Nepopíratelná královna v historii ženského flamenka - Carmen Amaya - žena, která se, i přes svůj prostý původ, díky výjimečné osobitosti a vrozenému uměleckému cítění, velmi brzy proměnila v neopakovatelnou a jedinečnou legendu. "Samouk" vlastního umění. Svůj styl dovedla ve všech detailech k obdivuhodnému půvabu. Tancem světu představovala fascinující, uchvacující kouzlo cikánské rasy. Výjimečná tanečnice, která výrazně inovovala ženské flamenco a ovlivnila směr jeho dalšího vývoje.

Kdo ji spatřil tancovat, může jen potvrdit, že tato postava tmavé pleti vnášela do tance celou svou duši. Carmen byla plná energie, pružná a elegantní v pohybech. Neodolatelná přírodní síla - malé tornádo, které hypnotizovalo celé publikum svým rytmem, pohybem nohou i paží.

Pokud budeme sledovat vývoj Carmen Amayi "tanečnice" - jak dospěla k tomuto perfektnímu a čistému výkonu - nemůžeme nechat bez povšimnutí ani další prvky jejího nenapodobitelného umění, jako byla flamenková palmas. Tlesky s perfektním zvukem, vzdušnými graciézními údery, kadencí a rytmem, který zrovna potřebovala. Nesmíme opomenout její rytmické, pravidelné a silné luskání prsty, ani klapot jejích kastanět ze slonoviny, opracovaných tak, aby vydávaly ten správný zvuk. Další stránkou temperamentního umění Carmen byl zpěv - jedna z jejích málo oceňovaných předností, avšak zvukové záznamy jsou důkazem Carmenina chvějícího se hlasu plného čistoty, barvitosti, přirozenosti a emocí. Bezesporu, Carmen Amaya je jednou z největších mytologických postav flamenkového umění.

Carmen Amaya († 1963 v Baguru, Gerona, Španělsko). Přesné datum narození je neznámé. Dosud se mylně uváděl rok 1913. Existující dokumenty však potvrzují, že se narodila někdy v letech 1918 - 1919 v Barceloně. V jedné z dřevěných chatrčí, které lemovaly severní část rozsáhlé pláže u vyhlášené námořní čtvrti. Na periférii, lidově známé jako Somorrostro, kam přesídlila spousta cikánských rodin, přežívajících, jak se dalo. Dcera tanečnice Micaely a kytaristy Josého, vystupujícího jako "El Chino", měla celkem pět sourozenců: Paco, Leonor, María, Antonia a Antonio. Jedna z tet, známá pod jménem "Juana la Faraona", která též byla velkou tanečnicí, orientovala svůj život - tak jako všichni ostatní členové rodiny Amaya - na směrování a pomoc malé Carmen při hledání cesty k flamenku. Carmen tancovala mezi svými. Na pláži, na zahrádkách výletních restaurací či v uličkách... Tam všude jste mohli spatřit křehkou a drobounkou dívenku, jak vesele a odvázaně tancuje, a kolem ní shluk zpívajících a nepřetržitě tleskajících Cikánů. Ti nejstarší místní obyvatelé vyprávěli, že nikdy nic podobného ještě neviděli. Kytary, kastaněty a tlesky doprovázely Carmen už od kolébky... Do školy měla blízko, ale navštěvovala ji pouhé dva týdny. Učitelka ji musela ve třídě neustále napomínat za povykování a vyrušování, a trestala Carmen klečením v koutě s knihou v podpaží. Dívčin vášnivý a vzpurný charakter na sebe nenechal dlouho čekat: Carmen hodila knihu po učitelce...

S uměním tedy začala už jako velmi malá. Sotva pětiletá, doprovázena otcovou kytarou, začala předvádět cikánské duende, které držela uvnitř, nejprve v Chiringuito v La Puerta de la Paz.

