Belén Maya

"Flamenco jsem nenáviděla do svých osmnácti let.", přiznává Belén Maya během semináře Flamenco, un arte popular moderno. Conversaciones, který pořádala Universidad Internacional de Andalucía na konci roku 2004.

Ta stejná Belén Maya, která je v současné době jednou z nejlepších flamenkových tanečnic na světě. A tak jako velmi mladá nenáviděla flamenco, na druhou stranu obdivovala práci umělců současného tance "...jejich způsob, ponořit se do kreativního procesu tak intenzivně, jejich zájem o průnik do nových expresivních a estetických oblastí...". Ve světě flamenka se vždy cítila jako outsider "...pocit, který pravděpodobně sdílejí i další tanečníci mé generace..." , a i dnes touží tancovat všechny taneční styly "...včetně tance bez hudby...". Po mnoha letech trápení "...především kvůli tlaku, který jsem si já sama na sebe naložila..." se naučila užívat si tancem, cítit se na jevišti spokojená a vnímat diváky jako spřízněné duše.

Španělská tanečnice Belén Maya García se narodila v New Yorku, USA, v roce 1966, během turné svých rodičů - slavných flamenkových tanečníků Carmen Mora a Mario Maya. Flamenku se začíná věnovat až od osmnácti let v madridské škole Amor de Dios. Tance studovala u: Rosa Naranjo a Juana Taft (klasický tanec); María Magdalena, Paco Romero a José Antonio (klasické španělské tance); Goyo Montero, Teresa Nieto, Alvin Aily School, New York (jazz a současný tanec); Paco Fernández, Manolete, La Tati, El Guito, Carmen Cortés, La Toná (flamenco)...a další.

"První člověk, u kterého jsem se učila, byl Paco Fernández. Poté La Tati, Goyo Montero... Avšak lidé, kteří mě ovlivnili nejvíce, byli má matka Carmen Mora, Carmen Cortés, La Toná a Cristina Hoyos. S tou jsem sice nikdy netancovala, ale měla na mě zcela zásadní vliv, zvláště svým pojetím vystoupení a svou duší flamenkové tanečnice."

V hlavním městě Španělska, kde stále žila, také začíná svou uměleckou dráhu hostováním na scénách prestižních tablau. Svůj debut absolvuje v tablau Zambra. Následně v Café de Chinitas a Corral de la Pacheca.

Pár měsíců po začátku studií vstupuje do školy při Ballet Nacional, tehdy řízeného Maríou de Avila. Ještě ve stejném roce se však rozhodne přestěhovat se na nějaký čas do Sevilly, aby se tak usadila v centru flamenka. Zde se učí u Anunciación Rueda Torres "La Toná" a získává zkušenosti v sevillských tablau Los Gallos a Patio Andaluz. Později se začleňuje do souboru Compañía Andaluza de Danza, který jeden čas řídil její otec, Mario Maya. V něm setrvává tři roky, a ze členky souboru se vypracovává na místo první tanečnice.

Opouští skupinu, aby si začala formovat svou vlastní a následně po dobu šesti měsíců působí v tokijském tablau El Flamenco doprovázena umělci,např. Yolanda Heredia, Rafael Jimenez "Falo", Jesus Torres, Alejandro Granados...

Po návratu z Japonska vstupuje jako první tanečnice do nově zformované Compañía Andaluza de Danza. Účinkuje též jako sólistka a první tanečnice ve skupinách Carmen Cortés a Mario Maye. Je pozvána ke spolupráci s různými skupinami a angažována pro představení významných tanečníků a choreografů, např. Javier Barón, Alejandro Granados, Manuel Reyes, Ricardo Franco, Andres Marín, Manolete, Goyo Montero a Ramón Oller (Compañía Metros), v jehož montaje pod názvem Frontera představuje jednu z hlavních rolí.

V roce 1996 utváří svou vlastní skupinu, jejíž první montaje pod názvem La Diosa En Nosotras, má premiéru v únoru téhož roku na festivalu v Perth v Austrálii. Je to první compañía, ve které jsou jen ženy tanečnice: Yolanda Heredia, Teresa Nieto, Rafaela Carrasco, Isabel Bayón...

