Petra Šťastná zasvětila svůj život flamenku. Patří k první generaci profesionálních flamenkových tanečnic v České republice. Jaká byla její cesta k flamenku a jaká je její cesta s flamenkem?

Vystudovala jste Pražskou taneční konzervatoř. Jak jste si představovala svou kariéru po absolutoriu?

Tančit jsem začala v pěti letech. Vystudovala jsem základní uměleckou školu a ve 14 letech jsem absolvovala přijímací zkoušky na taneční konzervatoř.

Ani jsem tenkrát nepřemýšlela o jiné možnosti výběru školy. V letech mých studií byla konzervatoř rozdělena na dvě taneční odvětví - klasický tanec, to byl osmiletý obor a obor moderní a lidový tanec na pět let. Já jsem chtěla studovat moderní a lidové tance, ale jako to mladé děvče jsem ještě nevěděla, jakým směrem se bude má profesní cesta ubírat, ale tušila jsem, že mi ji osud odhalí. A přesně tak to bylo.

Pak tedy přišlo flamenco. Jak konkrétně?

Začalo to španělským tancem ve školním baletu jménem Louskáček. Ten mne moc nadchl a díky profesorce Táni Krištůfkové jsem dostala šanci tančit ho na jevišti. Během čtvrtého a pátého ročníku jsme se začali věnovat i dalším choreografiím španělských charakterních tanců, například sevillanas s kastanětami a rumba flamenca.

Ta "hledaná cesta" byla dána, věděla jsem jasně, že pro získání praxe nechci jít tančit do muzikálů nebo do tanečních souborů s jiným zaměřením.

Dita Konášová, další česká flamenková tanečnice, je Vaší vrstevnicí, studovala PTK v Vámi?

Dita také studovala na TK a obě jsme pro flamenco našly společné nadšení, takže po našem absolutoriu jsme spolu s dalšími třemi děvčaty založily flamenkovou skupinu.

Měly jsme malá i větší představeníčka, např. v divadélku na Novotného Lávce nebo jako "předtančení" na plese TK, což samo o sobě byl docela úspěch. Ráda na tu dobu vzpomínám.

Jak to dopadlo s touto "taneční dívčí formací"?

Samozřejmě se postupem času rozpadla, protože nadšení pro flamenco zůstalo jen mě a Ditě.

Dita Konášová po konzervatoři pokračovala ve studiích taneční pedagogiky na HAMU. Vás tato možnost nelákala?

Po náročných studiích jsem se chtěla oprostit od klasického tance. Nastaly mi malé zdravotní problémy s klouby, které by se zhoršovaly, kdybych u baletu zůstala.

Lidový tanec mě naopak hodně bavil, dokonce jsem uvažovala, že půjdu do nějakého souboru lidových tanců a budu se věnovat folklóru. Ale moc jsem chtěla zůstat u flamenka, ačkoli jsem věděla, že ta cesta bude těžká.

Absolvovala jste v roce 1998. Kde se v té době dalo v Čechách studovat flamenco.

Bylo to velmi komplikované. Prošla jsem základy u profesorky Táni Krištůfkové, ostatně jako většina současných flamenkových tanečnic. Pak jsem se zúčastnila seminářů - např. každý rok do Prahy jezdila australská tanečnice Luisa Raszyk. To byl takový první impuls. Teprve díky ni jsem se začala učit co jaký tanec znamená, na kolik dob se počítá, proč to tak je. Navíc když jsem se dostala na takový workshop, dalo mi to práci na mnoho dalších měsíců. Na jednom z těchto workshopů jsem se potkala i s Janou Drdáckou. Společně jsme pak hodně dlouho trénovaly. Já jsem pak odjela do Berlína, kde jsem dva měsíce velmi intenzivně studovala ve škole tanečnice Amparo de Triana, což je Berlíňanka, která velmi dlouho žila v Andalusii. A ta mi dala mnoho dalších impulsů.

Velmi brzy jste začala také učit, už v roce 1998. Kde jste získala první zájemce?

První mé kurzy tance jsem učila na Břevnově. Jediná má propagace byly letáky, které jsem po nocích vylepovala tajně po Praze. Takhle jsem vlastně získala první vlnu studentů. Někteří z nich vydrželi dodnes. Sama jsem se na nich učila učit, což je trochu sobecké… ale hodně moc mi to dalo pro budoucí výuku. Společně jsme prošli těmi začátky. Situace navíc byla bohužel taková, že tančení ani učení mě neuživilo, takže jsem u toho musela i pracovat - například dva roky v reklamní agentuře.

Před rokem a půl jste založila Estudio Felíz a začala vyučovat ve stálých prostorách na Smíchově. Co to změnilo?

