Duquende

Flamenkový zpěvák Duquende, vlastním jménem Juan Rafael Cortés Santiago, se narodil v cikánské rodině v roce 1965 v barcelonském Sabadell.

Duquende = nepostradatelný hlas na současném panoramatu flamenkového zpěvu. Je jedním ze současných nejváženějších zpěváků moderního flamenka a dlouhou dobu nejuznávanějším a nejznámějším následníkem a dědicem Camaróna. A jak dodal sám Duquende „především tím nejstarším“, jelikož vynikajících Camarónových „dětí“, tzn. camaroneros je více, jako např. El Potito, Diego el Cigala či José Parra, ze zpěvaček např. Montse Cortés, Carmen Carmona či Niña Pastori.

Respektive by se mělo říci spíše žákem či pokračovatelem Camarónovy školy, poněvadž se nikdo z těchto velkých profesionálů Camaróna doslova kopírovat ani nesnaží. I Duquende během své umělecké dráhy již dostatečně prokázal, že je někým víc, než jen pokračovatelem či imitátorem, ale také v žádném případě nikdy nepopírá svůj velký obdiv a náklonnost k této pěvecké legendě a ani k tradičnímu zpěvu - cante puro - který plně ovládá.

„To je moje největší pýcha, kterou mám, že mě připrovnávají k tomuto velikánovi, ale Camarón je Camarón a Duquende je Duquende, a odsud jsem jiný, zpívám po svém.“

Duquende vystoupil poprvé před publikum v necelých sedmi letech, doprovázen kytarou svého krajana, Juana Manuela Cañizarese. A to už dávno byl Camarón samozřejmě jeho velkým idolem; jako malý kluk se oblékal jako on a nechával si stejně stříhat vlasy.

„Mluvit o Camarónovi je jako mluvit o bozích na nebi. Já vidím Camaróna jako někoho, kdo tu zanechal vynikající techniku, a mladí se od něj učí a den za dnem zpívají lépe...“

Sám Camarón objevil a vychvaloval Duquendeho jen o trochu později, když mu bylo asi devět let. Nechal ho vystoupit na pódium během jednoho flamenkového festivalu v Badaloně, aby zazpíval a sám ho při tom doprovázel na kytaru.

„Já byl Camaroncillo. Tak mi tehdy říkali. Když jsem nahrával, kamarád mě pokřtil na Duquendeho, duende v ruské cikánštině. Můj otec mě vždycky vodil do šaten umělců. A jednoho dne, v Badaloně, tam stál Camarón a jedna cikánka mě otočila profilem, aby mě viděl, protože já se česal jako on. Potom mě uslyšel zpívat a řekl, že by mi zahrál na kytaru. Vystoupili jsme na jeviště a udělali recitál. Mně bylo jen devět let a zůstal jsem jako zkamenělý. Vzpomínám si, že hodně hýbal pusou, jako kdyby chtěl zpívat sám, aby mi pomohl překonat tu námahu, když mě viděl, takového malého klučinu.“

Jeho účinkování mělo velký ohlas, že byl vzápětí naháněn manažery a diskografickými producenty. Rodiče však nechtěli, aby se v tak brzkém věku věnoval zpěvu profesionálně.

„U nás doma vždycky bylo flamenco. Má matka zpívala flamenco a já se učil od ní, jak se dělají tercia, jestli delší nebo kratší, byla velkou znalkyní flamenka, její otec také zpíval a hrál na kytaru. Byla mým vzorem. Můj domov v Katalánsku vždycky žil, a stále žije flamenkem.“

Dlouhou dobu účinkoval na malých scénách a ve flamenkových peñas, ve kterých jeho hlas nabíral větší emotivní síly, zdokonaloval se v technice a dospíval k mistrovství. Své první sólové album, pod názvem Fuego, primo fuego, nahrál v roce 1988.

V roce 1992 zahájil brilantní profesionální kariéru, která ho přivedla také na pódia prestižních španělských divadel a kulturních center, jako např. Palau de la Música v Barceloně, Auditorio Nacional de Música v Madridu, Palau de la Música ve Valencii, Auditorio v Zaragoze, Auditorio Manuel de Falla v Granadě, Teatro Lope de Vega a Teatro Central v Seville, aj.

Jako jeden ze zástupců mladé generace účinkoval ještě se zpěvákem El Potito, tanečnicí Belén Maya a tanečníkem Joaquín Grilo, ve filmu Flamenco, natočeném roku 1995 režisérem Carlosem Saurou.

Brzy dosahuje úspěchů také na mezinárodních scénách: např. v roce 1996 se stal prvním flamenkovým zpěvákem, který byl pozván do francouzského Theatre des Champs Élysées v Paříži, a od té doby nabízí v tomto divadle pěvecké recitály pravidelně.

Katalánský zpěvák byl po nějakou dobu stálým členem skupiny kytaristy Tomatita, a především pak legendárního Paca de Lucía. Spolu s mistrem z Algeciras úzce spolupracoval od roku 1997, nejdříve jako člen sextetu a později s jeho novou skupinou. Jako zpěvák ho doprovázel nejen ve Španělsku, ale i na mezinárodních turné například při prezentaci alb Luzia a Cositas Buenas.

I u nás mohli lidé slyšet tuto pěveckou hvězdu, a to v Praze roku 1999 při jednom z koncertů právě Paca de Lucía.

