Israel Galván

Španělská hvězda flamenkového tance Israel Galván, celým jménem Israel Galván de Los Reyes, syn tanečníka a v současnosti jednoho z vynikajících mistrů Josého Galvána a tanečnice Eugenie de Los Reyes, se narodil v Seville roku 1973.

Začal tancovat už jako velmi malý po boku svého otce a v pouhých pěti letech se představil ve známém sevillském tablau La Trocha. Ale to se ještě zdaleka netoužil stát opravdovým tanečníkem. Skutečný zájem o tanec začal projevovat až později, asi kolem sedmnáctého roku. V roce 1994 vstoupil do nově založené Compañía Andaluza de Danza pod vedením slavného tanečníka Mario Maya. Ten si ho vybral i jako sólistu do vystoupení Requiem Flamenco. U Maria Mayi se na několik let podřizoval tvrdé disciplíně, až do doby, než se rozhodl vydat se vlastní cestou.

Rozsáhlým studiem a zdokonalením techniky doplnil své vrozené dovednosti a schopnosti pro emotivní komunikaci prostřednictvím tance. Tím začal svou výjimečnou dráhu, která se za krátký čas proměnila v několik ocenění: v roce 1993 získává první cenu na V.Concurso Ciudad de Ubrique, v roce 1995 Premio Vicente Escudero na Concurso Nacional de Arte Flamenco de Córdoba a Premio Farruco na I.Concurso Nacional del Tablao El Cordobés, v roce 1996 Premio El Desplante v soutěži při mezinárodním festivalu Cante de las Minas de La Unión a Premio del I Concurso de Jóvenes Interpretes na IX. ročníku sevillského Bienal de Flamenco. V roce 1996 si ho vyžádal ke spolupráci kytarista Vicente Amigo, aby ho doprovázel na koncertech, při kterých prezentoval své album Vivencias Imaginadas.

Po velice úspěšné prezentaci na Concurso de Jóvenes Intérpretes při sevillském Bienal účinkoval ve vystoupeních svého otce a podílel se na představeních jiných tanečníků - choreografů: s Manuelem Solerem v Por Aquí te Quiero Ver (1996), s Mario Maya v Los Flamencos cantan y bailan a Lorca (1997), s Manuelou Carrasco v La Raíz del Grito (1998). Právě s Manuelem Solerem, kterého poznal v začátcích skupiny Compañía Andaluza de Danza, navázal velmi intenzivní přátelský a umělecký vztah. Spolupracovali tak téměř na všech jeho projektech, až do Solerovy smrti v červnu 2003.

Dalšími vystoupeními, ve kterých účinkoval, byly například: Mañana hace Cien Años (1998), na počest F.G.Lorky, pod vedením Josého Luis Ortiz Nuevo; Abecedario (1999), na počest Jorge Luis Borgese, řízeného Juanem Antonio Maesso a ve scénické režii Pepy Gamboa, během kterého začal plodný a trvalý vztah s Pedrem G. Romero, libretistou díla. V roce 1998 účinkuje také v cyklu Flamenco viene del Sur.

V roce 1998 založil svou vlastní skupinu, se kterou ještě v září téhož roku na X. ročníku Bienal de Sevilla prezentoval !Mira!/Los zapatos rojos, jenž bylo jejich prvním představením; pod uměleckým vedením Pedra G. Romero a scénickou režií Pepy Gamboa. Ukazuje v něm začátky své rozsáhlé a často diskutované kariéry. Toto dílo se zdálo být jeho autentickým choreografickým manifestem. Chváleno všemi odbornými kritiky jako geniální myšlenka, kterou podnítil revoluci v koncepci flamenkových vystoupení, a to mu otevřelo dveře k účinkování na prestižních festivalech a divadelních scénách ve Španělsku i v Evropě.

V roce 1999 si ho vyžádal Ballet Nacional de España k vytvoření choreografie farruky pro představení Oripandó a ve stejném roce se stal také vítězem XII. Madroño Flamenco.

Na XI. ročníku Bienal de Sevilla v září 2000, představil svou druhou práci: La Metamorfosis, opět s Pedrem G. Romero a Pepou Gamboa. Složité choreografie, při nichž se nechal inspirovat dílem pražského spisovatele židovského původu Franze Kafky. Tím se jednou definitivně potvrdily novátorské a odvážné schopnosti mladého tanečníka, s jasným sdělením, že s ním tu ve flamenkovém tanci "něco bylo a něco bude i následovat". Představení bylo vytvořeno s originální hudbou Enrique Morenteho se skupinou Lagartija Nick a Estrellou Morente, pro něž tancoval i při prezentaci alba Omega na závěrečném ceremoniálu téhož ročníku Bienal na olympijském stadiónu. V lednu 2001 dostal další prestižní cenu kritiky Flamenco Hoy pro nejlepšího tanečníka.

V květnu 2001 se prezentoval jako tanečník v Trio Gerarda Núñeze v Seville, kde všechny přítomné opět překvapil svými novátorskými prvky. To jim zajistilo účinkování na prestižních světových festivalech jazzu a flamenka.