Ještě jí nebylo ani šest let a otec ji jednoho dne zavedl rovnou do Casa Escaño, kde se scházeli nejlepší flamencos ve městě. Úspěch byl nepopsatelný. Potlesk, olés a slzy dojetí doprovázely její zběsilé zapateado. Nadšený majitel podniku Joaquín Escaño hned přišel za otcem s nabídkou, ať tam dcerku nechá, že mu za ní zaplatí dost peněz. "Cožpak se může dítě prodávat jako kus chleba?" odpověděl Chino a vrátil se s Carmen zpět do ulic...

O dva roky později se jí naskytla příležitost zatancovat si v Teatro Español. Spolu s otcem Chino, Juanou la Faraona a zpěvákem Josém Cepero. Následující roky vystupovala Carmen a spol. po různých barcelonských barech a lokálech v pátém okrsku.

V roce 1929, při příležitosti konání Exposición Internacional, byla představena ve vyhlášeném barcelonském podniku Villa Rosa, který řídil kytarista Miguel Burrull. Na výstavě ji spatřilo mnoho cizinců, a tak se brzy po Evropě i za oceánem začalo proslýchat o novém fenoménu: dívce, která tancovala a zpívala jako ještě nikdo předtím. Netrvalo dlouho a přijel za ní agent, aby ji angažoval do pařížského divadla Palace, kde tehdy působila i herečka Raquel Meller. "Trío Amaya" ve složení Carmen, La Faraona a María (sestra Carmen) se tedy poprvé prezentovalo v zahraničí. Velký úspěch jim zaručil prodloužení smlouvy na jeden rok.

Po skončení angažmá se s otcem vrátila do barů a flamenkových lokálů barcelonského pátého okrsku: La Taurina, La Feria, Juanito el dorado... a také El Manquet, kde ji doprovázeli ještě kytarista Manolo Bulerías, tanečník El Gato a zpěvák Canalejas.

Pro neutuchající sílu, energii, temperament, smyslnost, dravou vášnivost, vulkanickou nespoutanost, umění a duende začali sotva čtrnáctiletou dívku nazývat "La Capitana". Pochvalná slova hudebního kritika Sebastiána Gasche se rychle šířila od ucha k uchu a celý svět toužil vidět Carmen, která mezitím triumfovala v Madridu, Seville, San Sebastiánu...

"Moře mě naučilo tancovat..."

V roce 1935 působila v madridských divadlech La Zarzuela s Conchitou Piquer, Miguelem de Molina a jinými význačnými umělci, a také v divadle Fontalva. Též účinkovala ve svém prvním filmu La Hija de Juan Simón (natočeného v předešlém roce režisérem José Luis Sáenz de Heredia) a objevila se na stránkách hudebního časopisu v Barceloně.

Po natočení dalšího filmu v roce 1936, María de la O (režiséra Francisco Elías a scénaristy José López Rubio), ve kterém si zahrála hlavní roli, odjela na turné po španělských provinciích. Turné jí však zkřížila občanská válka ve Valladolidu, odkud utekla do Lisabonu.

V Lisabonu debutovala v Café Arcadia, doprovázena svým otcem, bratry Pakem a Leonorem, kytaristou Sebastianem Manzano - známým jako "Tío Pelao" a pianistou Manuelem Garcíou Matosem.

