José Menese

José Menese je od počátku své umělecké dráhy až do současnosti maximální zastánce „Mairenovy školy“, pro kterou je charakteristická extrémní ortodoxie ve zpěvu, zcela vzdáleného od inovací a fúzí.

„Mairena, kromě svého hlasu, svých kvalit a duende, byl archeologem flamenkového zpěvu, jeho dráha badatele byla ohromná, neskutečná.“

Je tzv. mairenista neboli pokračovatel v umění cikánského zpěváka Antonia Maireny (1909-1983). A od šedesátých let dvacátého století je dle historie také jednou z velkých postav flamenkového zpěvu.

V čem jde však Menese dál, za „mairenismus“, je množství stylů, které prezentuje. Jeho repertoár se zdaleka nesoustředí jen na tzv. cantes basicos (základní styly), za které jsou považovány soleares, seguiriyas, tangos a tonás.

Je několik faktů, které připisují význam této osobnosti ve flamenkovém umění: je prvním flamenkovým zpěvákem, který účinkoval v Auditorio Nacional de Música v Madridu (1991); je iniciátorem flamenkového festivalu ve svém rodném městě (1967); a je o něm již napsána, tj. ještě za jeho života, biografická kniha pod názvem „Biografía jonda“ (1996).

„Zpěvák musí ovládat soleá, seguiriya a cante por tonás, jinak není velkým zpěvákem.“

Pro bližší pochopení Menesova umění je zapotřebí seznámit se také se jménem Francisco Moreno Galván; malíř a následně také textař, který sehrál v Menesově profesionální kariéře i životě jednu z klíčových rolí.

Flamenkový zpěvák necikánského původu (payo), celým jménem José Menese Scott, se narodil roku 1942 v La Puebla de Cazalla (Sevilla). Začal zpívat ve věku osmi let v ševcovské dílně svého otce, na rodinných fiestách a mezi kamarády ve svém rodném městě.

Po účinkování v místních divadlech a v Café Central, debutoval v roce 1959 také v Cine Carretria v Osuně. Brzy se však na doporučení svého krajana, malíře Franciska Moreno Galvána, vydal do hlavního města Španělska.

„Do Madridu jsem se šel učit...,jako všichni v začátcích... Já měl to štěstí, že jsem mohl žít v domě Franciska Moreno Galvána a jídlo mi nechybělo...Slovo mecenáš se mi moc nelíbí, Galván byl mým stvořitelem...“

Galván ho v Madridu uvedl do společnosti významných spisovatelů, malířů, filmových tvůrců a jiných intelektuálů, kteří při jeho poslechu sázeli na Menesovu slibnou budoucnost a další rozvoj uměleckých kvalit a podporovali ho.

Po vstupu do světa flamenkového zpěvu mezi svými přáteli, tedy Menese zahájil v Madridu profesionální kariéru a v letech 1963 až 1968 se začlenil do Cuadro Antología v populárním tablao Zambra. Zde nabýval zkušeností po boku umělců jakými byli např. Pericón de Cádiz, Perico el del Lunar, Rafael Romero, Juan Varea a Rosa Durán. Mezitím také krátce účinkoval v Barceloně, kde doprovázel tanečnici jménem La Singla, a se kterou natočil pro německou televizi krátký program. Program měl úspěch, který mu zajistil následné turné po celém Německu.

Ještě v roce 1963 debutoval také po diskografické stránce a nahrál své první EP album za doprovodu kytarového mistra Melchor de Marchena. Na albu prezentoval tradiční flamenkové styly, již s texty s otevřenými hlubokými sociálními náměty, jejichž autorem byl právě Francisco Moreno Galván; tak jako tomu bylo i v následujících letech.

O tři roky později bylo hned jeho první LP album oceněno cenou Premio Nacional del Disco, kterou udělovala Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos Andaluces v Jerez de la Frontera.

V roce 1965 se představil na čtvrtém ročníku córdobského Concurso Nacional de Arte Flamenco, kde mu byla udělena čestná cena Tomás El Nitri, jenž ho definitivně posvětila.