V září 2002 na XII. ročníku Bienal de Flamenco v Seville představil Galvánicas (pod uměleckým vedením Pedra G. Romero a ve scénické režii Belén Candil), jenž bylo jeho dalším novým vystoupením již s jasně stanoveným námětem, ke kterému se nechal inspirovat právě zkušenostmi z předešlého turné s Trio Gerarda Núñeze.

V letech 2002 a 2003 si do světa otevřel již všechna vrátka, a to díky účinkování v USA, Japonsku a španělské Americe; kromě toho se také tanečně podílel na dvou albech pěvecké hvězdy Enrique Morenteho: Pequeño reloj a Morente. Canto y cante a Picasso (limitovaná edice vydaná pro inauguraci Picassova muzea v Malaze). V březnu 2004 účinkuje opět v cyklu Flamenco viene del Sur.

V posledních letech ho bylo možné spatřit ve dvou dalších vlastních představeních: Las palabras y las cosas, spolu se zpěvákem Miguelem Povedou; a Dos hermanos, ve kterém účinkuje se svou sestrou Pastorou Galván, která též patří k současným tanečním hvězdám ve světě flamenka. Dále spolupracoval na koncertech, na nichž se představovalo album Territorio Flamenco (oceněno Premio de la Música 2004), spolu s jinými umělci; a dále při prezentaci Paella Mixta, nového vystoupení Compañía de Danza contemporánea tanečnice a choreografky Sol Picó.

Na konci června 2004 účinkoval s choreografií Cante y Orquesta na Foru v Barceloně, spolu s Miguelem Povedou, kytaristou Chicuelo a OBC (Orquestra Sinfónica de Barcelona y Nacional de Catalunya), a v režii Joana A. Amargóse. Vystoupení mělo velký ohlas jak ze strany diváků, tak i ze strany odborné kritiky. Následně natáčel film Morente sueña la Alhambra, kde vystupoval po boku tanečnice Blanca Lí. Pro tento film vytvořil choreografie na hudbu Pata Metheny a samotného Morenteho. Avšak především ho 3. října téhož roku očekávala premiéra jeho dalšího vystoupení nazvaného Arena, v rámci XIII. ročníku sevillského Bienal de Flamenco, opět v umělecké režii Pedra G. Romero a ve spolupráci s Enriquem Morente, Miguelem Povedou a Diegem Amadorem. Vystoupení je věnováno svátku býků; jakési přiblížení ke koridě, ve kterém Israel, již klasik v choreografické flamenkové produkci, inovuje flamenco pomocí nevšední práce nohou, jak ve způsobu provedení, tak obsahu. Ještě ve stejném měsíci, pár dní po premiéře Areny na Bienal de Sevilla, se se stejným představením prezentoval v Seville na Festival de la Mistela.

Arena se dosud představila na scénách v Seville (Teatro de la Maestranza a Teatro Central), Los Palacios, Granadě, Madridu (Teatro del Centro Cultural de la Villa a Teatro Español), v Římě, Burdeos, San Sebastiánu (Auditórium Kursaal), Lisabonu (Teatro Nacional Sao Carlos), Lucembursku (Grand Théatre de la Ville), v Barceloně (Mercat de las Flors), Jerez de la Frontera, Cartageně, Bruselu, Kanadě, Mexiku, Montpellier, Creteil-Paris (Maison des Arts), Marseille a jiných francouzských městech.

Svým prohlubováním a posilováním renovace ve flamenkovém tanci Israel Galván dosáhl uměleckého vrcholu a není divu, že ve stejném roce, tj. 2004, přebírá další dvě prestižní ceny: Giraldillo pro nejlepšího tanečního interpreta na XIII. ročníku Bienal de Sevilla a cenu kritiky Flamenco Hoy pro nejlepšího tanečníka.

V únoru 2005 mělo premiéru Edad de oro; vystoupení jen se zpěvem v podání Fernando Terremoto, s kytarou Pedra Sierry či Alfreda Lagose, a se svým tancem. Dosud bylo prezentováno v Madridu, Jerez de la Frontera, Seville, San José de la Rinconada, Fuenlabradě, Alcoyi, Zaragoze, Cazorle, Zamoře, Murcii, Valencii, Granadě, USA (New York, Chicago a Miami), Francii (Nimes, Burdeos, Biarritz, Ibos-Tarbes, Arles, Ales, Saint Quentin v Yvelines a Gap), Itálii (Brescia), Švédsku (Stockholm), Libanonu (Bejrút), Jordánsku (Amman), Sýrii (Damašek), Egyptě (Káhira a Alexandrie), Německu (Karlsrühe), Holandsku (Utrecht a Amsterdam), Tunisu, Lucembursku... atd.

V říjnu 2005 se zúčastnil (spolu s umělci Chano Domínguez, Belén Maya, Alfredo Lagos a Carles Trepat) vystoupení Albéniz: v rámci Iberie, řízené Josém Luis Ortiz Nuevo a prezentované v sevillském Teatro de la Maestranza. Současně byla uvedena premiéra filmu Morente sueña la Alhambra.