Následně se jako první tanečnice v Compañía de Mario Maya představuje v premiéře Los Gitanos Cantan y Bailan A Lorca, uvedeného na Festival de Jerez, v Gran Teatro v Córdobě a v divadle Maestranza v Seville v květnu 1997.

Je oslovena režisérem Carlosem Saurou, aby reprezentovala novou generaci ve filmu Flamenco. Její výstup v palo Bulerías označil mezník v ženském flamenkovém tanci, otevírajíc tak nové obzory týkající se konceptu, muzikálnosti, pohybů i kostýmů. Její silueta se objevuje na obalu téhož filmu a zároveň se stala symbolem Bienal de Sevilla 2006.

V roce 1997 je Belén Maya hostem vynikající katalánské zpěvačky Mayte Martín na Festival Grec. Z této brilantní spolupráce se rodí sdílná Compañía Mayte Martín y Belén Maya.

"Mayte nezpívá k tanci, je sólistka. Ale když jsme se setkaly, bylo to jako rána šípem. Kromě toho je pro můj tanec ideální a ona si myslí totéž.", přiznává Belén.

Plodem tohoto absolutního uměleckého spojení a stejného způsobu chápání flamenka jsou dvě vystoupení: Mayte Martín y Belén Maya a Flamenco de Cámara. Obě představení získala mnoho uznání ze strany odborné kritiky na prestižních scénách, kterými jsou např. Festival de Jerez (2002 a 2003), Teatro Real v Madridu, Teatre Grec v Barceloně, Festival de Otono v Madridu, Teatro Central a Lope de Vega v Seville, Festival de Música y Danza v Granadě (2006), XLV. Festival Internacional del Cante de las Minas (srpen 2005), pařížské divadlo Teatre de la Villes, Spai v Barceloně, Simphony Space v New Yorku.

28. února 2004 vystupovala na VIII. Festival de Jerez v divadle Villamarta jako host, spolu s Rafaelou Carrasco a Alejandro Granadosem, s Compañía de Mario Maya v představení nazvaném "Un, dos, tres, faaa...".

V březnu 2004 v sevillském divadle Central mělo premiéru vystoupení Belén Mayi a Rafaely Carrasco nazvané Fuera de los límites, pod vedením Ramóna Ollera.

V září téhož roku účinkovala na XIII. Bienal de Sevilla v divadle Maestranza v představení Los Caminos de Lorca s Compañía Andaluza de Danza, řízené Pepem Gamboa.

Belén Maya byla jedinou španělskou umělkyní pozvanou do Číny na oslavy XX. výročí bratrských vztahů mezi Pekingem a Madridem. V rámci těchto oslav, 22. července 2005, mělo také světovou premiéru její vystoupení Dibujos. V průběhu sedmi let je to první tanečně sólové montaje Belén, ve kterém za doprovodu zpěvu a kytary, prezentuje palos Alegrías, Tangos, Soleás por Bulerías a Rondeñas.

"Mé choreografie jsou velmi intimní. Snažím se jimi vyjádřit, co se ve mně odehrává. Můj tanec vychází z nitra, protože v něm používám své pocity, prožitky, obavy či zážitky z minulosti a hledám hudbu, která by mi pomohla je využívat.", vysvětluje.

Na španělské půdě bylo Dibujos poprvé představeno 6.srpna 2005 v cyklu Flamenco de los Veranos de la Villa v Los Jardines de Sabatini. Před premiérou ve Španělsku byla velice nervózní a doznala: "K tancování v zahraničí mám respekt, ale nebojím se tolik jako ve Španělsku." A je to proto, že tanečnici hodně záleží na účinkování "...v Jerezu, Seville a Madridu, jelikož kritika může velmi uškodit."

Poté bylo Dibujos prezentováno na prestižních festivalech: v únoru 2006 na X. ročníku Festival de Jerez v divadle Guadalcacín a v září 2006 na XIV. ročníku Bienal de Sevilla v divadle Central. A také např. v listopadu 2006 na I. ročníku nizozemského Bienal de Flamenco v Amsterdamu.

