna, žádné prvé, druhé, třetí místo. Ta soutěž se opakuje každé 3 roky a v té další v roce 2004 už jsem byl automaticky pozván do finále. Pak jsem byl ještě v roce 2001 na soutěži v Barceloně, ale tam už jsem znova nebyl, chystám se tam letos v říjnu.

Také jsi spoluúčinkoval v projektu Homenaje a Paco de Lucía - co to bylo za projekt a kdo v něm účinkoval?

Dali nás dohromady v Paříži mě, alžírského kytaristu Fahema a sicilského kytaristu Jeana-Baptistu Marina (ale oba jsou v podstatě Francouzi). První část jsme hráli Pakovy věci: Solo quiero caminar, Percusion Flamenca atd. Ta první část byla strašně náročná, byly to nervy. V druhé části jsme pak hráli vlastní kompozice, kde se samozřejmě člověk cítí jistěji. Byla to dobrá zkušenost, bohužel z toho nemám žádnou nahrávku. Vlastně jo, ukázka je na YouTube.

Spolupracoval jsi také s barokním komorním ansámblem L´arpeggiata na nahrávce Los Imposibles - co to bylo za hudbu?

Ten soubor je z Paříže a věnuje se staré barokní hudbě. Šéfka orchestru si vymyslela, že si pozve hudebníky z různých kultur. Například jsme hráli tradiční fandango, hrály se vůbec tradiční formy, nic moderního, a oni nás doprovázeli na barokní nástroje. Byl tam také výborný kytarista a pianista z Itálie Francesco Turrisi, který hrál tarantelu a staré italské věci, byli tam i Mexičané, hráli jsme s nimi mexickou peteneru, bylo to moc zajímavé. Na té nahrávce se podílel i Pepe Habichuela. Měli jsme s tím veliké turné, všude možně po světě.

Koncertuješ v mnoha zemích světa: jak lidi berou to, že nejsi pravý Španěl, a přitom prezentuješ španělskou kulturu?

To, že prezentuji španělskou kulturu, tak to vidí lidé, já si spíš myslím, že prezentuji moji hudbu, která má základy ve flamenku. Možná přejde nějakých 100, 120 let a lidé se budou dívat na umělce, kteří hrají flamenco i když nejsou Španělé, úplně normálně - dnes se také nedivíme když posloucháme italské operní písničky zpívané Japonci nebo latinskými Američany. Tím, že je flamenco nové, tak to dost lidí zaráží. Ale nakonec, ať to každý to vidí jak chce, jestli prezentuji španělskou kulturu nebo ne... :-)

Nezkoušel jsi někdy udělat fúzi mezi něčím, z čeho jsi vyrostl - tedy slovenskou lidovou hudbou, a flamenkem?

Nechci prozrazovat moc, ale teď na tom právě pracuji.

Co nebo koho z flamenka nejraději posloucháš?

To záleží na období, jaké mám. Těžko říct, dnes ti řeknu tohle a za měsíc zase něco úplně jiného. Ale pokud bych to měl teda nějak sumarizovat, tak určitě je to Siroco od Paca de Lucía, to je moje vůbec nejoblíbenější kytarové album. Pak také jeho Fuente y Caudal. Pokud se týká zpěvu, tak asi nahrávky Duquendeho a Potita. Já mám období, kdy poslouchám hodně zpěvu, teď poslední dobou jsem hodně poslouchal hlavně staré zpěvy. Jak říkám, záleží na období, v jakém jsem zrovna rozpoložení, jak mi je.

Jak se ti líbí nová generace kytaristů, jako třeba Jesús de Rosario, Ramón Jiménez, Diego del Morao, Daniel Mendéz nebo Antonio Rey? Co říkáš směru, kterým se dnes ubírá moderní flamenková kytara?

