Lebrija a Utrera

Když se zeptáte někoho ze světa flamenka na významnou pěveckou osobnost z oblasti Lebriji a Utrery, je více než pravděpodobné, že vám řekne jméno některého ze členů rodiny Los Perrate nebo Los Pinini. Byť se každá přezdívá jinak, domnívám se, že představovat je naprosto odděleně, se zas tak moc nesluší. Jejich členové jsou všelijak vzájemně propojeni. Někdo geneticky více, někdo méně, někdo se do rodiny třeba jen přiženil. Tohle všechno ale není až tak podstatné. Důležitější je, že dva zmíněné klany nabízejí skutečně to nejlepší, co kdy flamenku dvacátého století mohla poskytnout část sevillské provincie: Lebrija a Utrera. Záměrně uvádím "jen" dvacáté století, jelikož se v tomto případě nemůže opomenout ani zpěvačka Merced la Serneta (1840 - 1912). Celým jménem Mercedes Fernández Vargas, narozena sice v Jerez de la Frontera a pocházející úplně z jiné rodiny, ale v mládí se do Utrery přestěhovala. La Serneta bydlela v Utreře ve stejné ulici jako Los Pinini, a tak není divu, že se svou pověstí výjimečné představitelky cantes por soleá ovlivnila určitým způsobem také jejich umění.

Nejen u těchto dvou rodin, ale ani ve flamenku vůbec, není v žádném případě rozhodující počet vydaných alb. To, že některý ze členů nahrál jen jedno či dvě vlastní alba, zdaleka nemusí znamenat, že by byl méně kvalitní umělec než ti ostatní. Prostě jen nemohli či sami nechtěli, nebo začali nahrávat až v pozdním věku. V tomto žánru nebylo žádnou výjimkou, když se i ti výborní umělci zdráhali vystupovat na veřejnosti a dávali přednost spíše rodinným fiestám. Na druhou stranu, ale kolikrát také často platí: "Méně, ale za to více kvality". Jako například u Maríi la Perrata, která se stala mým hlavním impulsem pro následující rozsáhlou prezentaci.

 

 

María La Perrata

María la Perrata, celým jménem María Fernández Granados, se narodila v roce 1922 ve městě Utrera (provincie Sevilla). Vnučka zpěváka, dcera zpěváků, sestra zpěváka (Perrate de Utrera), matka zpěváka (El Lebrijano) a kytaristy (Pedro Peña), sestřenice zpěvaček (Fernanda a Bernarda de Utrera...), teta zpěváků (El Turronero, Gaspar de Utrera...) a sourozenců zpěvačky (Inés Bacán) a kytaristy (Pedro Bacán), babička sourozenců pianisty (Dorantes) a kytaristy (Pedro María Peña) ...atd. A všichni tito jmenovaní patří mezi ty nejlepší, kterými se flamenco ve své historii může pyšnit.

Co k tomu dodat? Úžasná zpěvačka byla příbuzensky propojena s téměř celým cikánským flamenkovým klanem ze sevillských měst Utrera a Lebrija. María posbírala celé flamenkové dědictví těchto dvou míst sevillské provincie.

Od své matky se toho naučila nejvíce. Písně, které neslyšela nikde jinde, než jen u nich doma. Mnohokrát se u nich zastavoval i jeden z velikánů historie flamenkového zpěvu, Antonio Mairena (1909-1983), a jiní profesionální zpěváci, kteří je chtěli slyšet a jejich umění se přiučit. Ona však tehdy ještě nepřipisovala zpěvu takový význam.

Bylo jí třicet let, když poznala lebrijeského Bernarda Peñu, který ji přivedl do domu svých rodičů, do Lebriji. Poté co se vzali, ji už nikdy nenechal vystupovat na veřejnosti. Avšak v novém lebrijeském domově se žilo zpěvem stejně hodně, jako tehdy v Utreře. Ačkoliv se na přání svého manžela nikdy flamenkovému zpěvu nevěnovala profesionálně naplno, jejich domem procházeli flamencos všech generací. Poslouchat její pěvecké umění, které bylo následně rozšířeno prostřednictvím celé rodiny.