"Nezávisle na tom, že mi dodala sebedůvěru, posloužila mi k otevření dveří s větší jistotou.“

Od této události směřovala jeho kariéra strmě vzhůru, a už jako velmi mladý se stal žádáným umělcem pro všechny andaluské flamenkové festivaly a držitelem mnoha dalších hlavních cen.

Z iniciativy a na podnět samotného zpěváka a pod odborným vedením Franciska Moreno Galvána byl v roce 1967 založen festival La Reunión de Cante Jondo v La Puebla de Cazalla. Letošní rok se konal již 40. ročník a patří k těm prestižním festivalům zaměřených především na zpěv.

Tehdy skoro každé město mělo svůj festival. Bylo to pro festivaly dobré období, ale v současné době se hodně kritizuje formát festivalů...

„Mají svatou pravdu, upřímnost především, festivaly budou vymírat, směřují k degradaci, vulgárnostem… Jde jen o to, kdo přitáhne víc lidí, kdo ho udělá větší a který bude trvat déle…A tohle jde na úkor umění, stává se monotónní, všichni zpívají víceméně to samé a publikum se nudí. Já bych to změnil, nechal bych dva dobré zpěváky, nějakého dobrého tanečníka, dva dobré kytaristy a je to. A maximálně tři nebo čtyři hodiny.“

V 1968 se oženil s Encarnación Gil. V roce 1969 byl Menese titulován jako Famoso de Sevilla (přel. Slavný ze Sevilly).

Byl průkopníkem šíření flamenkového umění v univerzitních centrech v šedesátých letech. Během svého účinkování v různých kulturních centrech a na univerzitních kolejích se Menesovi podařilo vytvořit zvláštní okruh mladých lidí, studentů a progresistů, ve prospěch nemalého rozšíření tohoto žánru prostřednictvím svých textů, z nichž mnohé se sociální a politickou kritikou, zaměřené proti frankistickému režimu; tak jako i v peñas, divadlech a dalších scénách španělských i zahraničních. V sedmdesátých letech vystupoval například na pařížském Festival de la Canción Ibérica. Významnou událostí v jeho kariéře pak bylo vystoupení v pařížském divadle Olympia, kde v letech 1973 a 1974 nabídl dva recitály; dále stojí za zmínku účinkování s Orchestrem španělské RTVE (Radio Televisión Española).

V roce 1974 se prezentuje v Madridu v divadle Marquina, doprovázen kytarou Manolo Brenese. Následně dosáhl velkého úspěchu taktéž v madridském divadle Barceló. V Barceloně účinkoval v Palau de la Música a v Galería Juana Mordó. V roce 1975 zpíval interludium opery La vida breve od Manuela de Fally v divadle Real v Madridu s Orquesta de Radio Televisión Española a pod řízením dirigenta Odóna Alonso.

V roce 1985 byl pozván do New Yorku na koncert při oslavách Dne Spojených národů, kde účinkoval spolu s Orquesta y Coro Nacionales de España, doprovázen kytarou Enrique de Melchor.

Stal se také prvním flamenkovým zpěvákem, který zpíval v madridském Auditorio Nacional de Música. První recitál, za kytarového doprovodu Enrique de Melchor, zde nabídl v roce 1991. A následující rok na této scéně vystupoval v rámci hudebního programu Universidad Autónoma s kytaristy Enrique de Melchor a Juan Carmona Habichuela.

V roce 1991 také účinkoval v Auditorio del Instituto Cervantes v Paříži na koncertu na počest Manuela de Fally spolu se zpěvačkou Carmen Linares. O Vánocích 1994 zpíval v madridském divadle Monumental při jednom z koncertů nahrávaných rozhlasem Clásica pro zvláštní vysílání Euro-Radio '94 „Vánoce v Evropě", opět se zpěvačkou Carmen Linares a jerezským kytaristou Manuelem Morao.

V roce 1996 vyšla s velkým ohlasem kniha pod názvem José Menese. Biografía jonda, obsahující rozsáhlou studii o tomto zpěvákovi. Autorkou je Génesis García Gómez.