Popravdě řečeno, ten styl, jakým hrají, je výborný, určitě mi dáš zapravdu, že s technikou už dnes žádný kytarista nemá problém; znám sedmnáctileté kytaristy, kteří hrají technicky neuvěřitelným způsobem. Co mi ale chybí je trochu víc melodie, nějaké jasnější téma, protože když si člověk si poslechne věci od Paca, tak v každé skladbě je něco, co je silné, co si můžu zazpívat - proto se o něm říká, že on je vlastně frustrovaný zpěvák. Prostě je tam melodie, a tahle nová generace - ke které se koneckonců počítám i já - té chybí větší melodické cítění a zapomenout už konečně na tu techniku. Paco, Gerardo, Sanlúcar a jiní nám ukázali skvělou techniku, takže se nám zdá, že mít dobrou techniku je to nejdůležitější, ale ono to je samozřejmě tak, že nejen technika dělá hudbu. Takže se mi noví kytaristé líbí, rád si poslechnu jejich nahrávky, ale popravdě, často se mi stane, že si ten disk poslechnu jen jednou. Mám doma dost disků, které jsem si poslechl jen jednou, od kytaristů, kteří jsou virtuózové, technicky fakt výborní kytaristé, ale často v tom hraní cítím jako kdyby to byla hudba jen pro kytaristy. Oni třeba i zpěv a tanec doprovázejí úplně jiným stylem, je to výborné, ale pokud se týká té sólové kytary, tam mi prostě chybí víc melodie, je tam často příliš mnoho tónů a chybí ta genialita nebo řekněme ten talent ke kompozici - vybrat jen ty správné tóny a dát je na správné místo z hlediska rytmu a melodie. Když se vrátím třeba k té úvodní buleríe na albu Almoraima od PdL, to není technicky těžké, i když to tak vypadá, ale jak je zkomponovaná, jak jsou tam vybrané tóny, jak jsou dané do rytmu, tak to je neuvěřitelné. On to vlastně ani nehraje tak rychle, jak se to zdá. Když si ale poslechneš bulerías od Gerarda Nuneze, tak to je jak kdyby jel francouzský rychlovlak TGV - a pro mě se tam ten rytmus ztrácí, já to osobně nemám rád, mě tam chybí cit, tierra, aire. Radši si poslechnu cantiñ as La perla de Cádiz na Almoraimě, to je cantiñas udělaná přesně podle kompozice tance. Já si myslím, že z toho, co Paco dělal pozitivně, jsme hodně věcí pochopili nesprávně. Kdo to určitě dobře pochopil jsou Niño Joselé a Pedro Sierra, ti mají skladby melodicky neuvěřitelné, nádherné. Například si poslechni Calle Ancha od Joselého, on ho vlastně věnoval Pacovi, tohle album poslouchám také hodně často. Takže tohle mi chybí na kytarových cédéčkách, které vlastně poslední dobou i nějak málo vycházejí. Ale jinak si nedovolím kritizovat ani jednoho z těch kytaristů, jsou to výborní hráči.

A co posloucháš z ostatní muziky?

Skoro všechno, kromě techna a rapu, ty nemůžu; hodně mám rád rock ze šedesátých let, Led Zeppelin, Yes, mám rád i tvrdší hudbu.

Mě třeba takoví Yes přijdou jako úplný protiklad flamenka, takoví hodně umělí...

No, ale když si poslechneš kompozice starých Zepelínů, nebo Pink Floydů, ty kompozice, které trvají 15-20 minut, ty velké změny, které tam jsou, oni jdou z tématu do tématu - mě se zdá že to má hodně společného s flamenkem - vezmi si například kontrast tanců ve flamenku, jako je siguiriya a taranta. Jde o to, jak se na to díváš. A pak, já jsem na té hudbě vyrůstal. Taky poslouchám jazz, mám výborné nahrávky starého Johna Coltrana, nebo pianistu Keitha Jarreta, z jazzu toho dost studuju. Ale stejně, 90 procent z toho, co poslouchám, je flamenco.

Jaký byl tvůj největší flamenkový zážitek a v loňském roce a jaký vůbec?

Minulý rok v dubnu ve Vídni, v lokále Bodega Manchega to byla fiesta s Miguelem Povedou, zpíval s námi u stolu, to byl asi ten největší zážitek, a pak teď v září jsem si asi 4-5 hodin povídal zase na jiné fiestě po koncertu s Niñ em Joselé, to bylo hodně pozitivní a hodně příjemná debata o hudbě, o tvorbě, prostě o těch našich věcičkách a našich nočních můrách při komponování a hraní. :-) A ještě jeden zážitek, to jsem byl s Antoniem Herediou, doprovázel jsem ho por soleá, byl asi nějaký výborný večer, dobře jsme se cítili, mráz nám běhal po zádech, jak jsme doprovázeli, bylo to dost silné, prostě nádherné.

