El Pinini

Historie cikánského klanu Los Pinini začala nabývat významu od zpěváka El Pinini, celým jménem Fernando Peña Soto. Přezdívka byla odvozena od příjmení Peña a také pro malou a štíhlou postavu zakládajícího člena z větší části pěvecké dynastie.

El Pinini se narodil 10.5.1863 ve městě Lebrija, ale více let prožil v Utreře, kam se přestěhoval ještě jako velmi mladý. Zemřel taktéž v Utreře, mezi 30. a 40. lety dvacátého století, přesný rok úmrtí není znám.

Nebyl profesionálním zpěvákem, zato byl ve svém kraji velmi populární - byl jakýmsi králem místního cikánského lidu. U nich doma se tančilo a zpívalo každý den. Ačkoliv povoláním dělník na jatkách a pravděpodobně ne až tak velký zpěvák, vytvořil ve své rodině pěveckou školu a zanechal některá cantes se svým charakteristickým osobním rázem. Jako například Cantiñas, která nesou i jeho jméno: Cantiñas del Pinini.

V Utreře se oženil s Josefou Vargas Torres, s níž měl devět dětí: dva syny a sedm dcer, ze kterých, pokud jde o zpěv, stojí za zmínku jména María Peña, Fernanda la Vieja a Chacho Benito, a jejichž potomci - děti či vnuci - se stali ve flamenku ještě výraznějšími a známějšími osobnostmi; například slavné "Niñas de Utrera" - sestry Fernanda a Bernarda de Utrera, či Bastián Bacán, Pedro Bacán, Inés Bacán, Miguel el Funi, Pepa de Utrera, Pepa de Benito a dále také El Cuchara - s jejichž jmény by se dříve či později setkal každý, kdo by začal pronikat do tajů utrerského zpěvu, resp. do historie flamenka ve městech Utrera a Lebrija. Stejně tak jako se členy Los Perrate.

Bastián Bacán

Bastián Bacán, celým jménem Sebastián Peña Peña, se narodil 15. října 1911 v sevillském městě Lebrija. Pocházel z pověstné cikánské rodiny jatečních dělníků a řezníků, Los Funi.

Syn Juana Peña Peña a Fernandy Peña Vargas (Fernandy la Vieja), vnuk Fernanda Peña Soto, známého ve flamenkovém prostředí jako El Pinini. Bacánovými sourozenci byli Juan, Inés, Fernando (otec tanečníka a zpěváka Miguela el Funiho), a Diego "El Lagaña", proslulý seguiriyero. Bastián z nich byl nejstarší. Ti všichni navázali na rodinnou tradici a pokračovali v práci svých předků, tj. jatečních dělníků a řezníků. A Bastián si velmi brzy oblíbil zpěv po boku svých nejbližších.

Je důležité zdůraznit, že pro Bastiána Bacána stejně jako pro ostatní členy rodiny byl zpěv neodlučitelnou součástí jejich života a bytí; pro ně zpěv a tanec neznamenaly profesionální činnost, nýbrž přirozenou manifestaci jejich každodenních pocitů.

Přezdívku Bacán, která ho tak odděluje v této rodině již od legendární "Funi", dostal v souvislosti s jeho vášní pro cyklistiku. Ta u něj přetrvávala až do šedesátých let a dali mu ji jeho kamarádi od pedálů.

Přestože byl vnuk zpěváka El Pininiho, syn Fernandy la Vieja, synovec Maríi Peña, bratranec Fernandy a Bernardy a otec kytaristy Pedra Bacána a zpěvačky Inés Bacán, je určitou výjimkou v této pěvecké dynastii. Bacánův zpěv zůstával především v rodinném prostředí, na veřejnosti se moc neobjevoval, a svými potomky je označován jako nejvýznamnější interpret cantes rodáka z Jerezu, přezdívaného Juaniquín de Lebrija.

V archívech existují nahrávky z Peña Flamenca v Jaénu z doby, kdy mu bylo 76 let, podle nichž je možné usoudit, že jeho pěvecký styl byl postaven na piliřích sevillského Juana Talegy a jerezského Manuela Torre.

Bastián Bacán zemřel ve svém rodném městě 21. září 2007.

