U flamenkové kytary se požaduje, aby měla po úhozu jasný a rychlý nástup tónu (tj. struně nesmí trvat příliš dlouho, než rozezvučí dřevěné tělo kytary) a také rychlé odeznění, jinak by totiž veškeré rytmické techniky, jako jsou rasgueo, rasgueado či alzapúa ztratily svoji údernost a zejména raguea by se slila v nepřehlednou směsici zvuků.

Mezi další odlišnosti oproti klasické kytaře patří nízko položené struny a golpeador.

Nízko položené struny mají dvě funkce: blízkost k hmatníku usnadňuje hru legato, velmi často ve flamenkové kytaře používanou, blízkost k ozvučné desce pak usnaďňuje údery prsty do ozvučné desky (golpe). Vzhledem k tomu, že golpe se obvykle hraje současně s údery do strun, hraje vzdálenost ozvučné desky od strun významnou roli.

Tenká ozvučná deska musí být proti úderům prstů chráněna - jinak by brzy byla samá díra (jak je vidět u kytary Manitase de Plata). K tomu slouží tenký chránič (golpeador), nalepený okolo ozvučného otvoru. Golpeador bývá buď bílý nebo častěji průhledný (mnoho flamenkových kytar se dnes prodává bez golpeadoru, ten je k dispozici zvláť jako plastová samolepka, kterou je možno čas od času vyměnit).

Ještě na konci 18. století se ve Španelsku nerozlišovaly kytary na klasické a flamenkové. Vyráběly se buď z domácího cypřišového nebo dováženého brazilského růžového dřeva a pro ladění se používaly borovicové kolíky (viz obrázek).

První zmínky o specifické stavbě flamenkové kytary se objevují kolem roku 1850, kdy věhlasný výrobce kytar Antonio de Torres Jurado definoval jak směr ve vývoji klasických kytar tak i směr ve vývoji flamenkových kytar. Předpokládá se, že hlavním hybným impulsem k vytvoření flamenkové kytary jako samostatného typu nástroje bylo v té době rychlé rozšířování Café Cantantes a s tím i rostoucí poptávka po vyhovujících nástrojích.

Zatímco klasická kytara se zvětšila a byla poprvé vybavena kovovou mechanikou pro ladění, flamenkové kytaře zůstaly dřevěné kolíky a o něco menší rozměry. Hlavními charakteristickými prvky flamenkové kytary bylo použití cypřišového dřeva a extrémně lehká konstrukce.

Dřevěné kolíky

Kovová mechanika

Vlastnosti cypřišového dřeva (velká hustota a lehkost) dávají možnost zpracovat jej na tenčí desky, než u brazilského růžového dřeva, bez nebezpečí, aby se zlomilo. I vnitřní konstrukce byla jednodušší - namísto 7 vějířovitých podpěr jich bylo v kytarách Torres používáno jen 5 - i to pomohlo urychlit odezvu a zvýraznit vibrace.

Na hmatník bylo používáno růžové dřevo, které bylo lehčí (ale také méně odolné), namísto těžkého ebenového, používaného u klasických kytar.

Flamenkové kytary byly levnější než klasické - domácí cypřišové dřevo bylo levnější než dovážené brazilské, dřevěné kolíky levnější, než kovová mechanika. Flamenkoví kytaristé obvykle nebyli bohatí, což může vést k doměnce, že takto postavená flamenková kytara vznikla vlastně z ekonomických důvodů. Dost možná to také hrálo svou roli, ale z vývoje flamenkové hudby se dá spíš usuzovat, že požadavek na ostrý zvuk kytary byl dán především rytmičností flamenca jako takového.

V průběhu vývoje flamenkové kytary během minulého století i ona poněkud zvětšila své rozměry, takže dnes se většina flamenkových kytar rozměrově téměř neliší od klasických.

Namísto cypřiše se na přelomu 19. a d 20. století také začalo používat dřevo z německého javoru; to umožňuje také vyrábět velmi tenké plátky a poskytuje o něco plnější zvuk, a přitom stále dosti ostrý. Dnes se též používá německá jedle a růžové dřevo (palosanto) z Indie.

Během posledních 50 let se postupně i na flamenkových kytarách začaly používat kovové mechaniky; ačkoliv kovová zátěž na konci krku trochu ubírá kytaře na razantnosti, kovové mechaniky přeci jen poskytují jemnější a stabilnější ladění.