V roce 1997 José Menese obdržel dvě z prestižních cen v současné době, a to Galardón Flamenco Calle de Alcalá na Festival Flamenco Caja de Madrid jako uznání za příkladnou flamenkovou dráhu, rozvíjející se zejména v hlavním městě, a cenu Patriarca del Cante, kterou dostal na Cumbre Flamenca v Murcia.

V září 1997 prezentoval své album A mi madre Remedios, na Cuartel del Conde Duque, v rámci programu Veranos de la Villa, které pořádalo Ayuntamiento de Madrid, a kde ho doprovázel sevillský kytarista Enrique de Melchor. Dalšími pozvanými hosty byli dnes již legendární umělci cádizský zpěvák Chano Lobato a granadský kytarista Juan Carmona Habichuela.

V říjnu 1997 byl v seznamu účinkujících v opeře La Vida Breve od Manuela de Fally, kteří pod vedením mistra García Navarro slavnostně nově otevřeli madridské divadlo Real. Ve stejném měsíci účinkoval také v Madridu na Festival de Otoño.

Kytaristy, kteří ho v umělecké kariéře doprovázeli nejvíce jak na koncertech tak na nahrávkách, byli Melchor de Marchena, Juan a Pepe Habichuela, Manolo Brenes, Enrique de Melchor a v poslední době je to především Antonio Carrión.

„Nyní to jediné, co zde panuje, je ekonomická horečka. Mladí lidé myslí jen na to, jak by vydělali peníze; i když ano, tomuhle rozumím, vzhledem ke společnosti, v jaké žijeme, kde vládnou „straky“... Kromě toho, nadnárodní společnosti chtějí jen komerční produkty; to, s čím se spojuje hlad s chutí po jídle. Dnešní mládí nekouká na zpěv jako takový, dívá se na monetarismus...Na peníze, které mezi námi dřív nebyly, jen to nejnutnější na přežití. Dnes mladým lidem, kteří vydělávají hromadu peněz, zbohatnou během pár dní, tohle zamlžuje pohled a rozum, odumírají jim city, a to si myslím, že není dobré...Je potřeba být plný života, kdy v tobě vše rezonuje. To, co se ve zpěvu děje nyní, mi nic neříká. Sólová kytara jistým způsobem vývoj prodělala, ale kolik kytaristů je v naší zemi schopných zaplnit divadlo kromě Paka de Lucíi?“

Umělecká osobnost José Meneseho, opěvována v jedné z básní Rafaela Albertiho, byla hodnocena všemi kritiky tohoto žánru. Během celé své kariéry se stala objektem chvály početného množství intelektuálů, básníků, spisovatelů a flamenkologů jako např. Félix Grande, Rafael Alberti, Fernando Quiñones, Blas de Otero, Ramón Chao, Antonio Gala a mnoha dalších. Významní španělští básníci jako Rafael Alberti, Blas de Otero, José Luis Cano či José-Miguel Ullán jí věnovali také své verše.

Účinkoval také ve filmech a většině televizních programů věnovaných flamenku. Např. i ve filmu Flamenco Carlose Saury.

Zpěvák je držitelem cen, mezi nimiž například: Siguiriyas de Marbella (1966), Premio de Mairena de Alcor (1967), Popular del Diario Pueblo (1968), Premio Ondas de la SER (1968), La Saeta de Oro de Sevilla (1969), Taranto de Oro de Almería (1971), Trofeo Lucas López (1971), Premio Nacional de Cante de la Cátedra de Flamencología (1974), Premio Cabal de Plata - cena publika udělována RNE (1987), Compás del Cante (1992), Mención Especial Ondas (1996), Galardón Flamenco Calle de Alcalá a Patriarca del Cante (1997)…atd.

José Menese je zpěvákem, který přestál epochu před Camarónem a který se nenechal strhnout přílivem nové vlny, a zároveň se mu podařilo pokračovat se svým nekompromisně tradičním zpěvem.