Niño Joselé teď trochu utekl k jazzu...

Jeho oslovila kompozice od Billa Evanse, cítil potřebu to zahrát na flamenkovou kytaru a udělal to tak, jak to udělal. Jinak se pořád věnuje i doprovodům, ten jeho koncert byl úžasný. Hrál Billa Evanse, ale hrál i své věci, a bylo to skvělé. Někdo to může nazývat fúzí, to je jedno, ale bylo to zkrátka úžasně provedené.

Kdybys měl pro nějakou encyklopedii definovat význam slov duende, aire a tierra pro flamenco, jak bys to udělal?

Duende je moment, kdy jsi absolutně otevřený, kdy cítíš každý jeden prvek v celé té soustavě pocitů a emocí, když se projevuješ něco nebo někoho posloucháš a cítíš to. Někdy hraješ jen pro to, abys hrál, a neprociťuješ, to se nedá naprogramovat. Duende je ten výjimečný stav, který se ti přihodí jen někdy, ať už jako posluchači, nebo jako interpretovi.

Aire, to je když se nesnažíš rytmu naordinovat jak má jít, ale necháš se jím nést, tak potom chytíš aire, rozumíš?

A tierra? Klid, rozvaha. Ještě si počkám 10 let a budu jí snad mít, v soleá... :-)

To je právě ta nádhera ve flamenku, že léty jen získáváš, nenudí tě. A spoustu věcí získáš až když jsi sám něco zažil, pochopil, nejen hraním a posloucháním flamenka, ale vůbec, to je stejné jako v životě.

Vzpomeneš si, co byl v tvé kariéře největší životní úspěch a co byl tvůj největší životní průšvih?

Těžko říci. Ani jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Úspěch pociťuješ vždy, když za tebou po koncertě přijdou lidé, a vidíš jim na očích, že jsi jim něco dal, nebo ti to řeknou. To je asi ten největší úspěch, i když jsi třeba nespokojený se svým hraním, a pak potkáš tyhle lidi, kde cítíš, že jsi jim dal něco pozitivního.

Průšvihů bylo dost. To stane, když máš při hraní okno, vypadne ti všechno, co víš, nebo ti ztuhnou prsty, někomu zkazíš zpěv když se netrefíš s akordy... Doma se to nestane, doma jsme všichni silní hráči, ale pak přijdeš na pódium, a děláš chyby tam, kde se ti doma nikdy nestanou. Ale o těch chybách to nikomu neříkej :-). Je to takový stálý pocit v hlavě, že by to člověk mohl zahrát líp, než to zahrál, tak to jsou takové ty nespokojenosti, co člověk pak bere jako neúspěchy. Nebo složíš nějakou skladbu a ta se ti pak přestane líbit.

Jaké tvé nejoblíbenější palo flamenco?

To se taky mění. Pochopitelně, jako mladému klukovi se mi nejvíc líbilo bulerías, to je jako nějaká brujería, ale pak se to změnilo, jeden čas se mi hrozně líbila taranta, pak jsem ji zase léta nehrál, teprve teď se ní vracím, nahraju jednu asi i na to cédéčko. Momentálně se mi líbí alegrías a zase taranta. Pořád se to mění, nevím proč, nemám pro to žádné vysvětlení. I fandango se mi líbí, to jsou prostě styly, které mi sedí. Ne každý umí hrát všechny styly, nebo je alespoň nepodá tak dobře. Někomu víc sedí cante levante, někomu zase rytmické skladby. Mám teď jedno alegrías, které považuji za jednu ze svých nejlepších kompozic, také bude na tom cédéčku. Taky mě hodně oslovuje soleá... znova se k tomu vrátím: ono to záleží na pocitovém období.

Kolik hodin denně jsi cvičil, když jsi cvičil nejvíc? A jak moc cvičíš dnes?