Pár let po smrti manžela se vrátila ke zpěvu na veřejnosti a svůj výborný, zemitý a lámaný hlas tak zanechala na několika nahrávkách. Následná vážná nemoc ji zabránila ve vystupování a po pár letech rekonvalescence La Perrata zemřela v 82 letech v pátek 5. února 2005. Pohřbena byla v neděli ve městě Lebrija za doprovodu početného množství příbuzných a dalších flamenkových příznivců.

V současné době je k dispozici už jen rekompilace CD Grandes cantaores del flamenco a DVD ze série Rito y Geografía del Cante (IX. díl).

Perrate de Utrera

Zpěvák Perrate de Utrera, vlastním jménem José Fernández Granados, se narodil 9. června 1915 v Utreře. Bratr zpěvačky María la Perrata. Je pravděpodobné, že začal zpívat po boku dědečka Perrate, o němž se ví jen málo. V jejich rodině se však zpěvem žilo velmi intenzivně. Byl pyšný, že je Cikán. „Být Cikánem je cítit to a dát do krve.“ Říkal, že to byl Bůh, kdo jejich rase daroval flamenkové duende: „Bůh nám dal černou barvu pro zpěv...“ Ve čtyřiceti letech se oženil s Tomasou Soto Torre, nejstarší dcerou zpěváka Manuel Torre (1878-1933).

Již od dětství se zúčastňoval mnoha fiest v Utreře, především těch rodinných, jako byly křty a svatby. Účinkoval v sevillském Kursaal a v cirku Bolsa. Poté v tablao Guajiro sdílel jeviště s umělci zpěvákem El Chocolate, tanečnicemi Matilde Coral a Trini España a tanečníkem Farruco. Následně se přestěhoval do Madridu, aby mohl účinkovat v tablaos El Duende a Los Califas. Ale po krátké době se opět vrátil do Utrery. Perrate de Utrera vynikal v cantes por soleá, seguiriya a bulerías.

Zúčastnil se prvních festivalů, kterými byly např. El Potaje ve svém rodném městě, Gazpacho de Morón, Caracolá de Lebrija či Reunión del Cante Jondo de la Puebla. Vždy zpíval co nejčistěji, tradičně, a hluboký zpěv, tj. cante jondo - ten smutný, tragický, vyjadřující bolest - skutečně vnitřně velmi prožíval.

Když mu nemoc v pozdějších letech způsobila částečné ochrnutí a připoutala na invalidní vozík, říkal, že si zpívá sám pro sebe, ve snech: „Já pláču každý den. A zpívám každou noc. Pro sebe. Když se v noci probudím, zpívám si por soleá. A ve snech poslouchám seguiriyas, soleá a bulerías, a myslím na to, že to jsou cantes nás Cikánů.“

Od této doby začal dosahovat mnoha uznání. A že byla všechna oprávněná, dosvědčují jeho nahrávky. Perrate de Utrera zemřel 12. října 1992 v Dos Hermanas (v Hospital del Tomillar).

Tomas de Perrate

Zpěvák Tomas de Perrate, vlastním jménem Tomas Fernández Soto, narozen v roce 1964 v Utreře (Sevilla). Patří do jedné z pěveckých cikánských rodin se silnými tradičními kořeny: syn zpěváka Perrate de Utrera a vnuk zpěváka Manuel Torre. Tudíž příbuzensky spojen také s ostatními členy rodin Los Perrate a Los Pinini: El Lebrijano, Gaspar de Utrera, Pedro Peña, Miguel Funi, Dorantes...atd.