El Cuchara

El Cuchara, celým jménem Antonio Peña Otero, se narodil 7. ledna 1930 v Utreře. Tento cikánský zpěvák není přímý potomek mýtického El Pininiho, ale je vnuk jeho bratra, Juana Peña. Začal zpívat v jedenácti letech na svatbách, křtinách a jiných rodinných fiestách, což pro něho byla ideální škola flamenka.

V pozdějších letech byl angažován do tablao El Guajiro, kde tehdy vystupovaly osobnosti jako Matilde Coral, Rafael "El Negro", Chano Lobato, Manuela Vargas a mnoho dalších. Asi po měsíci však zanechal profesionálního zpěvu v tablao a dále pracoval jako dělník na jatkách v Utreře. El Cuchara má šestnáct dětí (čtyři z jeho dětí již zemřely) a je dědeček asi 24 vnuků.

Jedno z jeho účinkování před publikem se odehrálo například v roce 1992, ve vystoupení Tierra, se zpěváky El Lebrijano, Curro Triana a s rodinou Fernández. Ač se kdysi zúčastnil i několika významných akcí, El Cuchara své umění prezentuje na veřejnosti stále jen výjimečně, a většinou na benefičních či místních vystoupeních, jinak nadále zpívá hlavně na fiestách a stále za doprovodu své rodiny a přátel. El Cuchara vyniká především v cantes festeros.

Pepa de Benito

Zpěvačka Pepa de Benito, celým jménem Josefa Peña Reyes, narozena v Utreře roku 1937, je i přes svůj věk stále jednou z pěveckých opor sevillského kraje. Vnučka zpěváka El Pinini - dcera jeho syna Chacho Benito - je napůl profesionální zpěvačkou, která z rodinného kruhu vyšla na jeviště až v pozdějším věku. Jako někteří další z rodiny se zdráhala vystupovat na veřejnosti. Před publikem se představila díky synovci - kytaristovi Pedro Bacánovi a jeho společnému vystoupení pod názvem El clan de los Pinini. V rámci tohoto vystoupení se prezentovala po celém Španělsku a ve Francii. Nahrála několik kolektivních alb, např. Noches gitanas en Lebrija (EPM Musique, 1991), Chants de forges et de fetes (EPM Musique, 1992) a Le clan des Pinini (Pee Wee/Karonte, 1997). V roce 1999, témeř po deseti letech od prvního veřejného účinkování, nahrála také sólové album Yo vengo de Utrera u společnosti Harmonia Mundi.

Z živých vystoupení stojí za zmínku např. účast na francouzském Festival de Mont de Marsan v roce 2003 spolu s Inés Bacán a Gasparem de Utrera, na Festival de la Yerbabuena a na 13. ročníku Bienal de Sevilla v roce 2004, na Festival Flamenco Caja Madrid v roce 2007...aj.

Miguel El Funi

Cikánský zpěvák a tanečník Miguel El Funi, celým jménem Miguel Peña Vargas, se narodil v sevillském městě Lebrija 5. února roku 1939. Pochází z rozsáhlé legendární dynastie Los Pinini, která darovala flamenku řadu vynikajících umělců jako Fernanda a Bernarda de Utrera, Inés Bacán, Pedro Bacán, Pepa de Benito...aj. Se zpěvem začal v rodinném kruhu, a tak není divu, že pěvecké nadání zdědil po předcích a že se učil především od svých nejbližších. Až do svých dvaceti sedmi let se však zpěvu nevěnoval profesionálně.

Ačkoliv mistrovsky ovládá všechny styly, sám se nejlépe cítí a nejvíce se ztotožňuje s cantes por soleares, seguiriyas, bulerías, martinetes, tangos a cantiñas. Je také považován za jednoho z největších zpěváků cantes festeros. Obdržel mnoho cen, např. v roce 1960 Bulerías de Jerez. Miguel el Funi zpívá a tancuje bulerías nejen v rozpoznatelném pojetí výrazu své rodiny, ale především s velmi osobně vyhraněným, charakteristickým aire.

Nejen v cantes festeros, ale i v ostatních stylech má jeho interpretace zvláštní dotyk, zabarvení a nádech, jakoby rozvíjel styl překračováním jeho zavedených pravidel a byl vždy o krok napřed, aniž by však přitom ustoupil v čistotě zpěvu. Pěvecký projev Funiho je v mnoha aspektech velice autentický, jedinečný a nezaměnitelný.