Tak 10-11 hodin. To jde dělat tak 10 dní za sebou, pak si musíš 4 dny oddechnout. Dnes, při mojí lenosti, a hlavně v zimě, když se vzbudíš a už se stmívá, :-) mi ta energie chybí. Přiznám se, že teď jsem asi 3 a půl týdne nedržel kytaru v ruce, kromě Silvestra, kdy jsem hrál na jedné akci, vlastně od Olomouce jsem ji nedržel. Vážně. Mělo to i svůj přínos, jak jsem ty 3 týdny nehrál, tak jsem teď takový klidnější, odpočatý, mám vyčištěnou hlavu, najednou jinak vnímám ty svoje falsety, přicházejí nové nápady. Dnes když cvičím, tak maximálně 5-6 hodin, jen když máme nějaké zkoušky, tak se to může protáhnout na víc. To tedy nepočítám, když cvičím u televize, se ztlumenou kytarou, to je výborná rutina, aby se člověku nestahovaly šlachy, a dá se to dělat i v noci. Tedy také mám někdy období, když opravdu chci cvičit, tak ráno dělám techniku 4 hodiny, pak se naobědvám, a pak si 3 hodiny přehrávám skladby , a pak ještě komponuji, tak to se to pak natáhne i na těch 10 hodin. Když si takhle uděláš plán, že teď budeš měsíc takhle makat a pak si týden odpočineš, tak při té kvantitě, co musíš denně odehrát, těch 8-10 hodin denně odehraješ. Pochopitelně s přestávkami, abys seděl 4 hodiny v kuse, to nejde.

Co považuješ na flamenkové kytaře za nejtěžší?

Mechaniku. :-)

Ne vážně, to má každý jinak, pro mě, co se týká techniky, je to asi dobrá a razantní alzapúa a rychlost palce. Nejen alzapúa, ale třeba takové ty palcové falsety, co dělá Pepe Habichuela, v té rychlosti, ty jsou geniální. Já mám dost dlouhý palec a uložit ho tam v té rychlosti, to je jako kdybys dělal s nějakou velkou pálkou, polenem. Chtělo by to kratší palec. :-) Picado třeba nevidím jako těžké.

Takže zahraješ i Pacova rychlá picada?

No, víš, jak to zahraje on, to neumí nikdo, on má neuvěřitelnou techniku, když si poslechneš tu razanci a čistotu jeho picad, to nemá žádný kytarista, nemá, nikdo. Je to tak. A navíc má neuvěřitelnou kombinaci těch technik. Jak z rasgeuada, z velkého abanica, to vpálí do alzapúy, to je neuvěřitelné. U picada si myslím, že to není těžké, těžké je pouze dobře ho vést, spousta lidí ho hraje moc jemně a to ve flamenku není ono - tam musí být razance a ty poslední tóny musí být silné. Paco to právě vysvětloval - musíš se koncentrovat na poslední notu, to je tvůj cíl, začít jemně a na závěr můžeš a nemusíš zrychlit, ale hlavně ty poslední tóny musí prostě vystřelovat, musí to práskat.

Také flamenkovou kytaru učíš - co vidíš jako největší problém zdejších (českých, slovenských, rakouských) žáků?

Trpělivost. Všichni se snaží hned hrát bulerías - já tomu rozumím, já ho chtěl také umět jako první... Já moje žáky například půl roku tlačím k tomu, aby hráli jen pomalu soleu, tarantas a takovéhle věci, občas tangos a výjimečně nějaké základy bulerías. Pak vidím problém s cvičením, je třeba se snažit se to dobře technicky zahrát, správně položit ruku, hrát pomalu rytmus - radši ho hrát pomalu rok, ale po tom roce už to člověk bude hrát rychleji a dobře - často vidím, že se lidé snaží hrát tři roky rychle a přitom za ty tři roky toho moc nepoberou. Takže lépe je vybrat si 4-5 flamenkových rytmů a rok je pomalu cvičit, s každou technikou, kterou je třeba cvičit - každá se dá cvičit na nějakém rytmickém základě. A ten rok cvičení přinese své ovoce. A také se těžko hledají lidé, co mají čas a chuť se tomu věnovat, jako jsem to dělal já a Stano - my jsme měli čas, měli jsme možnosti, neměli jsme rodiny a závazky, mohli jsme vysedávat dlouhé hodiny za kytarami. Teď nevidím moc lidí, co by eventuálně chtěli hrát v budoucnu profesionálně, to je škoda.