Flamenková kytara se svým zvukem hodí především k doprovodu. Nástup flamenkové kytary jako sólového nástroje si vynutil vznik kompromisu mezi klasickou kytarou a flamenkovou kytarou: ten bývá označován jako koncertní flamenková kytara. Podobně jako u flamenkové kytary je požadován rychlý nástup tónu, rychlé odeznění ale již jen částečně; zvuk by měl rychle ztratit část své intenzity, ale pak doznívat delší dobu podobně, jako u klasické kytary. Tím se neztratí údernost, ale kytara přitom není němá ani v pomalejších pasážích. Dnešní sóloví flamenkoví kytaristé používají prakticky výlučně koncertní flamenkové kytary.

Koncertní flamenkové kytary obvykle mají přední desku z německého smrku. Podle lubů a zadní části se dnes často dělí do dvou kategorií: flamenca blanca a flamenca negra. Verze blanca (světlá) pro luby a zadní část používá lehčí dřeva, např. cypřiš nebo cedr, zatímco verze negra (tmavá) používá hustší dřeva, např. indický palisandr nebo indické či brazilské růžové dřevo. Verze negra má obvykle výraznější basy a trochu jemnější zvuk.

Výroba flamenkových kytar byla po dlouhou dobu výlučnou záležitostí španělských výrobců; řada z nich vyráběla jak klasické, tak flamenkové kytary. Nejlepší flamenkové kytary pak pocházely od malé skupiny guitarreros, kteří se specializovali výlučně na flamenkové kytary. Mezi nejznámější výrobce v počátcích patřili: Antonio de Torres Jurado (1817-1892), Vicente Arias (cca 1840-1912), Manuel Ramírez (cca 1866-1916). Následoval Santos Hernández (1873-1942), žák Manuela Ramíreze, jehož obchod v ulici Aduana 27 v Madridu se v dvacátých letech minulého století stal místem setkávání největších osobností flamenca, včetně Ramóna Montoyi a Antonia Chacóna. Dalším významným výrobcem (a též Ramírezovým žákem) byl Domingo Esteso (1882-1937). Dalším legendárním výrobcem byl Marcelo Barbero (1904-1955), který byl po určitou dobu zaměstnán u vdovy po Santosu Hernándezovi a měl tak možnost zkoumat a opravovat řadu starých mistrovských nástrojů. V době jeho přečasné smrti v roce 1955 byl Barbero výrobcem kytar pro většinu tehdejších kytarových hvězd. Jeho pokračovatelem se stal jeho žák Manuel Reyes de Cordoba, jeden z nejvýznačnějších výrobců flamenkových kytar v druhé polovině dvacátého století. Jeho syn, Manuel Reyes Jr.dnes patří mezi nejžádanější kytaráře.

Dalšími význačným výrobci se stali Hermanos Conde (sourozenci Condeovi) v Madridu, synovci Dominga Estesa - k jejich slávě přispěla nejen kvalita, ale i fakt, že na jejich kytaru hrál Paco de Lucía. Dalším známým výrobcem se stal Gerundino Fernández v Almeríi.

Dnes, v době celosvětové popularity řady flamenkových kytaristů, jakými jsou Paco de Lucía, Vicente Amigo, Tomatito, Gerardo Nuñez a další, se i zvyšuje poptávka po flamenkových kytarách. Samozřejmě největší poptávka je po značkách, na kterou hrají některé z těchto hvězd. Například u Hermanos Conde bylo možné zakoupit kytaru ze série, kterou odzkoušel a vlastnoručně podepsal samotný Paco de Lucía. Vicente Amigo používá kytaru Manuela Reyese; Manuel Reyes má údajně vyprodáno na několik let dopředu.

Koupit si kytaru od takto proslaveného výrobce obvykle znamená utratit větší sumu peněz. Ve Španělsku lze ale najít i celou řadu méně známých výrobců, kteří také vyrábějí výborné flamenkové kytary a za nižší cenu.

Bohužel, v našich obchodech se koncertní flamenkové kytary (natož flamenkové kytary) moc nevyskytují, prodavači mnohdy ani nic netuší o jejich existenci. Nebo vám ukáží krásně vytištěné zahraniční katalogy a jsou schopni vám vybranou kytaru dovézt, ale to je jako kupovat zajíce v pytli. Asi není třeba zdůrazňovat, že každá ručně dělaná kytara je originál a zvuk se může lišit kus od kusu.

Toužíte-li tedy po flamenkové kytaře, asi vám nezbyde, než vyrazit do Španělska. A nebo alespoň do Mundo Flamenco v Německu.

ZM, 2.1.2006

Verze pro tisk