Pozornost budí zpěvák nejen pro svou bílou šálu, bez které ho na jevišti asi nikdy neuvidíte, ale hlavně pro svůj temperament, se kterým se mu vždy daří publikum zvednout ze sedadel.

Je pravděpodobně největším puristou z lebrijejských zpěváků. Nejvěrněji se hlásí k nejčistší tradici cikánského flamenkového zpěvu a proto je velmi oblíbený u příznivců, kterým se ve flamenku říká buenos aficionados.

Nahrál velkolepá alba, na nichž interpretuje jak své vlastní texty, tak i ty starší a lidové. Také vystupoval v televizní sérii Rito y Geografía del Cante. Miguela El Funiho doprovázelo mnoho velkých kytaristů, jako například jeho bratranci Pedro Peña a Pedro Bacán, Paco Cepero, El Rubio, Parrilla de Jerez...aj.

V současné době jde již o zkušeného veterána, který procestoval půlku světa, aby šířil umění charakteristické pro své rodné město, svou rodinu a cikánský tradiční zpěv. Je jedním z posledních umělců zlaté epochy flamenka a patřil k těm, které si Manolo Caracol povolal do svého tablao Los Canasteros...

Dnes žije ve svém rodném městě.

Inés Bacán

Zpěvačka Inés Bacán, celým jménem Inés Peña Peña, se narodila roku 1952 ve městě Lebrija jako sestra velmi talentovaného kytaristy Pedro Bacána, který zemřel při automobilové nehodě roku 1997. Jakožto dcera Bastiána Bacána a Any la del Pelao, pravnučka El Pininiho, vnučka Fernandy la Vieja, neteř Fernandy a Bernardy de Utrera a sestřenice zpěváků El Lebrijano a El Turronero se Inés sbližuje s flamenkem již od dětství, jak jinak než v kruhu svých nejbližších, na rodinných oslavách a setkáních, kde byl také po dlouhou dobu slyšet i její hlas. A to až do roku 1990, kdy ji první profesionální kroky dovedly k nahrávání kolektivního alba Noches gitanas en Lebrija v produkci a pod vedením bratra Pedro Bacána. Právě především on ji nabádal a přemlouval k účinkování na albech a k pozdějším vystoupením, prezentovaným na evropských a amerických scénách, jako například Nuestra historia al sur (1990), Al son del 3x4 (1992), Cien años de cante (1993) jejího bratrance - kytaristy Pedro Peña, či El clan de los Pinini (1994) ...atd.

Brzy nahrála i své první album De viva voz (Auvidis, 1995) a účinkovala na albu bratra Pedro Bacána Marisma, nahraného naživo během Bienal de Sevilla v roce 1996.

Po smrti svého klíčového rádce a vychovatele začala kariéru sólové zpěvačky, účinkovala na festivalech a v peñas a spolupracovala na albech a vystoupeních s dalšími umělci. V roce 1998 nahrála druhé sólové album Soledad sonora (Auvidis, 1998), na kterém ji doprovázel jerezský kytarista Moraíto Chico.

O pět let později vydala další album Pasión, v rámci kolekce diskografického studia Palo Nuevo. Inés Bacán, představitelka tradičního cikánského zpěvu z Lebrijy a Utrery, je vysoce ceněnou zpěvačkou se svým velmi autentickým projevem.

Účinkovala např. na francouzském Festival de Mont de Marsan (2003), XVI Festival de Nimes (2006), XV Festival Flamenco Caja de Madrid (2007), XI Caracolá lebrijana (2007), Bienal de Sevilla (2006, 2008)..aj.

Pedro Bacán

(kytarista - připravuje se...)

Bernarda de Utrera

Bernarda Jiménez Peña, cikánská flamenková zpěvačka známá pod uměleckým jménem Bernarda de Utrera, se narodila 3. března 1927 v sevillském městě Utrera.

Bernarda de Utrera pochází z legendární flamenkové utrerské rodiny Los Pinini. Jedná se o vnučku zpěváka El Pinini a sestru Fernandy de Utrera, s níž byla stále úzce spojena jak umělecky, tak osobně.