Tomasovo umění se rozvíjelo stále jen uvnitř rodinného prostředí, a to až do Vánoc roku 1999, kdy veřejně ukázal svůj talent a cit pro zpěv. Jeho první účinkování, spolu s ostatními členy rodiny, bylo nahráno i na kolektivní album nazvaném Navidad en Utrera, na kterém interpretoval mýtické cante campanilleros svého dědy Manuela Torre.

Od té doby se začal často objevovat na jevištích. V roce 2000 účinkoval v představení Raíces de luz na francouzském Festival Flamenco Mont de Marsan, spolu s dalšími umělci jakými byli např. Pepa de Benito a Manuel de Paula. Ve stejném roce zpíval na festivalu Potaje Gitano de Utrera a na Feria Mundial del Flamenco. Naplno tak vstoupil nejen na scény v sevillské provincii, ale do kruhu flamenkových tablaos v celé Andalusii. Např. Casabermeja (Málaga), Pozo de las Penas (Los Palacios), Peña Pies Plomo (Sevilla) Sociedad del Cante Grande (Algeciras) a dalších.

Již v roce 2001 převzal uměleckou zodpovědnost za přípravu koncertu na počest otce Perrate de Utrera v rámci Feria Mundial del Flamenco. Následující rok obdržel cenu Giraldillo al Artista Revelación na prestižním festivalu Bienal de Sevilla za vystoupení Campiña. Také se zúčastňuje aktivit, které jsou součástí projektu na podporu turistiky Rutas del Flamenco, organizovaných při Turismo Andaluz.

Jako konferenciér se poprvé představil na francouzském Festival de Mont de Marsan v roce 2003 s referátem „El cante de Utrera de ayer y de hoy“ (přel. Zpěv v Utreře včera a dnes“), se kterým se o rok později také prezentoval na Harvardské Univerzitě, za účasti Antonia Moya, Ramóna Solera a Pierre Lefranca. Poté účinkoval na Bienal de Sevilla 2004, spolu se zpěváky: Chocolate, Bernarda de Utrera, Miguel Funi, Pepa de Benito a Angelita Vargas.

V roce 2005 připravil album pod názvem Perraterías, s producentem Ricardem Pachónem a Antoniem Moya, kytaristou a kompozitorem. Na začátku roku 2006 obohacuje svým recitálem přednášku producenta Ricarda Pachóna na francouzském Festival Flamenco v Nîmes, za kytarového doprovodu Diega Carrasco.

El Lebrijano

Zpěvák El Lebrijano, celým jménem Juan Peña Fernández, se narodil v roce 1941 ve městě Lebrija (provincie Sevilla). Osobitý Cikán již od pohledu - světlovlasý s modrýma očima - až po svou flamenkovou ideu ve formě děl globalizujících a spojujících v sobě kultury, které se setkávaly na antickém území Al-Andalus.

Především však nejstarší novodobý vážený dědic cikánsko-andaluské tradice. Potomek jedné z nejvýznamnějších pěveckých rodin cikánského původu v historii flamenka, Los Perrate, ke které samozřejmě patří jeho matka María la Perrata. Kmotrou mu byla Niña de los Peines, vlastním jménem Pastora María Pavón Cruz (1890 - 1969); první z nejvýraznějších osobností v historii ženského zpěvu.

Se všemi svými předky bylo evidentní, že se Juan bude věnovat flamenku, ačkoliv na počátku své kariéry si nebyl zcela jistý, jestli upřednostní kytaru či zpěv. Jeho otec, Bernardo Peña, flamenco sice neprovozoval po žádné stránce, byl však jeho velkým a velice respektovaným příznivcem.

Velmi mladý Juan střídal tedy kytaru se zpěvem, ale po svém triumfu na Concurso de Mairena del Alcor v roce 1964, se definitivně rozhodl věnovat se výhradně zpěvu. Účinkoval v sevillském tablao Guajiro a v madridském Duende.

Jedním z prvních důležitých kroků v jeho kariéře byla také spolupráce s Antoniem Gadesem, v jehož souboru zpíval několik let jako doprovod k tanci.