Změnilo to hodně věcí. Do té doby jsem si pronajímala sály po celé Praze, jezdila jsem sama křížem krážem od sálu k sálu. To jsem chtěla změnit, sjednotit kurzy na stejné místo. Navíc jsem získala prostor, kde mohu trénovat sama, s kapelou nebo s dalšími tanečnicemi. Jediné, co mě trápí je, že platím daň za tak skvělé místo v centru Prahy a musím opravdu hodně učit, abych zaplatila nájem a další poplatky. Ale i to je na druhou stranu dobré, protože při sedmi hodinách výuky denně jsem ve velmi dobré kondici... (úsměv)

V prostorách Estudia Felíz působí kromě Vás i další tři pedagožky. Jednou z nich je Jana Haluková, neboli La Chiri, tanečnice, která dosáhla poměrně významného postavení na mezinárodní scéně - byla členkou vynikající flamenkové španělské skupiny. Co si od ní má česká flamenková scéna slibovat?

Já sama jsem velice zvědavá, jak se bude taneční scéna u nás vyvíjet. Všeobecně. Fandím všem, tak tančeme a zase tančeme!!!

Vedete i kurzy pro děti. Jaký je o ně zájem a jak se děti učí flamenco.

Zájem je zatím malý a uvítala bych samozřejmě větší, ale to hodně souvisí s reklamou, na kterou je zapotřebí více investic. Dětské kurzy mě velmi baví. Mám skupinu dětí začátečníků a druhou dětí pokročilých, kteří ke mně chodí již třetím rokem - ta už dokonce vystupovala ve Švandově divadle v rámci studentského představní kurzů Jany Drdácké nebo na Benefičním koncertu pro postižené děti v Kadani.

Učím je velmi ráda, baví mě jejich bezprostřednost, to, jak umí projevit svou radost z práce, z úspěchů, které se jim podaří. Navíc hodiny jsou veselé a temperamentní, děti je baví, rádi improvizují, což jim pomůže překonat stud s budoucím výstupem na jevišti a fyzicky zvládají to samé, co dospělí, jen je učím samozřejmě opatrněji.

Takže tady vzniká nová generace tanečníků flamenka?

Ano určitě! Dětičky moje zlatý... (úsměv).

Jak začala Vaše spolupráce s již zmiňovanou Janou Drdáckou?

S Janou jsme se seznámily v roce 1999 na tanečních seminářích u Luisy Raszyk. Flamenco nás "polapilo" a na kurzu nám to tančilo velmi dobře, takže si nás Luisa stavěla dopředu, aby se podle nás ostatní mohli držet. Tam jsme začaly mluvit o možnosti spolupráce, což se také stalo.

Vznikla flamenková skupina Arsa y toma. Jak se vlastně takové seskupení dává dohromady?

Ze začátku potkáte a zjistíte kolik máte přátel se stejnou láskou a zájmem o flamenco, pak už záleží na společné práci a domluvě. Členové pak přivádějí další potencionální členy, s nimiž se porůznu potkají nebo kteří se přihlásí přes inzerát.

Momentálně uvádíte, že jste pouze hostující členkou. Co Vás k tomu vedlo?

Je to jen formalita. S Janou a skupinou Arsa y Toma spolupracuji i nadále. Chtěla jsem na druhou stranu zkusit se věnovat i jinému projektu, tančit i s jinou hudební formací a novým způsobem. Chci se však nadále věnovat oběma i více směrům. Miluji tanec a tento projev, který ve flamenku mohu vyjádřit svým tancem. A proto budu ráda experimentovat a učit se ze všech směrů.

Vloni jste založili skupinu Eshavira, která ovšem nedávno zase zanikla. Proč se tomu tak stalo.

Tato hudebně taneční formace nezanikla, i nadále všichni spolupracujeme pod názvem skupiny Eshavira. Vzhledem ke změnám v repertoáru jsme nazvali naše hudebně-taneční představení "el aire nuevo", což znamená něco jako "nový nádech" A protože tak to všichni v kapele cítíme, jde spíš o osobní záležitost vztahů mezi námi. Nechceme si "hrát na Španěly", naše hraní jde ze srdce a z lásky k Flamenku. Aranže kytaristy Davida Smrže a náš repertoár není klasické Puro Flamenco, ale víceméně Flamenco s moderními prvky jazzu. Chceme v muzice trochu experimentovat, ale všichni moc dobře víme, že pro další nové experimenty je důležité studovat a učit se od mistrů ve Španělsku, kteří nám jako jediní mohou předat to ono "aire nuevo" :-) .

Často se setkávám s tvrzením, že Jana Drdácká je nejlepší českou flamenkovou tanečnicí. Lze vůbec něco takového posoudit?