Po jedné životní etapě, kdy zpívala jen na rodinných a přátelských fiestách nebo na sevillských festivalech, jako například v roce 1955, se v roce 1957 stala spolu se sestrou Fernandou stálou členkou madridského tablao Zambra. Tímto také začala její profesionální dráha. A následně bylo možné slyšet ji zpívat i v Corral de la Morería, El Duende, Las Brujas či Villa Rosa. Obě sestry se tedy usídlily v hlavním městě a staly se hvězdami v nejpopulárnějších madridských tablaos.

V padesátých letech se objevila ve filmu Duende y misterio del flamenco od Edgarda Nevilleho. Z této epochy pocházejí i první zvukové záznamy jejího výjimečného umění.

Bernarda de Utrera vynikala zejména v cantes festeros, a z nichž pak především v bulerías; jak říkala i ona sama a nebo jak potvrzuje její cena v kategorii bulerías, kterou vyhrála na Concurso Nacional de Cante Jondo y Flamenco v Córdobě roku 1959. Od této doby se stala také jednou z nejlépe hodnocených interpretek flamenkového zpěvu, zvláště v oněch veselých cantes. Její umění však zdaleka nebývalo podceňováno ani v cantes pomalejších, vážnějších či smutnějších. Neměla v těchto stylech až tak mocný hlas jako její sestra, nicméně tento nedostatek doháněla pojetím svého pěveckého projevu.

V letech 1962 až 1964 působila v madridském tablao Las Brujas. V roce 1964 se zúčastnila flamenkových vystoupení, pořádaných během světového veletrhu v Pabellón Español v New Yorku a poté byla angažována do souboru tanečnice Manuely Vargas, se kterým se vydala na turné po Evropě a Afrických státech.

Po návratu do tablao Zambra se objevila v roce 1967 s tímto souborem v Tunisu. Střídavě zpívala v tablao Villa Rosa v Madridu, a v roce 1968 opět v tablao Zambra, a také účinkovala na různých andaluských festivalech.

V této době nahrávala často i na alba, a to zejména cantes festeros, za které obdržela další cenu. Tentokrát Premio Nacional de Cante, udělovanou Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos v Jerez de la Frontera, kterou sdílela se svou sestrou Fernandou.

Na začátku sedmdesátých let se obě sestry rozhodly k návratu do rodného kraje a omezily účast na letních festivalech. Nahrávaly však alba a účinkovaly v televizních programech. Vystupovaly ve všech hlavních flamenkových televizních pořadech, z nichž k nejvýznamnějším patřila série Rito y Geografía del cante.

V pozdějších letech Bernarda de Utrera opět vystupovala při velkých flamenkových událostech, jako např. Bienal de Sevilla, Cumbre Flamenca de Madrid a dalších festivalech první kategorie.

V roce 1987 se sestrou Fernandou a kytaristou Pakem del Gastor zrealizovali několik mimořádných recitálů v Pařiži, jenž byly nahrány na dvoualbum a zpěvačky za něj obdržely Gran Premio de la Academia Francesa del Disco.

V posledních letech vystupovala na veřejnosti jen zřídka. Postupující slepota ji čím dál tím více vzdalovala od profesionálního světa, ale tam, kde ji bylo ještě možné spatřit, zapůsobila svým uměním dostatečně. Je považována za jednu z nejlepších zpěvaček v historii flamenka.

Zanechala po sobě velmi rozsáhlou diskografii, ale v současné době je k dispozici už jen malá část.

Bernarda de Utrera zemřela dne 28.10.2009 ve svém rodném městě Utrera.

Fernanda de Utrera

Fernanda de Utrera je spolu se svou sestrou Bernardou největším klenotem klanu Los Pinini. Tato jedinečná a neopakovatelná postava velkého zpěvu je starší z tohoto hvězdného dua. Život, respektive umělecký postup Fernandy de Utrera se od Bernardina moc neliší, jelikož sestry na sobě hodně závisely. Byly velice úzce spojeny nejen rodem, ale držely stále spolu a jedna na druhou nedala dopustit. Cestovaly spolu, vystupovaly spolu, nahrávaly spolu, a to dlouhých padesát let. Zpěv Fernandy byl však mocnější, více bolestný, jakoby raněný, srdcervoucí, ve všech směrech vybaven pro maximální duende a quejío. Pro mnohé je Fernanda de Utrera královnou Soleá všech dob, a pro všechny pak zcela určitě královnou cante por Soleá dvacátého století. Mnozí experti se také shodují, že na její úroveň v tomto cante se sice mohou dostat i jiné interpretky, nikdo však její umění nepřekoná. Fernanda de Utrera neboli Reina de la Soleá.