El Lebrijano od první chvíle upoutával pozornost příznivců flamenka a kritiků, kteří v něm viděli budoucí osobnost, a čas je nezklamal. Velice brzy byl považován za jednoho z nejlepších zpěváků oné doby: pro svůj cikánský, flamenkový a romanticky oblý hlas, spojený s přirozeným talentem a znalostmi, umožňujícími s mistrovstvím interpretovat ty nejrůznější styly. Kromě toho, stále intenzivně žil zpěvem ve své vlastní rodině, což bylo to nejpodstatnější.

Brzy se mu naskytla příležitost nahrávat, a hned jeho první alba byla ohodnocena kritikou jako kvalitní. V prvních letech byl velmi ovlivněn mistrovstvím Antonia Maireny, a na jeho nahrávkách to bylo znát. Nicméně, Juan časem hledal svůj vlastní styl, který by se zakládal na ovládání tolik vznešeného compásu, díky němuž se stal jedním ze zpěváků s největším citem pro compás v historii flamenka. Od sedmdesátých let začal být jednou z hlavních postav prestižních andaluských festivalů a jako jeden z prvních zpěváků přivedl flamenco do madridského divadla Real, kde nějaký čas také působil.

Jinou stránkou tohoto zpěváka je, že přes hluboké znalosti ortodoxního neboli tradičního zpěvu, ho umělecké znepokojení přinutilo zavést některé inovace. Od příchodu do divadla Real započal své neustálé hledání, jehož výsledkem byla například díla La palabra de Dios a un gitano, Persecución, Ven y sígueme, Reencuentro či Tierra. Zatvrzelost pro spojení flamenka s arabskou hudbou ho přiměla prorážet zeď, dokud nepraskla. K dosažení veřejného uznání musel na obranu svého postoje nahrát několik alb. Na nějaký čas byl však vzdálen od světa flamenkových festivalů a věnoval se především rozšiřování cikánsko-andalusko-arabské hudební fúze.

Na velké scény prestižních festivalů se vrátil, téměř nesměle, na konci devadesátých let. Spolu s kytaristou Enriquem de Melchor a kritikem Manuelem Martín Martínem také přednášeli na andaluských univerzitách v letech 1993-1994.

Ne nadarmo El Lebrijano ukázal již předtím své rozsáhlé znalosti tradice na albech, kde ho doprovázeli kytaristé jako např. Melchor de Marchena, Niñ o Ricardo, Paco Aguilera, Juan Habichuela, Paco de Lucía, Manolo Sanlúcar, Enrique de Melchor, Pedro Bacán a bratr Pedro Peña. Utváření Juanovy osobnosti po boku umělců jakými byli Pastora Pavón, El Pinto, Antonio Mairena či Juan Talega, je vidět na každém terciu, které začíná. Díky tomu všemu obdržel v roce 1999 prestižní cenu Medalla del Trabajo, byť nedostačující pro ocenění jednoho z nejlepších umělců v historii cante jondo.

Celá diskografická sbírka tohoto zpěváka je velmi rozsáhlá. El Lebrijano jako jeden z mála účinkoval ve většině flamenkových televizních programů. Jeho silná prohlášení, stálé příchody a odchody z velkých scén a další polemické dílo (fúze jondo-maurská), však dle kritiků evidentně ukazují, obzvlášť v posledních letech, na jeho rozporuplnou osobnost. Nicméně, i přes toto všechno zdůrazňují, že se nesmí zapomínat na to nejdůležitější, a tím je fakt, že se El Lebrijano pro své tradiční umění již nesmazatelně zapsal do historie flamenkového zpěvu jako jedna z jeho nejvýznamnějších osobností a představitelů cante jondo.

Pedro Peña

Kytarista a zpěvák Pedro Peña, celým jménem Pedro Peña Fernández, se narodil v roce 1939 ve městě Lebrija (Sevilla). Syn zpěvačky Maríi la Perrata, bratr zpěváka El Lebrijana, bratranec kytaristy Pedra Bacána, otec pianisty Dorantese, atd.