I já toto tvrzení často slyším. Vidím to tak, že je věcí názoru, kdo se komu líbí víc. Především, nesoupeříme! Já s Janou velmi ráda spolupracuji, protože si myslím, že každá máme trochu něco jiného a vzájemně se skvěle doplňujeme. Vidím, jak se neustále zlepšuje a i ona si všímá mých pokroků a oceňuje je. Navíc specifičnost flamenka spočívá v tom, že je velmi individuální a že každému se může líbit jiný styl, jiný projev a tak je to správně.

Jak spolu vycházejí příslušníci flamenkové scény u nás?

Obávám se, že ne moc dobře. Nejde ani tak o umělecké kvality, jako o osobní spory. Mrzí mě to pro ten fakt flamenkového "mikrosvěta" o kterém jsem již mluvila.

Na Vašich webových stránkách se objevují pozvánky na akce "Noche Flamenca" v restauraci La Bodega Flamenca. Jak vznikl tento nápad a jaký má ohlas?

La Bodega Flamenca je restaurace mé kamarádky Ilony. Vystupuji tam tak pět let - původně jsem tam tančila každou středu na reprodukovanou hudbu. Postupem času to ale začala být rutina, takže se vymyslela nová forma představení. Jednak vystupuji na soukromých večírcích a silvestrovských akcích, které se tam konají. A jednak jednou měsíčně pořádáme flamenkový večer, kam si mohu přivést kamarády a kolegy dle vlastního výběru. Mám tu restauraci moc ráda.

Mají tyto akce nějaký vliv na zájem o Vaše kurzy, nebo vůbec o flamenco?

Minimální. Párkrát se mi stalo, že mi volal někdo, kdo mě tam viděl tančit a chtěl se přihlásit do kurzu, ale to je skutečně výjimečné. Na druhou stranu jakákoli akce může být pro mé kurzy i pro zájem o flamenco přínosem. Navíc lidé do restaurace volají a ptají se, kdy bude další flamenkový večer, aby si mohli rezervovat místo.

Také chcete pořádat flamenkové fiesty.

Jednu takovou jsem vlastně už uspořádala, byla na konci minulého školního roku, kde vystoupili studenti z našich kurzů. Tahle akce měla obrovský úspěch, takže jsem se rozhodla pořádat takové fiesty častěji. Jelikož ale naše studio není moc velké, hledám momentálně vhodný prostor. Měly by se konat jednou měsíčně, bude se tam tančit a hrát flamenco, navíc by měly sloužit jako prostor k seznámení s dalšími flamenkovými nadšenci v příjemné atmosféře flamenkového večírku.

Před pár lety se už objevila snaha fiesty pořádat - v klubu Mecca v Holešovicích. Proběhly ale dvě nebo tři a pak nic.

Ano, my jsme tam vystupovali se skupinou Arsa y Toma. Podle mého názoru Holešovice nebyly vhodným místem, jednak byly rozkopané, nedalo se tam pořádně dostat, a také jsou myslím pro akce tohoto typu poměrně daleko.

Jak hodnotíte současnou flamenkovou scénu. Existují více méně tři flamenková uskupení, dvě specializované flamenkové školy, poměrně široká nabídka kurzů, obchod flamenkovým zbožím Flamenkín, internetové stránky flamenco.cz.

Mám dojem, že se skutečně rozrůstá, což je báječné. Chtěla bych s Janou sloučit naše studia a vytvořit tak jednu flamenkovou školu, kde by mohl fungovat i Flamenkín, tak aby měl větší prostory než v současnosti. Takže momentálně hledáme především vhodné prostory.

Jak vidíte budoucnost flamenka v České republice?

Myslím, že flamenku se u nás povede jen dobře. Určitě vzniknou nová studia s kvalitními pedagogy a skupiny s kvalitními tanečníky a muzikanty. Nestane se totiž to, co se stává u jiných druhů tanců - totiž že po pár měsících studia si žákyně otevře vlastní kurzy. U flamenka si na tohle těžko může někdo troufnout (i když párkrát se tak stalo), protože jde o velmi náročné a komplikované umění.

A co Vaše flamenková budoucnost?

Doufám, že budu tančit až do osmdesáti, pokud samozřejmě vydrží zdraví. Moc mě baví se pořád učit něco nového a je toho spoustu, co se lze naučit. A pak se moc těším, až se budu dívat na další flamenkové tanečníky a říct si "tohohle jsem učila, když byl tááákhle malý".

Jsem šťastná, že společně s kolegyněmi jsme těmi "průkopnicemi" flamenkové taneční scény u nás!.

Kateřina Kaňková, 4.12.2006

Verze pro tisk