„Já jsem byl formován v epoše, kdy ve zpěvu byla veškerá čistota a důstojnost. Stal jsem se intimním přítelem amalgámu, které bylo v oné době: Perico, Juan Talega, Fernando Terremoto, Antonio Mairena...tenhle svět ve mě převládal, to, co se mi líbilo, to, co se ke mně dostalo. Utvářel jsem se ve světě čistě tradičním, pokud jde o flamenco. Když mi pokládají stále stejnou otázku o fúzích, nepříjemně se mě to dotýká, a nevím, co odpovědět. Vždy jsem říkal, že fúze a jiné mixy ve flamenku jsou pouhé komerční produkty. Ještě jsem se nesetkal s žádnou fúzí, která by stála za to, ale až se tak jednou stane, pak smeknu klobouk.“

José Menese žije v současné době v Madridu.

Diskografie:

• José Menese. Soleá, siguiriya, bulerías y mirabrás. (1963)
• José Menese. Saetas. (1964)
• José Menese. Serranas, tientos, bulerías por soleá. (1964)
• José Menese. Soleá, la caña, tangos. (1965)
• Cantes de José Menese (1965)
• José Menese.Petenera, bulería por soleá, taranto. (1967)
• Cantes flamencos básicos (1967)
• Menese (1968)
• La Mariana (1969)
• Saetas de Oro (1970)
• Renuevos cantes viejos (1970)
• Cantes para el hombre nuevo (1971)
• Los que pisan la tierra (1974)
• Theatre de L'Olympia (1975)
• José Menese y Rafael Alberti.Soleares del que nunca fue a Granada. (1975)
• Festival flamenco gitano.Vol.II. Baile: Eduardo Serrano „El Güito. (1975)
• La palabra (1976)
• Andalucía 40 años (1978)
• Mi cante a la esperanza (1981)
• Ama todo cuanto vive (1982)
• Cantes de ida y vuelta. En colaboración con La Colombina (1985)
• La Puerta Ronda (1987)
• Firme me mantengo (1991)
• El viento solano (1993)
• Recital en Teatro Albéniz (1995)
• Cantes flamenco básicos (1996; nahrávky z roku 1967)
• A mi madre Remedios (1997)
• A Francisco (2000)
• 21 Cantes (2001; nahrávky z let 1963-1975)
• La pureza del cante (2002)
• A mis soledades voy, de mis soledades vengo (CD+DVD, 2005)

Další:

• Cultura Jonda 17 „El Mairenismo“ Vol.2
• Ecos de la Bienal de Arte Flamenco. Sevilla 2000
• Medio siglo de cante flamenco (CD 2 a 3)
• Cantes del campo.Flamencos en los archivos de RTVE.Vol. 3 (DVD)
• Flamenco (Carlos Saura, DVD)
• Rito y Geografía del Cante. Vol. 1 (DVD)
• Rito y Geografía del Cante. Vol. 5 (DVD)
• Rito y Geografía del Cante. Vol. 11 (DVD)

Zvukové ukázky:

• !Qué buena gitana! (Seguiriya z alba A mi madre Remedios)
• Gitana como aquella (Soleá z alba La pureza del cante)
• No te desvele (Nana z alba La pureza del cante)
• Entorna la puerta (Mariana z alba A Francisco)

Video ukázky:

• Mariana
• Petenera (z filmu C.Saury Flamenco)

PS: Mé velké poděkování za konzultace nejen o tomto zpěvákovi zasílám José Manuel Gamboovi. José Manuel Gamboa je spisovatel, novinář, hudební kritik, kytarista, skladatel a producent; je autorem flamenkových knih jako např. Una historia del flamenco, Guía libre del flamenco, Sernita de Jerez, Perico el del Lunar-un flamenco de antología...aj.; je spoluautorem biografické knihy Camarón vida y obra...aj., autorem mnoha textů doprovázející flamenková cd, producentem např. kolekce 12 Cd Enciclopedia de los estilos flamencos. De la A a la Z ... a mnoha dalších.

Zvláštní poděkování patří také Génesis García Gómez, autorce knihy José Menese: Biografía jonda.

Envío mis muchas grácias a José Manuel Gamboa, por diversas consultas no solo sobre este cantaor.

Mi agradecimiento especial a Génesis García Gómez, autora del libro José Menese. Biografía jonda.



Verze pro tisk