Po nabytí zkušeností v Portugalsku se ještě téhož roku vydala na cestu přes Atlantik. Nejprve do Buenos Aires, kde se poprvé představila s kytaristy Ramónem Montoyou a Sabicasem v divadle Maravillas. A to s tak obrovským úspěchem, že hned druhý den jejího účinkování musely zasahovat i bezpečnostní složky, včetně hasičů, aby udržely pořádek u pokladen. Úspěch prodloužil původní šestiměsíční smlouvu v Maravillas na jeden rok a následně zajistil turné po celé Americe, které se protáhlo až na jedenáct let. Po účinkování v argentinských krajích cestovala nejdříve do Brazílie, konkrétně do Rio de Janeiro a jeho slavného night-clubu Copacabana, kde vydělávala až 14.000 dolarů týdně. Poté do dalších latinskoamerických zemí: Uruguay, Chile, Kolumbie, Venezuela, Kuba a Mexiko, v jehož hlavním městě v roce 1940 opakovala stejná vystoupení v divadle Fábregas a v tablau El Patio. Během této etapy uměleckého života, ve které zařadila do své skupiny postupně několik členů své rodiny, natočila filmy v Buenos Aires s Miguelem de Molina. Byla obdivována skladateli jako jsou Toscanini a Stokowsky, kteří se o ní pochvalně vyjadřovali na veřejnosti. Natočila i několik krátkých filmů, např. "El embrujo del fandango" a "Martingala".

Neuvěřitelné úspěchy zaujaly i manažera Sol Huroka, který ji angažoval spolu s dalšími osmi Cikány na pět let pro vystupování v zemích Severní Ameriky. V říjnu 1940 o ní psal časopis Dance jako o současné "senzaci" Latinské Ameriky a oznamoval její příchod do nové sezóny. Na začátku roku 1941 se představila v New Yorku, konkrétně v Beachcomber, a krátce na to v Carnegie Hall, spolu s kytaristou Sabicasem a Antoniem de Triana, a samozřejmě také se svou rodinou. Později účinkovala i v Radio City a v New Yorku si koupila dům.

Úspěch ve Spojených státech byl tak mimořádný, že ji pozval i prezident Roosevelt na večírek do Bílého domu a daroval jí kabátek s briliantovými kameny. Cesta z New Yorku do Washingtonu soukromým prezidentovým letadlem byla jejím prvním letem v životě vůbec. Objevuje se na titulní stránce časopisu Life a je obdivována nejslavnějšími filmovými hvězdami i jinými umělci Severní Ameriky. V červnu a červenci 1942 dosahuje velkého úspěchu v Alvin Theatre na Broadway a v následujících měsících se stává jednou z hlavních "atrakcí" Hollywoodu, kde s filharmonickým orchestrem interpretuje jednu z verzí Fallovy El amor brujo v Bowl Auditorium před dvaceti tisíci diváky.

V první polovině čtyřicátých let se natočila větší část filmů, ve kterých hrála. Např. Suenos de gloria, Piernas de plata, See My Lawyer, Carmen Amaya y sus muchachos, Los amores de un torero, Panama Hattie, Follow the Boys, Knickerbocker Holiday a další. Současně natáčela i své první desky.

Na toto období měla hodně vzpomínek. Jednou z těch velmi kuriózních byla, že ačkoliv byla již dost známou umělkyní, tak jen proto, aby do země - kde vlastně ihned poté triumfovala - vůbec mohla vstoupit, musela se naučit číst a psát. Analfabetům byl vstup zakázán.

Kinematografií si vydělala spoustu peněz, tak si mohla dovolit koupit další dům. Tentokrát luxusní vilu v Deanna Durbin.

Po cestování a účinkování v mnoha koutech Spojených států amerických Carmen, již přesycena angličtinou, opustila svou rezidenci v Hollywoodu a přes krátkou zastávku na turné v Mexiku se vrátila do svého oblíbeného domku v Buenos Aires. Tam v roce 1946 zemřel její otec, kytarista El Chino.

Skončila druhá světová válka a tak se Carmen vrátila zpět do Evropy, aby se vzápětí prezentovala v pařížském Théatre des Champs Elysées. Po nespočetných cestách uskutečněných během několika let po většině zemí Evropy a Ameriky ji kroky dovedly i do Jižní Afriky a zemí Středního východu.

V době své největší slávy, se v prosinci 1947 vrátila zpět do Španělska a dne 18. téhož měsíce vystupovala v barcelonském Teatro Tívoli s představením nazvaném Embrujo Español.