Na konci roku 2005 dostal cenu Premio Nacional de Danza za „tvůrčí způsob“, udělovanou Ministerstvem kultury; "za tvůrčí schopnost produkovat v umění jako je flamenco nové kreace bez opomenutí jeho tradičních kořenů" s odvoláním se na díla Arena a La edad de Oro.

"Když začínám dělat něco nového, novátorského nebo něco, co se tu ještě nikdy nedělalo, vždycky vycházím hlavně z tradice. Například při tvorbě Metamorfózy byl každý můj kousek založen na různých tanečnících. Vzal jsem si od Vicenta Escudery, od Enrique el Cojo... protože jsem v každé jejich osobnosti viděl fragmenty z knihy. Když například "hmyz začal útočit", vždy jsem si vzpomněl na energii mistra Farruka."

Rok 2006 začal opět převzetím dvou prestižních cen, tentokrát od flamenkové kritiky, Flamenco Hoy za díla vytvořená v roce 2005. První cena pro nejlepšího tanečníka a druhá za nejlepší taneční vystoupení, obě za La edad de oro.

23. února má v Seville premiéru jeho vystoupení Tábula rasa - další vystoupení v komorním provedení zahrnující jen zpěv v podání Inése Bacána, piano Diega Amadora a Israelův tanec. Brzy po své premiéře se představilo v Jerezu, opět v Seville, Parla, Alcorcónu a ve francouzských městech Chalon-sur-Saône a Brestu.

Mezi nejnovější práce Israela Galvána patří choreografie pro vystoupení La Francesa, které mělo premiéru v září 2006 na XIV. Bienal de Sevilla; pod uměleckým vedením Pedra G. Romero a s Pastorou Galván jako jedinou představitelkou v tanci. Dílo dostalo prestižní cenu Giraldillo za nejlepší hudbu, jejíž autorem je Pedro Sierra; a dále cenu za nejlepší novátorské vystoupení. Pokud do této chvíle Israelova díla znamenala revoluci v mužském tanci, tak touto novou prací dovršil revoluci v tanci ženském.

Rok 2007 zahajuje jasnou revitalizací představení Arena nejprve v madridském Teatro Español a jeho předpokládanou prezentací v průběhu celého roku. V tomto roce získal opět cenu Flamenco Hoy za nejlepší taneční vystoupení za Tábula rasa a jeho nový projekt El final de este estado de cosas (inspirován několika pasážemi z Apokalypsy) byl vybrán k prezentaci na festivalu Málaga en Flamenco 2007.

"Já vím, že nejsem typický flamenkový tanečník, který se odvolává jen na tanec flamenco, ale také bych ho nechtěl inovovat, míchat ho se současnými styly... To, na co myslím, co je v mé hlavě, je spousta obrazů, hodně pohybů tělem, hodně možností v hudbě."

Excelentní tanečník a choreograf, považován za eklektického a kontroverzního umělce. Inovátor, inteligentní a neúnavný ve tvorbě, zkoumající nové možnosti v každém pohybu. Dokázal přetvořit estetické zákony flamenka na základě hlubokých znalostí jeho tradice. Israelova ideologická linie označuje nepřetržité hledání vlastního jazyka: tříští pohyb, poskytuje mu jinou možnost čtení, trhá čas, tancuje na ticho a na compás se pohybuje čímkoliv… avšak v jeho flamenku je tolik hloubky jako v dobách velkých tanečníků dřívějších generací. Israelovo umění je avantgardní, originální a v každém okamžiku esteticky vzdálené od běžného tanečního stylu, nabízejíc tak novou perspektivu. Ve svém projevu jde stále kupředu, rozvíjí nápady a vymýšlí nové možnosti.

Tanečník kombinující to nejlogičtější ze svého virtuózního umění s pílí, nadšením a rytmickou výzvou, který se v současné době pravděpodobně ujímá hlavní role při hledání geniality. Stal se průkopníkem nového stylu, který představil ve svých dílech La Metamorfosis, Galvánicas, Arena, La edad de oro...atd., a který jak mezi novými tanečními generacemi, tak významnými kritiky a historiky vzbuzuje mimořádnou pozornost na národní i mezinárodní úrovni. José Luís Navarro García, profesor ze sevillské univerzity mu věnuje kapitolu ve své publikaci „Tradición y Vanguardia“ (2006, Murcia: Nausicäa) a ve Francii zaujal známého filozofa a historika umění, profesora ze Sorbony, Georgese Didi-Hubermana, který na něj vypracoval zajímavou studii nazvanou „Le Danseur de la Solitude“ (2006, Paříž: Les Éditions de Minuit).

To, co kritiku i diváky silně přitahuje k tomuto flamenkovému tanečníkovi jsou jeho inspirační zdroje, ne pro jejich přirozenost, nýbrž pro jejich neobvyklost u tanečníka s tradičními kořeny: Četba, kino či sama současnost. Ačkoliv to jsou prostředky, které ve flamenku snadno nacházíme i u jiných postav, minulých i současných, jejich použití se u Galvána stalo téměř životní potřebou.

Oficiální stránky: www.israelgalvan.com



Verze pro tisk