Kalendáře
Kytaristé
Zpěváci a zpěvačky
Skupiny
Tanečníci a tanečnice
Kytara a cajón
Diskuse
|
José MeneseJosé Menese je od počátku své umělecké dráhy až do současnosti maximální zastánce „Mairenovy školy“, pro kterou je charakteristická extrémní ortodoxie ve zpěvu, zcela vzdáleného od inovací a fúzí. „Mairena, kromě svého hlasu, svých kvalit a duende, byl archeologem flamenkového zpěvu, jeho dráha badatele byla ohromná, neskutečná.“ Je tzv. mairenista neboli pokračovatel v umění cikánského zpěváka Antonia Maireny (1909-1983). A od šedesátých let dvacátého století je dle historie také jednou z velkých postav flamenkového zpěvu. V čem jde však Menese dál, za „mairenismus“, je množství stylů, které prezentuje. Jeho repertoár se zdaleka nesoustředí jen na tzv. cantes basicos (základní styly), za které jsou považovány soleares, seguiriyas, tangos a tonás.
„José Menese reprezentuje zachování jedné ortodoxní pěvecké školy, která
bránila takzvané základní styly – soleares, tangos, tonás a seguiriyas. Nicméně,
jeho repertoár je daleko širší. Menese ve spolupráci s Franciskem Moreno
obnovil styl marianas. Jedinečná postava flamenkového zpěvu, aktivista tradice,
vzdálený od jakékoliv heterodoxní inovace.“
José Manuel Gamboa, Guía libre del flamenco Je několik faktů, které připisují význam této osobnosti ve flamenkovém umění: je prvním flamenkovým zpěvákem, který účinkoval v Auditorio Nacional de Música v Madridu (1991); je iniciátorem flamenkového festivalu ve svém rodném městě (1967); a je o něm již napsána, tj. ještě za jeho života, biografická kniha pod názvem „Biografía jonda“ (1996). „Zpěvák musí ovládat soleá, seguiriya a cante por tonás, jinak není velkým zpěvákem.“ Pro bližší pochopení Menesova umění je zapotřebí seznámit se také se jménem Francisco Moreno Galván; malíř a následně také textař, který sehrál v Menesově profesionální kariéře i životě jednu z klíčových rolí.
„Mně se líbil zpěv, ale všiml jsem si, že texty byly pořád stejné a vadilo
mi, že onen gitano či onen aficionado nezpíval o něčem jiném – jako například o
smutku a radosti – o nichž jsem slyšel zpívat jiné.“
Francisco Moreno Galván Flamenkový zpěvák necikánského původu (payo), celým jménem José Menese Scott, se narodil roku 1942 v La Puebla de Cazalla (Sevilla). Začal zpívat ve věku osmi let v ševcovské dílně svého otce, na rodinných fiestách a mezi kamarády ve svém rodném městě. Po účinkování v místních divadlech a v Café Central, debutoval v roce 1959 také v Cine Carretria v Osuně. Brzy se však na doporučení svého krajana, malíře Franciska Moreno Galvána, vydal do hlavního města Španělska. „Do Madridu jsem se šel učit...,jako všichni v začátcích... Já měl to štěstí, že jsem mohl žít v domě Franciska Moreno Galvána a jídlo mi nechybělo...Slovo mecenáš se mi moc nelíbí, Galván byl mým stvořitelem...“ Galván ho v Madridu uvedl do společnosti významných spisovatelů, malířů, filmových tvůrců a jiných intelektuálů, kteří při jeho poslechu sázeli na Menesovu slibnou budoucnost a další rozvoj uměleckých kvalit a podporovali ho. Po vstupu do světa flamenkového zpěvu mezi svými přáteli, tedy Menese zahájil v Madridu profesionální kariéru a v letech 1963 až 1968 se začlenil do Cuadro Antología v populárním tablao Zambra. Zde nabýval zkušeností po boku umělců jakými byli např. Pericón de Cádiz, Perico el del Lunar, Rafael Romero, Juan Varea a Rosa Durán. Mezitím také krátce účinkoval v Barceloně, kde doprovázel tanečnici jménem La Singla, a se kterou natočil pro německou televizi krátký program. Program měl úspěch, který mu zajistil následné turné po celém Německu. Ještě v roce 1963 debutoval také po diskografické stránce a nahrál své první EP album za doprovodu kytarového mistra Melchor de Marchena. Na albu prezentoval tradiční flamenkové styly, již s texty s otevřenými hlubokými sociálními náměty, jejichž autorem byl právě Francisco Moreno Galván; tak jako tomu bylo i v následujících letech. O tři roky později bylo hned jeho první LP album oceněno cenou Premio Nacional del Disco, kterou udělovala Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos Andaluces v Jerez de la Frontera.