V roce 1948 se jí dostává ohromného přijetí v Princess Theatre v Londýně. Gratuluje jí také anglická královna, přičemž jejich společná fotografie se objevuje v tisku s následujícím textem: "Dvě královny tváří v tvář."

Účinkuje na jevištích Madridu, Paříže, Londýna, německých, italských a mnoha dalších evropských měst.

Během působení v Barceloně se 19.října 1951 provdala za vynikajícího kytaristu Juana Antonia Aguero. Nebyl Cikán, ale znal a miloval cikánskou duši jako málokdo. Carmen a Juana spojovala velká láska k flamenku. Nikdy je nezajímaly peníze. Dělali jen to, co chtěli dělat, protože se jim to jednoduše líbilo. A tak odmítli spoustu kontraktů za vysoké honoráře pro různé světově proslulé scény a rozjeli se za "nejvíce ukrytým lidem" do Latinské Ameriky, která byla jejich velkou vášní. Nebylo to poprvé, co si Carmen nechala jen tak postavit pódium uprostřed náměstí a tancovala pro tyto vrstvy lidí. Vypráví se, že jednou při účinkování v Barceloně zůstala za dveřmi divadla spousta Cikánů, kteří neměli peníze na lístky. Když se to Carmen po vystoupení dozvěděla, zjistila si, odkud pocházeli a se svými muzikanty se přesunula do jejich čtvrti a tancovala pro ně celou noc...

V roce 1955 vystupuje taktéž v mexickém kabaretu El Patio; jedné z jejích nejoblíbenějších scén.

Až v říjnu 1955, po třech letech, se znovu objevuje v americkém New Yorku, kde celkem čtyřikrát vystupuje v Carnegie Hall. Poté se vydává na turné po celé zemi. Tancuje ve městech Baltimore, Philadelphia, Washington D.C., Hartford, Boston, Los Angeles... a dalších. Po návratu do New Yorku se prezentuje skoro tři týdny v Holiday Theatre na Broadway. V této době její companía čítala již kolem dvaceti členů, mezi nimiž byli například tanečník Goyo Reyes, kytarista Sabicas, zpěvák Domingo Alvarado a pianista Alfredo Speranza.

"Když přijde den, kdy nemohu tancovat, cítím se jako lev zavřený v kleci."

V rodném městě Barceloně je po ní pojmenována fontána, umístěna v Paseo Marítimo, blízko Somorrostra, jejíž inaugurace 15. února 1959 se Carmen taktéž zúčastňuje. Při této příležitosti pořádá benefiční vystoupení v Palau de la Música, které zaznamenává nejplnější sál jako nikdy v historii.

V roce 1963 natáčí poslední film pod názvem Los Tarantos (režiséra Francisco Rovira Belety a scénaristy Alfréda Mañase), kde hraje v roli matky Angustias.

Vyžadována nejvýznamnějšími světovými scénami, v letech 1960 - 1963, pokračuje v turné po Evropě a Americe, až do doby, než jí v tom zabránila nemoc. Její stav se zhoršoval a tak musela přerušit turné v Gandíi.

V létě 1963 se vrátila do Baguru, kde si před pár lety s manželem koupila jeden ze starých domků mezi dalšími ruinami na Costa Brava. Tam jí požádali, aby ještě zatancovala na benefiční akci, a to bylo naposledy, kdy ji někdo mohl spatřit tancovat.

V Baguru, 19. listopadu 1963 kolem 9. hodiny ráno, Carmen Amaya umírá na následky chronického onemocnění ledvin.