"Zpěv je můj snoubenec, můj otec, má matka, můj bratr..."

Fernanda Jiménez Peña, cikánská zpěvačka známá pod uměleckým jménem Fernanda de Utrera, se narodila v Utreře (Sevilla) 9. února roku 1923, v ulici Nueva č. 20 jako dcera Josého el de Aurora a Inés Peña, vnučka zpěváka El Pininiho a sestra zpěvačky Bernardy de Utrera.

Již jako velmi mladá svým uměním oslňovala na rodinných a přátelských setkáních či fiestách, a také na veřejných slavnostech, na kterých se však objevovala jen výjimečně. Až do roku 1955 účinkovala se sestrou jen na místních, tj. sevillských festivalech. Ještě než však sestry vyšly z rodinného prostředí, už byly opěvovány významnými flamenkovými umělci, jako např. Mairenou, Caracolem, Valderramou, či Lolou Flores...aj. Ti všichni, jež projížděli Sevillou, se zastavovali v Utreře, aby se s nimi setkali. Někteří cestovali i ze vzdálených míst Španělska jen proto, aby poznali už tehdy dostatečně populární sestry, přezdívané "Niñas de Utrera".

A tak je Madrid očekával s otevřenou náručí...Je zapotřebí zmínit skutečnost, že mít možnost dostat své dílo do diskografické, radiofonické či jiné mediální podoby znamenalo pro profesionální umělce z oné epochy nevyhnutelně zakotvit v hlavním městě Madridu. V 50. až 60. letech představovala madridská tablaos pro flamenco španělskou Broadway. A tablao Zambra bylo jejich základem či jakýmsi odrazovým můstkem. Tam se potkávali ti nejlepší flamenkoví umělci a tam byly také v roce 1957 sestry angažovány. Ze Zambry, jejíž kmotrou byla Pastora Imperio, se následně dostaly také do El Corral de la Morería. Tato epocha byla pro tablaos zlatým obdobím. Niño Ricardo, Antonio Mairena, Juan Varea, Perico el de Lunar, Rafael Romero, La Paquera, Manolo Caracol... ti všichni velcí umělci odcházeli do Madridu.

Kromě tablaos zde neexistovala jiná místa, kde by flamenkoví umělci mohli vcházet do povědomí široké veřejnosti. A tak tuto příležitost nabízely profesionálním umělcům konkurzy, které mohly být jak cestou k okamžitému uznání odborné kritiky, tak i k přízni publika. Proto tehdejší vítězové konkurzů vlastně byli zároveň i hlavními postavami flamenka oné epochy vůbec. Fakt, který dnes již zdaleka neplatí.

V roce 1959 obdržela Fernanda de Utrera například ceny za Soleares a Bulerías na Concurso Nacional de Cante Jondo y Flamenco v Córdobě.

V roce 1962 se zúčastnila slavnostního otevření madridského tablao Las Brujas, ve kterém působila následující dva roky.

Odcestovala do New Yorku, aby zazpívala na světové výstavě, a poté vystupovala v různých evropských zemích a v Africe se skupinou tanečnice Manuely Vargas.

Opět se vrátila do madridského tablao Zambra, a účinkovala v rámci výměnných kulturních akcí s Tunisem. Během roku 1967 se stala členkou tablao Villa Rosa a následující rok přišla opět do Zambry, střídajíc své recitály na andaluských festivalech, na nichž byla jednou z hlavních účinkujících.

V roce 1968 byl Fernandě na její počest věnován XII. ročník festivalu Potaje Gitano, který se konal v jejím rodném městě a kterého se zúčastnili jak místní umělci, tak i velké postavy flamenka.

S výjimkou některých vystoupení prakticky celá šedesátá léta strávila Fernanda v madridských tablaos, mezi nimiž i Torres Bermejas.

Na počátku sedmdesátých let se vrátila do rodného města a omezila svá vystoupení na velkých festivalech, jejichž počet v oné době značně stoupl. Pokračovala v nahrávaní alb a účinkovala ve všech hlavních flamenkových televizních pořadech, z nichž k nejvýznamnějším patřila série Rito y Geografía del cante.