„Zpěvák, který zpívá por siguiriya, zanechává v každém terciu písně něco ze
své duše, a jestli tomu tak není, klame posluchače, možná, že klame i sám sebe.
Jestli je nějaký styl, do kterého zpěvák musí dát všechno, musí se vydat celý,
pak je to siguiriya. Já jsem viděl José Meneseho, otřeseného, zničeného,
doslova zlomeného potom, co zpíval tohle cante, a domnívám se, že jestli zpěvák
někdy dosáhne onoho zvláštního stavu, který flamencos nazývají duende – a co
ještě ani dobře nevím, co je - je právě v oněch jedinečných, neopakovatelných
chvílích.“
Ángel Álvarez Caballero, El cante flamenco V roce 1965 se představil na čtvrtém ročníku córdobského Concurso Nacional de Arte Flamenco, kde mu byla udělena čestná cena Tomás El Nitri, jenž ho definitivně posvětila. "Nezávisle na tom, že mi dodala sebedůvěru, posloužila mi k otevření dveří s větší jistotou.“ Od této události směřovala jeho kariéra strmě vzhůru, a už jako velmi mladý se stal žádáným umělcem pro všechny andaluské flamenkové festivaly a držitelem mnoha dalších hlavních cen.
„Jeho zpěv se od ostatních odlišuje demonstrací přesvědčivé, výrazné
působivosti skrze odevzdání se při každém výstupu, a originalitou textů,
napsaných Franciskem Moreno Galvánem, které osvěžují tradiční literární
repertoár, obohacujíc různé styly o nově objevenou tématickou dimenzi.“
José María Velázquez-Gaztelu, Rito y Geografía del Cante Z iniciativy a na podnět samotného zpěváka a pod odborným vedením Franciska Moreno Galvána byl v roce 1967 založen festival La Reunión de Cante Jondo v La Puebla de Cazalla. Letošní rok se konal již 40. ročník a patří k těm prestižním festivalům zaměřených především na zpěv. Tehdy skoro každé město mělo svůj festival. Bylo to pro festivaly dobré období, ale v současné době se hodně kritizuje formát festivalů... „Mají svatou pravdu, upřímnost především, festivaly budou vymírat, směřují k degradaci, vulgárnostem… Jde jen o to, kdo přitáhne víc lidí, kdo ho udělá větší a který bude trvat déle…A tohle jde na úkor umění, stává se monotónní, všichni zpívají víceméně to samé a publikum se nudí. Já bych to změnil, nechal bych dva dobré zpěváky, nějakého dobrého tanečníka, dva dobré kytaristy a je to. A maximálně tři nebo čtyři hodiny.“ V 1968 se oženil s Encarnación Gil. V roce 1969 byl Menese titulován jako Famoso de Sevilla (přel. Slavný ze Sevilly).