Pro hluboký prožitek, který dokáže při své hře na kytaru vyjádřit, cit a znalost zpěvu, se stal velmi oblíbeným doprovodným kytaristou cikánských zpěváků. Byl jedním z kytaristů, kteří v šedesátých až osmdesátých letech nejčastěji vystupovali na andaluských flamenkových festivalech.

Ačkoliv mu jeho profese učitele dovolila věnovat se kytaře jen ve volných chvílích, objevoval se často v televizních pořadech a se zpěváky nahrál spoustu alb. Včetně samozřejmě alb své matky či bratra. Doprovázel například osobnosti flamenkového zpěvu jakými byli například Tío Borrico, Tía Anica la Piriñaca, Juanata de Jerez, Miguel El Funi, Diego Clavel, Terremoto ... a také Antonia Mairenu, na jeho posledním albu El calor de mis recuerdos.

Ač vzdálen od okázalých kytarových technik, Pedro se vždy dokázal přizpůsobit tradičnímu zpěvu s velkou obratností a umem. Jeho největšími vzory byli kytaristé Melchor de Marchena (1907-1980) a Diego del Gastor (1908-1973). V polovině devadesátých let se vrátil k vystoupením v tablaos a k diskografickým nahrávkám v produkci své sestry Tere Peña. Současně také vystupoval na koncertech svého syna Dorantese.

Z dalších alb stojí za zmínku například Fiesta en Lebrija y Siempre Jerez, El Lebrijano con Manolo Sanlúcar y Pedro Peña, Grandes guitarras del flamenco...atd. Pedro Peña nahrál album i jako zpěvák, za kytarového doprovodu bratrance Pedra Bacána.

Gaspar de Utrera

Cikánský zpěvák Gaspar de Utrera, celým jménem Gaspar Fernández Fernández, se narodil 7. listopadu roku 1932 ve městě Utrera (Sevilla).

Synovec sourozenců El Perrate a María la Perrata, bratranec El Lebrijano..., který je příbuzensky spojen s rodinou Los Pinini, vyhrál jako jedenáctiletý v rozhlasovém konkurzu Fiesta en el aire. Následně se ve čtrnácti letech začlenil do Compañía Juvenil de Ases pod vedením zpěváka Naranjito de Triana a spolupracoval s mladými umělci, např. Narci Díaz či el Niño de San Lorenzo. S tímto souborem procestoval celé Španělsko.

Na konci padesátých let začali příznivci oceňovat jeho kvality a zvláště pak jeho sváteční recitály, které prezentoval v populárních tablaos a peňas oné doby: El Duende, El Corral de la Morería, Las Brujas, Arco de Cuchilleros a Los Canasteros. Díky těmto úspěchům ho Antonio Gades povolal na turné po Evropě a Gaspar se stal jednou z velkých postav flamenka v Madridu. Vydal se také na turné po Americe coby pěvecký doprovod k tanci.

Gaspar byl vždy silně citově vázán na své rodné město, a proto hlavní město Španělska brzy opustil a vrátil se zpět do Utrery. V Utreře se usídlil již natrvalo, a na jejích místních festivalech – především Potaje – byl vždy jedním z hlavních protagonistů. Jeho velká náklonnost k Utreře mu tak vlastně zabránila k ještě zářivější kariéře. Nicméně se objevil například i na prestižním festivalu Bienal de Sevilla či francouzském Mont de Marsan.

Jeho hlas patřil ještě nedávno k nejvíce flamenkovým v současném trendu a zároveň k oněm základním pilířům flamenkového zpěvu, které dokázal interpretovat s výtečnou osobitostí. Zpěvák se širokým repertoárem, který mistrovsky vynikal ve zpěvech s rytmem a compásem. V jeho pěveckém projevu bylo stále slyšet nezaměnitelné echo rodiny - božský dar, který můžeme objevit jen u několika výjimečných - a zároveň také charakteristické pro oblast Lebriji a Utrery.