„Pracovat s Pacem de Lucía a Tomatitem, kteří byli Camarónovými kytaristy, pro mě znamená vyplnění snu malého chlapce...“

Paco de Lucía, který Duquendeho osobně povolal, aby jako zpěvák nahradil bratra Pepeho de Lucíu, o něm prohlásil:

„V Barceloně máte jednoho velikána, Duquendeho, který okouzluje svým zpěvem, inspirací a technikou.“

Během spolupráce s Pacovým sextetem, nahrál Duquende album Samaruco, se kterým jen potvrdil svou prestiž, které však dosáhl dávno, ještě bez nahrávek. Se skupinou Paca de Lucía nejenže dostal příležitost vystupovat po světě, ale především se stále zlepšovalo jeho pěvecké umění, začal více tvořit a riskovat.

Ve Spojených státech debutoval jako sólista v roce 2000. V následujícím roce účinkoval např. v Dánsku, Francii a Finsku. Na jaře 2002 v Santa Fe, Novém Mexiku a v newyorském Central Parku.

S Duquendem spolupracovalo během jeho umělecké dráhy několik dalších kytaristů, kteří patří v současné době k těm nejlepším na flamenkové scéně: Juan Habichuela, Juan Manuel Cañizares, Moraíto Chico, Niño Josele a Vicente Amigo. A dále např. Manzanita (1956 – 2004) či francouzský kytarista Juan Carmona.

V posledních letech je jeho relativně stálým kytaristou rodák z Barcelony Juan Gómez známý pod přezdívkou Chicuelo, který je také jednou z aktuálních flamenkových hvězd.

Po pětileté spolupráci s pákistánským zpěvákem Faiz Ali Faiz na projektech jako např. „Qawwali Jondo“, a po téměř šestileté odmlce od svého sólového alba Samaruco, se v roce 2006 objevilo na trhu jeho šesté diskografické dílo, v produkci kytaristy Chicuela a ve spolupráci s kytaristou Niño Josele, pod názvem Mi forma de vivir, na kterém nechal svůj hlas plynout po vlnách nejlepšího flamenka. Na albu střídá cantes festeros, a také např. soleares a martinete.

„Já věci stále měním. Jsem zpěvák závislý na inspiraci, a vše, co dělám, záleží jen na daném okamžiku. Podle nálady zpívám to či ono.“

V roce 2007 vydal album Live in Cirque D’Hiver Paris s koncertem nahraným v přímém přenosu v červnu 2005 v pařížském Cirque D'Hiver. Novináři se ho nyní často ptají, jestli toto album souvisí s jeho náklonností a obdivem ke Camarónovi, po kterém se dochovaly nejlepší videozáznamy právě z koncertů na této scéně. I když na tyto dotazy zpěvák odpovídá záporně, že to s ním nesouvisí, že to byla jen náhoda apod., já osobně tomu moc nevěřím. Myslím, že má u Camaróna nesplatitelný dluh, jelikož bez jeho umění by zůstal Duquendeho zpěv i celá jeho umělecká dráha nepochopena. Navíc, je z něj příliš cítit, že Camaróna nosí stále v srdci a například v posledních letech mu také věnuje recitály nazvané Homenaje a Camarón.

Dostatečně výmluvná jsou i samotná Camarónova slova, která řekl před svým posledním recitálem v San Juan Evangelista, jen pár měsíců před smrtí: „Koho musíte přivézt, je Duquende. Já už jsem velmi unavený a o tohle publikum, tak mladé a které se mnou zacházelo vždycky tak dobře, je třeba se postarat.“

Duquende se během své kariéry představil již na jevištích pěti kontinentů a účinkoval na těchto prestižních flamenkových festivalech: v roce 2002 na XII. ročníku Bienal de Sevilla ve vystoupení "Territorio Camarón"; v roce 2003 na XI. ročníku Festival Flamenco Caja Madrid; v roce 2004 na Festival Flamenco Pa'tos s kytaristou Niño Josele a tanečníkem Manolete; v září 2004 na XIII. ročníku Bienal de Sevilla v "Cositas Buenas" kytaristy Paca de Lucía a se zpěvačkami Montse Cortés a La Tana; v srpnu 2005 na 36. ročníku Festival Flamenco Almería a v září 2005 na festivalu Málaga en Flamenco s Pacem de Lucíou, aj.

A dále např. také v červnu 2004 na Festival 30 Nits v Sabadell na počest již nežijícího zpěváka Juanita Valderramy, s umělci Miguelem Povedou a Lolou Valderrama, v červnu 2005 na 2o ročníku Festival de Flamenco v El Barri del Carme (Valencia), v říjnu 2007 na X. ročníku Festival Flamenco Solidarios...atd.

Hlavní diskografie:

• Fuego, primo fuego (1988)
• Duquende y la guitarra de Tomatito (1993)
• A mi aire (1996)
• Soy el duende (1997)
• Samaruco (2000)
• Mi forma de vivir (2006)
• Live in Cirque D´Hiver Paris (2007)

Další:

• Navegando por el tiempo (1990)
• El cante gitano de...El Duquende (1993)
• El Duquende por...Bulerías (1993)
• En un rarito (1998)
• Duquende con Manzanita (2003)

Zvukové ukázky:

• Niquelao (Bulerías z alba Samaruco)
• Rama Nueva (Soleá z alba Samaruco)
• El calor de la fragüa (Martinete z alba Mi forma de vivir)

Video ukázky:

• Bulerías
• Martinete
• Bulerías
• Tangos

Oficiální stránky: www.duquende.org

PS: Tento článek je s potěšením věnován Juanu Lopezovi ze Seremange (Francie), jehož španělští rodiče pocházejí z Línea de la Concepción (Cádiz).

Este artículo está dedicado con mucha alegría a un gran aficionado a Camarón y su seguidor Duquende – Juan Lopez de Seremange (Francia), cuyos padres españoles provienen de La Línea de la Concepción (Cádiz).



Verze pro tisk