„V Madridu byl Menese umělcem, který se nejvíce podílel na rozšíření cante
jondo na univerzitách; pořádáním velkého množství recitálů, které nabízel v
tomto prostředí, z nichž mnohé i bez velkého zájmu.“
José Manuel Gamboa, Guía libre del flamenco Byl průkopníkem šíření flamenkového umění v univerzitních centrech v šedesátých letech. Během svého účinkování v různých kulturních centrech a na univerzitních kolejích se Menesovi podařilo vytvořit zvláštní okruh mladých lidí, studentů a progresistů, ve prospěch nemalého rozšíření tohoto žánru prostřednictvím svých textů, z nichž mnohé se sociální a politickou kritikou, zaměřené proti frankistickému režimu; tak jako i v peñas, divadlech a dalších scénách španělských i zahraničních. V sedmdesátých letech vystupoval například na pařížském Festival de la Canción Ibérica. Významnou událostí v jeho kariéře pak bylo vystoupení v pařížském divadle Olympia, kde v letech 1973 a 1974 nabídl dva recitály; dále stojí za zmínku účinkování s Orchestrem španělské RTVE (Radio Televisión Española).
„Z jiného hlediska, Menese má zvláštní schopnost spojit se s publikem, moc
s rozechvěním a dojetím přenášet svou hudbu na ostatní; chránil rozmanitost
bohatého flamenkového dědictví, používajíc málo časté styly, jako farruca,
fandangos de La Puebla, caracoles, peteneras, marianas a různé varianty tangos,
soleares a seguiriyas, které není běžným zvykem interpretovat.“
José María Velázquez-Gaztelu, Rito y Geografía del Cante V roce 1974 se prezentuje v Madridu v divadle Marquina, doprovázen kytarou Manolo Brenese. Následně dosáhl velkého úspěchu taktéž v madridském divadle Barceló. V Barceloně účinkoval v Palau de la Música a v Galería Juana Mordó. V roce 1975 zpíval interludium opery La vida breve od Manuela de Fally v divadle Real v Madridu s Orquesta de Radio Televisión Española a pod řízením dirigenta Odóna Alonso. V roce 1985 byl pozván do New Yorku na koncert při oslavách Dne Spojených národů, kde účinkoval spolu s Orquesta y Coro Nacionales de España, doprovázen kytarou Enrique de Melchor. Stal se také prvním flamenkovým zpěvákem, který zpíval v madridském Auditorio Nacional de Música. První recitál, za kytarového doprovodu Enrique de Melchor, zde nabídl v roce 1991. A následující rok na této scéně vystupoval v rámci hudebního programu Universidad Autónoma s kytaristy Enrique de Melchor a Juan Carmona Habichuela. V roce 1991 také účinkoval v Auditorio del Instituto Cervantes v Paříži na koncertu na počest Manuela de Fally spolu se zpěvačkou Carmen Linares. O Vánocích 1994 zpíval v madridském divadle Monumental při jednom z koncertů nahrávaných rozhlasem Clásica pro zvláštní vysílání Euro-Radio '94 „Vánoce v Evropě", opět se zpěvačkou Carmen Linares a jerezským kytaristou Manuelem Morao. V roce 1996 vyšla s velkým ohlasem kniha pod názvem José Menese. Biografía jonda, obsahující rozsáhlou studii o tomto zpěvákovi. Autorkou je Génesis García Gómez.
„Když bylo Josému Menese jen 25 let, už se objevilo i v Laroussově slovníku
jeho jméno, soupis diskografie a vysvětlení jeho oživující a hodnotné práce ve
flamenkovém umění. Jedinečný případ mezi umělci v tomto žánru, ukazující
meteorický vzestup jeho slávy. Tento fakt může syntetizovat význam jedné
umělecké kariéry, jdoucí dál než jen za osobním prospěchem, aby podala
vysvětlení prvořadé sociologické a kulturní změny v uznání tohoto umění.
Protože José Menese, spolu s Franciskem Moreno Galvánem, zaujal flamenkem nové
sociální vrstvy, vytvářející názory a kulturu, aby ve svém zpěvu zachoval stále
živou takzvanou „cultura jonda“.“
Génesis García Gómez, Biografía jonda V roce 1997 José Menese obdržel dvě z prestižních cen v současné době, a to Galardón Flamenco Calle de Alcalá na Festival Flamenco Caja de Madrid jako uznání za příkladnou flamenkovou dráhu, rozvíjející se zejména v hlavním městě, a cenu Patriarca del Cante, kterou dostal na Cumbre Flamenca v Murcia.
