Kalendáře
Kytaristé
Zpěváci a zpěvačky
Skupiny
Tanečníci a tanečnice
Kytara a cajón
Diskuse
|
Rozhovor s Janou DrdáckouCo pro vás flamenco znamená? Co vám eventuálně dalo a co vzalo? Flamenco pro mě v současné době znamená bez nadsázky víceméně vše: je to moje profese, můj denní chleba, můj koníček, moje vášeň, moje vyjádření a zpracování všech životních zkušeností a emocí. Zdá se, že je to i můj osud, flamenco si vlastně vybralo mě. Dává mi radost, ale i sílu překonat v životě těžké chvíle. Vzalo mi veškerý volný čas. Jak a kdy se vůbec zrodil nápad založit tady flamenkovou skupinu Arsa y Toma, vést kurzy, pro Čechy ne moc typického tance, stručně by se tedy dalo říct „podnikat ve flamenku"? Přeci jenom český národ není zas tak horkokrevný jako španělský, italský, nebo národy latinskoamerické, jak se o nás dost cizinců mylně domnívá. Spousta Čechů se nerozvážně vrhá do podnikání a po velice krátké době jejich aktivity bohužel končí špatně. Myslím si, že to s flamenkem bylo docela dost riskantní. „Podnikání" ve sféře jakéhokoliv umění je riskantní, a nevím, jestli se tomu vůbec dá říkat podnikání. Na trhu tance samozřejmě funguje nabídka a poptávka, ale podléhá rychlým a nepředvídatelným změnám v chuti klientely: chvíli je populární salsa, chvíli flamenco... Já jsem o tomhle neuvažovala ani když jsem začínala učit, ani když jsme s Danielem Gájou zakládali skupinu Arsa y Toma. Jsem přesvědčená, že člověk nemůže dělat to, co je populární, ale to, bez čeho nemůže žít. Skupina Arsa y Toma se poprvé představila pražskému publiku v březnu 2001 při příležitosti otevírání flamenkových kurzů. Začali jsme se formovat v létě 2000, tehdy pouze ve čtyřech bez zpěvu. Všichni jsme cítili osobní potřebu se flamenku věnovat intenzívně a zároveň seznámit české publikum s touto úchvatnou a bohatou kulturou jižního Španělska. Do našeho vzniku v Čechách žádná flamenková skupina nepůsobila a Češi znali flamenco snad pouze z filmů Carlose Saury. Dodnes zde existuje plno mylných představ o této hudbě a tanci, bohužel i díky některým jedincům, kteří své výstupy vydávají za flamenco, přesto, že to jsou velmi svévolné variace, a tak se snažíme ve skupině působit i osvětově. Navážu tak trochu na předešlý dotaz: Viděla jsem několik vystoupení skupiny Arsa y Toma v divadle, chodím k vám na taneční kurzy do studia ... Divadla byla přeplněná, po představení vždy následoval dost bouřlivý potlesk. Totéž se dá říct i o kurzech, kapacita studia nestačí, téměř každý rok se vám hlásí větší počet dívek, musíte tak otevírat pro začátečníky i nějaký kurz mimo již stanovený program. České dívky a ženy odcházejí z hodin flamenka nadšené... Z mého pohledu, tj. diváka a žákyně, bych řekla, že máte určitě velký úspěch. Jak to vidíte a cítíte vy z té druhé strany, tj. z pohledu tanečnice a lektorky? Úspěch je kategorie, kterou se hodnotí jakékoliv úsilí zvenku. Zevnitř je důležitý především pocit z vykonané práce: těším se z pohody a příjemného prostředí, které vládne na mých kurzech, velice si vážím každého projevu pozitivního ohlasu na moji výuku a totéž platí pro moje jevištní výkony. V obou sférách je pro mne důležitá zpětná vazba: kritika, recenze, komentáře lidí zasvěcených i laiků a především dobré rady. Moje práce při výuce i na jevišti je doslova dávat lidem kus ze sebe, na jevišti jdu se svojí kůží a s emocemi na trh – ne každému se musí tento tanec a moje interpretace líbit, ale neměly by nechávat diváky chladné, snažím se, aby na ně zapůsobila jejich upřímnost a čistota; při učení se snažím studentům předat maximum toho, co sama umím, i lásky k tomuto umění. A nyní k samotnému tanci: Mnoho lidí-laiků dívající se na flamenková vystoupení soustředí svou pozornost asi převážně na nohy tanečníků. Oceňují spíše umění nohou, tedy umění „dupat", protože je to nejen vidět, ale hlavně i dost slyšet. Většina z nich se domnívá, že „dupání" je z flamenka snad nejtěžší prvek. I já jsem si do nedávné doby myslela totéž. Naučit se dupy je velice těžké, ale nyní nabývám názoru, že snad ještě těžší je naučit se pohyby rukou. Vím, že než jste začala s flamenkem, jste vyzkoušela mnoho tanců. Určitě vám znalost některých