Zpráva o smrti Carmen se rychle rozšířila a znamenala velký smutek pro celý flamenkový svět, který jí odměnil poctami jako Medalla del Mérito Turístico de Barcelona, Lazo de Isabel la Católica a titulem Hija Adoptiva de Bagur. Její pohřeb shromáždil velký počet gitanos v Katalánsku a v dalších místech Španělska a Francie. Byla pohřbena v Baguru, kde prožívala své poslední dny, a její ostatky jsou v současné době uloženy v Santandere, v rodinné hrobce jejího manžela. Po třech letech od její smrti, v roce 1966, byl odhalen její pomník v barcelonském Parque de Montjuic, a v Buenos Aires po ní byla pojmenována ulice, zatímco v madridském tablau Los Califas jí na počest bylo věnováno vystoupení, ve kterém kromě jiných umělců vystoupili Lucero Tena, Mariquilla a Félix de Utrera. Také v roce 1970 bylo uspořádáno vystoupení na její počest v Llafranch (Gerona).

Osobnost tanečnice Carmen Amayi, umělkyně, která se v životě těšila z velkého obdivu a nadšení svých kolegů flamenkových umělců, byla pochvalně komentována různými kritiky, flamenkology a spisovateli, stejně tak jako opěvována básníky, mezi nimiž Fernando Quinones, autor Soneto y letras en vivo para Camen Amaya.

Vicente Marrero: "U Carmen Amayi můžeme vidět obdivuhodné přesvědčení, se kterým je zvyklá tancovat. Cikánečka hubená, malá, téměř bez těla, tmavovlasá, s tváří tragického a vzdáleného výrazu, asijské lícní kosti, velké oči plné předtuch, zkroucená ramena, nervózní a rozzuřená jako zlý býk, divoká... Se svou cikánskou elegancí gest není v Severní Americe jen jedna milionářka navíc. Ale naopak jedna z našich největších tanečnic, které se podařilo odhalit - i přes některé nedostatky - tajemství tance. Její styl se nedá vysvětlit ani z technického hlediska; narodila se s tradičním tancem uvnitř. Carmen Amaya - jak se tato žena jmenuje - se neodlišuje v každém ze svých tanců, jak se stává u jiných velkých postav ve světě tance. Je stále tatáž, a nechce být jiná. Předstírání nepatří do jejího umění. Není baletka; je tanečnice. V tomto malém flamenkovém světě se se svým uměním, plným více osobních hodnot než teatrálních póz, dokázala prosadit ve všech zemích, kde si získala nadšené obdivovatele. Obdivuhodný případ, jestliže se zamyslíme nad skutečností, že tanec flamenco je často velmi obtížný i pro samotné Španěly, zvláště v některých regionech poloostrova." ... "Zjevení Carmen Amayi, její mimořádný úspěch, znásobil efekt ve chvíli, kdy se zdálo, že španělský tanec usnul na vavřínech." ... "Nezáleží na tom, jestli ji vidíme jednou nebo vícekrát - vždy nás překvapí. Nevíme, co chce. Kolikrát netušíme, kam jde. A než na to přijdeme, je to jako, když postřehnete blesk ve své náhlé klikaté čáře, zatížený celým svým přírodním elektrickým nábojem."

Alfredo Mañas: "Před Carmen, před jejím vystoupením, cikánské publikum zachovává absolutní ticho, které se však, jakmile začne tančit, rychle mění v hlučný a neutuchající vodopád pochval, potlesku a obdivu. A obdiv a pochvaly následně propukají v pýchu, která ospravedlňuje a dokonale reprezentuje jejich rasu."

Toscanini: "Ještě nikdy jsem v mém životě neviděl tanečnici s takovým vnitřním ohněm a obdivuhodnou osobností."

Greta Garbo: "Nazvat jí "umělkyní", to by bylo málo. Je to jedinečná umělkyně, protože je nenapodobitelná."

DISCOGRAFIE:

La reina del embrujo gitano (2 CD, DVD + brožura) - ke 40.výročí jejího úmrtí
Los Tarantos (DVD)
Grandes figuras del flamenco (vol.6)
Granizo sobre los cristales (DVD)
La reina del Sacromonte
Grabaciones discos pizarra, 1948-1950
La hija de Juan Simón (DVD)
Amaya's & Sabicas

Lenka Staníčková, 25.10.2006

Verze pro tisk