Jak si zpevňuješ nehty?

Klasicky - papírový kapesníček a sekunďáč. Dělám to tak odjakživa, drží mi to, je to v pohodě. Vyzkoušel jsem už všechno možné, i gelové, porcelánové, i ty látkové umělé nehty od Savarezů, ale nejspokojenější jsem s tím papírovým kapesníkem. Když si nechám dát gel, tak ten nehet je na mě moc tvrdý, to se mi pak nelíbí ani ten tón, ani ten pocit. Nehet musí zůstat trochu ohebný. Dávám jednu vrstvu kapesníčku. Na palec, prsteník a malíček dávám víc vrstev, ale na melodické (ukazovák a prostředník) dávám třeba i jen 3-4 vrstvy lepidla bez kapesníku, protože tam potřebuji víc citu. Ale záleží na situaci, jednou jsem si tak polámal nehty, že jsem musel do nehtového studia, aby mi udělal nové gelové.

Papírový kapesník a sekundové lepidlo prý používá i Paco de Lucía.

No jo, on si tam dává ledacos. Dneska tím, že hraje bez nehtů, si asi už nedává nic.

On hraje bez nehtů?

On má tak krátké nehty, to je neuvěřitelné. Minulý rok jsem s ním byl dvakrát dost dlouho, i na večeři, dlouho jsme asi spolu povídali, a on měl tenkrát ty picadové nehty hodně krátké, jenom palec měl pěkně dlouhý, takový dráp.

A viděl jsi, s jakým drápem hraje Moraito?

Jo, tomu nerozumím, jak s tím dokáže hrát. Já bych se s tím zasekl a zůstal viset... Ale zvyk je zvyk. Vždyť jeho syn Diego del Morao má úplně stejný.

Na loňské Iberice sis koupil kytaru Bulería od Hermanos Sanchis Lopéz. Na jaké kytary jsi dosud hrál a jak jsi s nimi byl spokojen?

Hrál jsem na cypřišovou kytaru Francisko Manuel Diaz z Granady, to si myslím, že byla jedna z nejlepších kytar, co jsem dosud měl. Měl jsem pak Hermanos Conde, pak další Hermanos Conde, pak Hermanos Sanchis Lopéz 1F a tu jsem teď vyměnil za tu Buleríu. Měl jsem teda už jednu Buleríu před třemi roky, ale nezněly jí tóny v páté a sedmé poloze, měla moc zabroušené pražce, takže by bylo bývalo nutné přepražcování, což byla škoda, protože jinak to byl geniální nástroj. Tak jsem ji vyměnil za tu 1F. Ta měla dobrý zvuk, ale měl jsem z ní bolesti v levé ruce, neseděla mi. Neměl jsem na Iberice v plánu si kupovat novou, ale tahle Bulería mi tak sedla, že se nedalo odolat. A navíc se teď i pěkně rozehrála. Letos bych chtěl zase od Diaze ještě jednu cypřišovou. Nebo od Marina z Granady, ten má taky dobré nástroje.

Na koncertech spoléháš na zvukaře, které dodá pořadatel akce. Je známo, že dobře nazvučit akustický nástroj, zejména pak flamenkovou kytaru, dnes umí málokdo. Jak často se setkáváš s problémy v této oblasti?

Dost často. Ne vždy si můžu dovolit vzít s sebou vlastního zvukaře, kvůli honoráři, takže často je s tím doopravdy problém. Nejmenší problémy mám ve Francii, tam jsou ti zvukaři na to nějak vycvičení. Je to vždy loterie, když si nemůžeš vzít s sebou zvukaře. Já vím, že je těžké to nazvučit, ale když jdu zvučit živé nástroje, tak buď to umím, nebo to radši nedělám, to je přesně stejné jako s lidmi, kteří byli na dvou flamenkových kursech a už se derou na pódium. Když někdo dělá dobrý zvuk rockovým kapelám, nemusí ještě umět udělat zvuk akustické flamenkové kapele. Ale je to odvěký problém. Špatný zvukař ti pochopitelně může zničit celý koncert. Třeba při špatném odposlechu můžeš začít řezat do kytary, protože ji neslyšíš a myslíš si, že to nezní, že je to suché, nebo neslyšíš tanec, rozbíháš se s cajónem, to ti prostě zruší všechny emoce a atmosféru.