prvků tak musela ulehčit studium flamenka. Nebo ne? Co pro vás v začátcích bylo nejtěžší? A co je pro vás nejtěžší nyní, téměř po sedmileté praxi? V každé fázi bylo obtížné něco jiného: ze začátku to byla opravdu technika nohou – je to ostatně většinou to první, co i laici obdivují a považují mylně za nejtěžší. Dále pak koordinace pohybů celého těla a plynulost a přirozenost pohybů. V současné době se potýkám s nalezením vlastního stylu a tak i cesty, kterou by se můj tanec měl do budoucna ubírat. Vzhledem k počtu kurzů, které pořádáte prakticky každý den v týdnu, máte ještě vůbec čas na vlastní trénink a odpočinek?Jak často trénujete a jakým způsobem relaxujete? Času na tréninky mi nezbývá tolik, jak bych si přála. V poslední době trénuji sama i se skupinou spíše nárazově před vystoupeními. Času na relax také není příliš, ale někdy si tělo i mozek řeknou samy a nedá se nic dělat. V zimě ráda lyžuju a chodím do sauny, v létě si nejlépe odpočinu na kole, v lese nebo u rybníka. Ve Španělsku je mi nejlépe u moře, ale jinak příroda v naší zemi je pro mne ráj! Absolvovala jste ve Španělsku hodně kurzů s různými profesory. Který kurz se vám dosud nejvíce líbil a proč? Ze kterého máte nejhezčí nebo naopak nejhorší zážitek? Každý kurz mne velmi poznamenal a věřím, že z dlouhodobého hlediska jsem si něco pozitivního odnesla i z kurzů, kde můj bezprostřední pocit byl vzhledem k aroganci profesorů spíše negativní. Silné emoce, jak pozitivní, tak negativní, jsou součástí flamenka ve Španělsku prostě i na sále, zažila jsem hádky mezi profesorkou a kytaristou, odchod plačících studentek u jiného profesora, výhazovy, frustrace, silná slova, ale i dojetí, objetí a pláč z krásných zážitků. I z tohoto důvodu jsem přesvědčena, že bez častých návratů do Andalusie se nikdo flamenku doopravdy věnovat nemůže, ta kulturní atmosféra, ze které toto umění tolik čerpá, se nedá přenést. Ráda se vracím k Matilde Coral – tato starší dáma toho mnoho pamatuje a výuku prokládá historkami z raných dob flamenka; a k Juanovi Polvillovi a Rafaele Carrasco vzhledem k přátelské atmosféře, která na jejich kurzech panuje. A na závěr: Jaké plány máte se skupinou do budoucna? V současné době se soustředím na práci v tanečním triu s Edou Zubákem a Peťou Šťastnou, se kterými vystupujeme na reprodukovanou hudbu. Hudební složka skupiny Arsa y Toma je totiž nyní vzhledem k dlouhodobé absenci kytaristy a hudebního vedoucího skupiny Daniela Gáji neaktivní. Až se dá celá kapela zpět dohromady, připravíme další celovečerní divadelní program, který by měl navázat na předchozí projekty Color Flamenco (2004-2005) a Tierra de Flamenco (premiéra 1.6.2005 Švandovo divadlo). V mezidobí hledáme kytaristu, perkusionistu, zpěvačku a možná i časem další hudebníky pro menší představení a komorní flamenkové akce.
Česká flamenková tanečnice a lektorka Jana Drdácká se narodila 13.3.1975 a bydlí v Praze, v letech 1995-1999 vystudovala University of Oregon v USA, obory - Mezinárodní studie v oblasti kultury a komunikace a románské jazyky (fr.,šp.). Umí dobře španělsky, francouzsky a anglicky. Flamenco tancuje více než 7 let a v roce 2002 si otevřela soukromé taneční studio, kde vyučuje tento tanec pro veřejnost i profesionální tanečníky. Flamenco studovala v Čechách, USA a zejména ve Španělsku u následujících profesorů:
Flamenkové vzory: Rafaela Carrasco, Carmen Amaya, Cristina Hoyos Se kterou zahraniční flamenkovou osobností by si přála setkat a popovídat si o flamenku: S Antoniem Gadesem – bohužel se mi to již nesplní, protože zemřel… Se kterým tanečníkem by si ráda zatancovala: Zatím mne tímto směrem nikdo neinspiroval, Joaquína Cortése bych asi neodmítla, ale jako taneční partner mi naprosto vyhovuje můj kolega Eduard Zubák :-) . Oblíbení herci a zpěváci: herců málo, zpěváků mnoho…Nejhezčí film: Mám ráda díla Jima Jarmusche, bratrů Coenů, Pedra Almodovara a Carlose Saury. Oblíbená kuchyně, jídlo: thajská kuchyně, ryby a mariscos v Andalusii Koho si v životě nejvíce váží: svých nejbližších – rodičů, bratra, přítele a stoleté babičky :-) . Životní krédo: Dělat v životě něco, co dobře umím, za čím si stojím, a čím můžu těšit druhé. |