Když v letech 1997, 98 a 99 přijel do České republiky Paco de Lucía se svým Septetem, byla to taková kulturní událost, že Český Rozhlas neváhal zařadit přímý přenos z koncertů na Radiožurnál, ačkoliv se tato stanice obdobným přenosům normálně nevěnuje. Avšak moderátoři provázející přenos mluveným slovem byli ukázkově bezradní - o tomto flamenkovém kytaristovi nevěděli téměř nic, a ještě méně o flamencu jako takovém. Nedá se říci, že by to byl nějaký typicky český nedostatek; flamenco není nikde na světě masově poslouchané, dokonce ani ve své kolébce Španělsku ne. Paco de Lucía je snad jediným flamenkovým umělcem, jehož alba lze v několika málo exemplářích objevit i v našich hudebních obchodech; pak už jen francouzské Gipsy Kings, jenže ti mají s flamencem jen málo společného. Je to škoda. Flamenco totiž stojí za pozornost.

Původem je flamenco je tradiční španělská lidová hudba a tanec z oblasti Andalusie. Téměř po celou dobu svého vývoje flamenco znamenalo zpěv (cante) a tanec (baile); teprve na počátku dvacátého století vystoupila z pozadí třetí složka, sólová kytara (guitarra flamenca) - a okouzlila celý svět.

Flamenkové skladby obvykle vycházejí ze schémat, která mají svá pojmenování: Soleá, Bulerías, Alegrías, Tangos, Siguiriyas, Rumba, Rondeña, Tarantas, Fandangos, Colombiana, Sevillanas, Tientos a další. Schéma určuje především rytmus, compás. Flamenkové rytmy jsou složité - většina z nich se skládá z 12 dob, které však nelze dost dobře zapsat do 4 tříčtvrtečních taktů nebo 3 čtyřčtvrtečních, neboť důraz na jednotlivé noty je kladen typicky na 3., 6., 8., 10. a 12. dobu. Dále schéma udává, jak by skladba měla být stavěna, např. Soleá by měla postupně gradovat napětí až do deváté doby a v posledních třech dobách přinést uvolnění.

Pro každé schéma jsou také charakteristické určité melodické postupy, u kytary akordy a způsob jejich hraní. Přesto takové schéma nijak významně nesvazuje; Carlos Saura ve svém známém filmu Sevillanas ukazuje řadu naprosto odlišných podob jedné jediné formy: Sevillanas.

Flamenková hra na kytaru má několik typických znaků, které ji odlišují od klasické kytary: především typické rasgueo nebo rasgueado - rychlé rytmické úhozy přes více strun více prsty, používání úhozů prsty pravé ruky do ozvučné desky kytary ke zdůraznění rytmu (golpe), rychlé melodické motivy (falsetas), hrané technikou picado, tj. výrazným a rychlým střídáním ukazováku a prostředníku, rozšíření klasického tremola o jednu notu, časté používání legata (ligados) a hry palcem.

Rytmus je zdůrazňován především tleskáním rukou (palmas) nebo bubnováním rukama na cajón, nástroj tvaru krabice, na které hudebník sedí.

Cílem hudebníků je dosáhnout duende, stavu extáze, kdy je hudba úplně pohltí. Proto je pro flamenco také typické vzájemné slovní povzbuzování hudebníků (jaleo), jako by se navzájem chtěli vyburcovat k vyššímu výkonu, k hlubšímu prožitku.

ZM, 5.11.2005

Verze pro tisk