„Zpěvák není Cikán, ale, jak i on sám říká, měl štěstí, že jeho hlas „zní
cikánsky“. Mnoho let byl považován za předurčeného dědice Maireny, avšak
nabývajíc zkušeností, se snažil krok za krokem odpoutat se od nadměrné
stylistické závislosti, s respektem k mistrovi, a vyzdvihnout svou vlastní
osobnost.“
Flamenco–World V září 1997 prezentoval své album A mi madre Remedios, na Cuartel del Conde Duque, v rámci programu Veranos de la Villa, které pořádalo Ayuntamiento de Madrid, a kde ho doprovázel sevillský kytarista Enrique de Melchor. Dalšími pozvanými hosty byli dnes již legendární umělci cádizský zpěvák Chano Lobato a granadský kytarista Juan Carmona Habichuela. V říjnu 1997 byl v seznamu účinkujících v opeře La Vida Breve od Manuela de Fally, kteří pod vedením mistra García Navarro slavnostně nově otevřeli madridské divadlo Real. Ve stejném měsíci účinkoval také v Madridu na Festival de Otoño. Kytaristy, kteří ho v umělecké kariéře doprovázeli nejvíce jak na koncertech tak na nahrávkách, byli Melchor de Marchena, Juan a Pepe Habichuela, Manolo Brenes, Enrique de Melchor a v poslední době je to především Antonio Carrión. „Nyní to jediné, co zde panuje, je ekonomická horečka. Mladí lidé myslí jen na to, jak by vydělali peníze; i když ano, tomuhle rozumím, vzhledem ke společnosti, v jaké žijeme, kde vládnou „straky“... Kromě toho, nadnárodní společnosti chtějí jen komerční produkty; to, s čím se spojuje hlad s chutí po jídle. Dnešní mládí nekouká na zpěv jako takový, dívá se na monetarismus...Na peníze, které mezi námi dřív nebyly, jen to nejnutnější na přežití. Dnes mladým lidem, kteří vydělávají hromadu peněz, zbohatnou během pár dní, tohle zamlžuje pohled a rozum, odumírají jim city, a to si myslím, že není dobré...Je potřeba být plný života, kdy v tobě vše rezonuje. To, co se ve zpěvu děje nyní, mi nic neříká. Sólová kytara jistým způsobem vývoj prodělala, ale kolik kytaristů je v naší zemi schopných zaplnit divadlo kromě Paka de Lucíi?“ Umělecká osobnost José Meneseho, opěvována v jedné z básní Rafaela Albertiho, byla hodnocena všemi kritiky tohoto žánru. Během celé své kariéry se stala objektem chvály početného množství intelektuálů, básníků, spisovatelů a flamenkologů jako např. Félix Grande, Rafael Alberti, Fernando Quiñones, Blas de Otero, Ramón Chao, Antonio Gala a mnoha dalších. Významní španělští básníci jako Rafael Alberti, Blas de Otero, José Luis Cano či José-Miguel Ullán jí věnovali také své verše.
„José Menese je jedním z nejvýznamnějších flamenkových zpěváků necikánského
původu, s nesmírnou a autentickou vášní pro flamenco, s hlasem plným, oblým a
nabitým hlubokými emocemi, a pro něho tedy s řemeslem každým dnem čistším a
citlivějším.“
Rafael Ballesteros, spisovatel
„Hlas, hlas, který zavírá a otevírá slova, zpěv překvapivě kráceného
profilu. Zušlechtěný hlas vycházející z nitra José Meneseho.“
Blas de Otero, básník
„Jeho hlas je slavnostní, má mízu, protože má kmen a hluboké kořeny. Zní
anticky, legendárně, nadnáší se silou a zároveň lehce, a sestupuje šumíc,
elegantně a pravidelně v přesných momentech každého tercia. Z žánru mu nejvíce
vyhovují cantes libres, tonás a starší cantes siguiriyeros (tj. například
osobní styly zpěváků El Planeta, El Fillo, Manuel Torre aj.), avšak jeho
pěvecký um se zdaleka neprojevuje jen v těchto. Je zpěvákem s širokým
repertoárem, velkým mistrem v soleares, tangos i tientos, malagueñas,
granaínas, tarantas i serranas...aj.“
José María Ruiz Fuentes, El arte de vivir el flamenco Účinkoval také ve filmech a většině televizních programů věnovaných flamenku. Např. i ve filmu Flamenco Carlose Saury.