V pozdějších letech se opět začala objevovat na velkých scénách. Za zmínku stojí například účinkování na Bienal de Sevilla, Cumbre Flamencav Madridu či vystoupení v Teatro Español na počest básníka Federika Garcíi Lorky.

V roce 1986 dosáhla velkého úspěchu v New Yorku, kde se prezentovala ve vystoupení Flamenco puro spolu s umělci, jakými byli například El Farruco, El Chocolate, Manuela Carrasco, bratři Juan a Pepe Habichuela, Adela La Chaqueta a další významné osobnosti. Jejímu umění se obdivovala i španělská královna, která se jako divák zúčastnila jednoho z oněch vystoupení.

V roce 1987 se sestrou Bernardou a kytaristou Pakem del Gastor zrealizovali několik mimořádných recitálů v Paříži, jež byly nahrány na dvoualbum a zpěvačky za něj obdržely Gran Premio de la Academia Francesa del Disco.

Ač nebyla herečkou, účinkovala také v některých kinematografických produkcích: Duende y misterio del Flamenco (Edgar Neville, 1952), La novicia rebelde (Luis Lucía, 1971) a Flamenco (Carlos Saura, 1995).

Mezi ceny a pocty udělené Fernandě de Utrera patří následující: Premio de Soleares y Bulerías na Concurso Nacional de Cante Jondo y Flamenco v Córdobě (1959); Premio del Concurso de Mairena del Alcor (1966); Premio Nacional de Cante udělovanou institucí Cátedra de Flamencología de Jerez de la Frontera (1967); Dedicatoria del XII Potaje Gitano de Utrera (1968); Hija predilecta de Utrera (1994); Medalla de Plata de Andalucía (1994), Medalla de Plata al Mérito en el Trabajo (2003); Medallas de Oro al Mérito en Las Bellas Artes (2005); Hija predilecta de la provincia de Sevilla (2006)...aj.

Ve dnech 11. až 15. března 2003, kdy již Fernandu sužovala Alzheimerova choroba, byla vzdána pocta její osobě a umění v podobě oslav v Madridu a Seville, kterých se zúčastnily nejvýznamnější postavy současného flamenka.

Fernanda de Utrera, jež po sobě zanechala rozsáhlou diskografii, zemřela ve svém domě dne 24. srpna 2006 ve věku 83 let.

DISKOGRAFIE:

El Cuchara

• El Cuchara y su familia. Siempre gitano (2000)
• Utrera por Bulerías (2003)
• Solo compás. En vivo desde Utrera (2005, DVD)

Pepa de Benito

• Noches gitanas en Lebrija. Vol. 2 a 3 (1990)
• Chants de forges & de fetes (1992)
• Le clan des Pinini (1997)
• Yo vengo de Utrera (1999)

Miguel el Funi

• Cante flamenco. Recorded live in juerga anda concert in Andalucía (1990)
• Grabaciones históricas. El flamenco es universal. Vol. 11. El Funi y El Juanata. (1999)
• Fiesta en Lebrija y siempre Jerez (2004)
• Aires gitanos (2007)

Inés Bacán

• Noches gitanas en Lebrija. Vol 3 y 4 (1990)
• De viva voz (1995)
• Le clan des Pinini (1997)
• Soledad sonora (1998)
• Pasión (2003)
• Inés, hermana mía (2005, DVD)

Výběr z diskografie zpěvaček Fernandy a Bernardy de Utrera

• Raza y compás (1990)
• Cante flamenco. Fernanda y Bernarda de Utrera (1990)
• Cultura jonda. Vol. 7 a 10 (1997)
• Quejío.Ritmo en la sangre. Fernanda y Bernarda de Utrera (1997)
• Ahora. Bernarda de Utrera (1999)
• Fernanda y Bernarda de Utrera. Cantes inéditos. (1999)
• Fernanda y Bernarda de Utrera. Sus primeras grabaciones. (2000)
• Cante grande de mujer. Fernanda de Utrera (2001)
• A Fernanda. Bernarda de Utrera (2003)

Zvukové a video ukázky

• Los Pinini
• Výběr z diskografie

Viz též:

• Los Perrate
• El Turronero



Verze pro tisk