Koncertem Vicente Amiga 27.11.2005 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze vyvrcholil festival Kytara napříč žánry. Představení se jmenovalo Un momento en el sonido podle Amigova posledního sólového alba, které vydal letos v dubnu po pětileté odmlce, vyplněné spoluprací na jiných albech a projektech.

Vicente Amigo zahájil vystoupení sólovou hrou; zahrál soleu Mezquita z posledního alba, přičemž na začátku použil motivy ze starších skladeb Sierra del agua a Callejon de la luna a na konci přidal gradaci z Tío Arango.

Pak už nastoupili i jeho doprovodní hráči - José Manuel Hierro (druhá kytara, perkuse a zpěv) - dlouholetý Amigův spolupracovník a kamarád, kterému Amigo věnoval titulní skladbu, Patricio Cámara (perkuse a zpěv), Blás Córdoba (zpěv), Paquito Gonzáles (perkuse). Společně pak pokračovali výborným fandangem Mensaje, z legendárního alba Vivencias Imaginadas.

Poté se k hudebníkům přidali Antonio José Ramos (basová kytara) a José María Sánchez (klávesy) a následovaly už jen skladby z posledního alba: bulería Campo de la verdad (věnovaná slavnému toreadorovi José Tomásovi, začíná poklidným dvoudobým rytmem a pravá divoká bulería se z něho vyloupne až po první čtvrtině skladby), tangos Tangos del arco bajo a skvělá farruca Silia y el tiempo, o které Vicente Amigo prohlásil, že je z nápadů, které nosil v hlavě už od dob studií u Manolo Sanlúcara před dvaceti lety, ale teprve teď dozrály do finální podoby.

Následovala sólově taranta Un momento en el sonido, která dočasně zklidnila sál, ale pak už bulería Rocamador opět zvedala ze židle. Mimochodem - Rocamador je místo v oblasti Extremadura, kde inspirován atmosférou místního kláštera Amigo několik týdnů komponoval skladby pro své album.

Jako další přišla rumba Demípatí, úvodní skladba alba, která při prvním poslechu vypadá jednoduše, ale při opakovaném poslechu vynikne její zajímavá rytmická a harmonická struktura. Poslední zklidnění přineslo bolero Bolero a Marcos (věnované jeho synovi) - trochu mi v něm chyběl zvuk bandoneonu (argentinské tahací hamoniky), který na albu s kytarou tvoří krásný dialog; na koncertu jej nahradily klávesy.

A nakonec přišlo zapateado Oriente Mediterráneo se závěrečným vyvrcholením, po kterém lidé vstávali ze židlí a tleskali.

Vicente Amigo hrál s fascinující lehkostí a neskutečnou rytmickou přesností a výdrží; snad jen zírající kytaristé v prvních řadách mohli plně docenit jeho práci rukou. Mimochodem: víte, co to byla ta šedivá krabice vlevo vedle Amigovy židle? Žádná zvuk zlepšující elektronika - bylo to elektrické topení.

Organizátorům festivalu patří velký dík za zprostředkování mimořádného zážitku. Zbývá si snad jen přát, aby příští rok přijel Chicuelo nebo Gerardo Nuñez, aby výčet hvězd moderní flamenkové kytary, které už koncertovaly v Česku, byl úplný.

ZM, 28.11.2005

Verze pro tisk