Vicente Amigo měl v Praze na pódiu elektrické topení; setkal ses někdy s tím, že jsi kvůli zimě nemohl dobře hrát?

Jasně, na náměstích venku, v sále se mi to ještě nestalo. To se pak musí dát do zvuku hodně efektů aby to znělo... :-) Dá se, ale samozřejmě to není ten výkon, který je třeba podat.

Poslední dobou vystupuješ s Antoniem Herediou "El Chonico" - jak jste se setkali a jak té spolupráci došlo?

Přes manželku, ona ho znala z Granady, tak mi navrhla, jestli bych mu nezavolal a nenabídl spoluprácí. Dohodli jsme se a minulý rok na jaře jsme měli první společné koncerty, dost jsme si sedli, dobře se nám společně hraje. Já jinak normálně hraji s celou sestavou, to jsou dva cajónisti, flétna, saxofon, basa, tanec. Snad se nám letos podaří víc v téhle sestavě koncertovat v Česku, je to bohužel finančně náročnější, protože tam mám dost lidí ze Španělska. S tou sestavou jezdíme po různých jazzových festivalech, ve Francii, Německu, Rakousko, Anglie. Teď máme trochu pauzu, připravujeme nový program. Tančí tam i moje žena Sandra La Chispa. Ona má také svůj vlastní program, kde já nebo Antonio jí hrajeme doprovod.

Vydal jsi zatím jedno album, se kterým, jak teď říkáš, už nejsi moc spokojen, a začínáš práci na druhém, které má vyjít na podzim. Jaké muzikanty si na nahrávání přizveš?

Určitě tam bude Antonio Heredia, jeho žena Sara, zpěv bude Alberto García, Dino na perkuse, bude tam ještě další perkusionista, další jména nemůžu prozradit, protože jsem s nimi ještě nemluvil o detailech, takže bych to nerad zveřejňoval dřív, že budeme najisto domluveni. Určitě pozvu i některé flamenkové kluky ze Slovenska. Nebudeme s tím pospíchat, ale byl bych rád, kdyby se to podařilo do konce září natočit a do listopadu vydat, ale to se může ještě změnit, znáš to. Ale kdyby se to povedlo do podzimních festivalů, byl bych rád. Uvidíme.

Jaké máš plány do budoucna kromě toho CD?

Koncentruji se hlavně na to CD, pak to vystupování se slovenským folklórem a nové vlastní představení - je toho dost.

A jakou by sis sám položil otázku?

Dokdy ještě budu s tím flamenkem bláznit ve svém životě... :-) Jestli těch 20 let ve flamenku má nějaký racionální původ, nebo jestli je to nějak pocitově-pudově vyplozené... :-)

Kdybys mohl dnes začít znova, udělal bys něco jinak?

Určitě bych hned v 18 letech vyrazil do Španělska a zůstal bych tam déle, to by mělo větší přínos. Ale nevadí, na druhé straně si myslím, že my středoevropané jsme trochu otevřenější různým hudebním směrům, máme ten rozhled zase širší, než někteří Španělé, a to je naše výhoda. Ten sen, že budu jednou hrát flamenco, že odjedu do Španělska, ten se mi splnil až dost pozdě, až když jsem si nějak víc uvědomoval odkud to pochází, co to je. V začátcích to bylo spíš tak jako o nějakém neznámém světě, který tě oslovuje a ty se s ním ztotožňuješ. Ale já jsem to nikdy nebral nějak racionálně, proč to dělám. Jednoduše ta hudba ze mě vychází a ve flamenku jsem našel to vyjádření, už když mi bylo těch 12-13 let, a pak se to jen zesilovalo. Někoho to jen chytí, ale pak se to už nezesiluje, a tak změní styl a skončí třeba u jazzu, nebo to bere jen jako hobby. Ale když to bereš jako vyjádření a každé téma, které hraješ, má něco společné s tebou, tak pak je to jako dýchání, tlukot srdce, je to tvá součást.



Verze pro tisk