„José Menese, v plné umělecké zralosti, byl nejautentičtějším symbolem v
jedné z rozhodujících epoch v historii flamenka: a to v té, která začala mezi
padesátými a šedesátými lety a známé jako kulturní renesance flamenka. Jestli v
této renesanci byl José Menese jednou z hlavních postav, zůstal věrný své linii
dostatečnou dobu tak, aby se o třicet let později vrátil jako referent nové
renesance flamenka, ve které tradiční zpěv zůstal žádán.“
Génesis García Gómez, Biografía jonda Zpěvák je držitelem cen, mezi nimiž například: Siguiriyas de Marbella (1966), Premio de Mairena de Alcor (1967), Popular del Diario Pueblo (1968), Premio Ondas de la SER (1968), La Saeta de Oro de Sevilla (1969), Taranto de Oro de Almería (1971), Trofeo Lucas López (1971), Premio Nacional de Cante de la Cátedra de Flamencología (1974), Premio Cabal de Plata - cena publika udělována RNE (1987), Compás del Cante (1992), Mención Especial Ondas (1996), Galardón Flamenco Calle de Alcalá a Patriarca del Cante (1997)…atd. José Menese je zpěvákem, který přestál epochu před Camarónem a který se nenechal strhnout přílivem nové vlny, a zároveň se mu podařilo pokračovat se svým nekompromisně tradičním zpěvem. „Já jsem byl formován v epoše, kdy ve zpěvu byla veškerá čistota a důstojnost. Stal jsem se intimním přítelem amalgámu, které bylo v oné době: Perico, Juan Talega, Fernando Terremoto, Antonio Mairena...tenhle svět ve mě převládal, to, co se mi líbilo, to, co se ke mně dostalo. Utvářel jsem se ve světě čistě tradičním, pokud jde o flamenco. Když mi pokládají stále stejnou otázku o fúzích, nepříjemně se mě to dotýká, a nevím, co odpovědět. Vždy jsem říkal, že fúze a jiné mixy ve flamenku jsou pouhé komerční produkty. Ještě jsem se nesetkal s žádnou fúzí, která by stála za to, ale až se tak jednou stane, pak smeknu klobouk.“ José Menese žije v současné době v Madridu. Diskografie:
Další:
Zvukové ukázky:
Video ukázky:PS: Mé velké poděkování za konzultace nejen o tomto zpěvákovi zasílám José Manuel Gamboovi. José Manuel Gamboa je spisovatel, novinář, hudební kritik, kytarista, skladatel a producent; je autorem flamenkových knih jako např. Una historia del flamenco, Guía libre del flamenco, Sernita de Jerez, Perico el del Lunar-un flamenco de antología...aj.; je spoluautorem biografické knihy Camarón vida y obra...aj., autorem mnoha textů doprovázející flamenková cd, producentem např. kolekce 12 Cd Enciclopedia de los estilos flamencos. De la A a la Z ... a mnoha dalších. Zvláštní poděkování patří také Génesis García Gómez, autorce knihy José Menese: Biografía jonda. Envío mis muchas grácias a José Manuel Gamboa, por diversas consultas no solo sobre este cantaor. Mi agradecimiento especial a Génesis García Gómez, autora del libro José Menese. Biografía jonda. |