Gasparovo umění je zachováno na mnoha kolektivních albech, převážně rodinných. Jeho posledními sólovými jsou však Arte y compás (Fods, 1997) a Casta (Palo Nuevo, 2003).

Gaspar de Utrera zemřel ve večerních hodinách 26. února 2008 v 75 letech, na následky těžké nemoci, která mu již více než rok bránila vycházet ven.

 

DISKOGRAFIE:

María la Perrata

• Grandes cantaores del flamenco. María la Perrata
• Grabaciones históricas. El flamenco es universal. El Lebrijano en familia.

Perrate de Utrera

• Perrate de Utrera

Tomas de Perrate

• Perraterías

El Lebrijano

• El Lebrijano con la colaboración especial de Paco de Lucía
• La palabra de Dios a un Gitano
• Persecución
• Encuentro
• Grandes del flamenco. Archivo Belter.
• Tierra
• 50 anos de flamenco. Segunda época. El Lebrijano
• Grandes Cantaores del Flamenco. Juan Peña El Lebrijano
• En directo
• El Lebrijano con la Orquesta Arábigo-Andalucí: Casablanca
• Lágrimas de cera
• En figura, El Lebrijano. Grabaciones históricas
• El Lebrijano en familia. Grabaciones históricas
• Sueños en el aire
• Yo me llamo Juan
• Exitos de El Lebrijano (2003)
• El Lebrijano con Manolo Sanlúcar y Pedro Peña (nahrávky z let 1973-1974)
• El Lebrijano & Faiçal: Puertas abiertas

Gaspar de Utrera

• Cantaores de época:Gaspar de Utrera
• Arte y compás
• Casta

DALŠÍ:

• Cultura jonda. Potaje gitano de Utrera en directo 1971 (CD)
• Utrera por Bulerías (CD)
• Utrera flamenca (CD)
• Colección nuestro flamenco, vol. 2 (CD)
• Compás de Utrera (CD)
• En vivo desde Utrera (DVD)
• Rito y Geografía del Cante vol. III (DVD) - El Lebrijano
• Rito y Geografía del Cante vol. IV (DVD) - Los Perrate, Los Pinini
• Rito y Geografía del Cante vol. V (DVD) - El Turronero, Los Pinini
• Rito y Geografia del Cante vol. VI (DVD) - Fernanda a Bernarda de Utrera
• Rito y Geografía del Cante vol. VII (DVD) - Bernarda de Utrera, Perrate de Utrera, El Lebrijano
• Rito y Geografía del Cante vol. IX (DVD) - María la Perrata, El Lebrijano, Pedro Peňa
• Rito y Geografía del Cante vol. XI (DVD) - Los Perrate

 

ZVUKOVÉ UKÁZKY:

Perrate de Utrera

• Tientos y Tangos (z alba Colección nuestro flamenco, vol. 2)

Tomas de Perrate

• Bulerías de Perrate (z alba Perraterías)
• Toná del reloj (z alba Perraterías)

El Lebrijano

• Infeliz rosa (Cantiñas z alba Grandes del flamenco. Archivo Belter.)
• Amante, amante (Tangos z alba Grandes del flamenco.Archivo Belter)
• Un sudor frío (Petenera z alba El Lebrijano con Manolo Sanlúcar y Pedro Peña)

Gaspar de Utrera

• Aires de Alcalá (Soleá z alba Arte y Compás)
• En mi corazón lleva (Seguiriya z alba Cantaores de época. Gaspar de Utrera)

 

VIDEO UKÁZKY:

• Tomas de Perrate - Bulerías
• El Lebrijano - Seguiriya s kytaristou Pedrem Bacánem

Viz též: El Turronero

(pokračování...)



Verze pro tisk