Belén Maya dále účinkovala na těchto festivalech a při významných událostech: Festival de Granada 94 (spolu s Mario Maya, Enriquem Morente a Manolo Sanlúcarem), Bienal de Arte Flamenco de Sevilla 1994 a 1996, na zahajovacím ceremoniálu ZOH v Sierra Nevada 1996, turné v Austrálii (Festival v Perth, Adelaide, Sydney), WOMAD 97, Festival de Verano 2003 (Madrid), 2^o Festival Chivas Regal de Danza (2004, Madrid), Festival Flamenco Pa'tos 6 (2005, Madrid), 9 ^o Festival Cultural de Mayo 2006 v Mexiku, Festival de Jerez 2005... atd.

"Obdivuji Cristinu Hoyos, Milagros Menjíbar, Evu Yerbabuena. A Israela Galvána, který mě ovlivnil též velkým dílem."

Její styl je ovlivněn velmi různorodě: nejčistší, tradiční flamenco studovala s Carmen Cortés a se svým otcem Mario Maya. Obdivuje tanečnici Cristinu Hoyos... A zároveň současný tanec - pracovala v New Yorku s Ramónem Ollerem a domnívá se, že absolutním géniem své generace je tanečnice Eva Yerbabuena.

Zdokonalováním svého tanečního projevu studiem klasického, indického a současného tance ještě v Itálii, Německu a Anglii, se Belén stala výjimečnou tanečnicí, v jejímž stylu tradice a klasika zůstávají na stejné úrovni s moderností a současnou estetikou. Vyniká dokonalou technikou nohou a ramen, tancuje s neobyčejnou virtuozitou a ženskou elegancí.

Kromě vlastního vystupování též vyučuje a v posledních letech patří k nejvyhledávanějším lektorkám. Je členkou profesorského sboru při Festival de Jerez.

José Luis Ortiz Nuevo, zakladatel Bienal de Flamenco de Sevilla, a tanečnice Belén Maya - výběr z rozhovoru na odborném semináři Flamenco, un arte popular moderno, v rámci jeho části nazvané přímo Conversaciones, 29. listopadu 2004, Universidad Internacional de Andalucía.

J.L.O.N.: Je pro tebe flamenco potěšením, utrpením, svobodou...?

B.M.: Po dlouhou dobu to pro mě byla muka, povinnost, dědictví. Ale v posledních letech jsem se naučila netrpět jím, užívat si ho, bez nátlaku, bez pocitu povinnosti. Teď se pro mě stal dárkem, který chci sdílet s lidmi, kteří mě obklopují.

J.L.O.N.: Napadlo tě někdy, že bys přestala tancovat?

B.M.: Ano, minimálně třikrát jsem byla už na hranici, že s ním definitivně skoncuji (včetně celého jednoho roku, kdy jsem se stáhla), a jindy mi to zase často vrtalo hlavou. Především kvůli tlaku, který jsem si já sama na sebe naložila, přehnaným nárokům, ze kterých se mi podařilo vysvobodit.

J.L.O.N.: A měla jsi někdy chvíle, kdy sis přála na jeviště doslova běžet a nevrátit se z něj?

B.M.: Co jsem cítila mnohokrát, bylo spíš přání nejít tancovat. Děsila jsem se při pomyšlení, že bych nebyla schopná splnit očekávání, která jsem si předsevzala. A potom, co představení skončilo, jsem si sama pro sebe říkala, že to bylo naposled, že už nebudu nikdy tancovat, protože si nezasloužím, abych tím tolik trpěla.

J.L.O.N.: S jakými základními nedostatky -"nářky"- se ve své práci setkáváš?

B:M.: Je mnoho věcí, které bych si přála, aby se změnily v institučním a profesionálním fungování flamenka. Ale to co mě nejvíc tíží je, že zde není žádná spolupráce, ani důvěra mezi umělci, kolegy, že neexistují prostory, kde bychom se mohli sejít a sdílet spolu takovou základní věc jako je pracovní materiál. Ve flamenku převažuje domněnka, že veškeré věci, které interpret zatančí, jsou jen jeho. A to je chyba, pohyb nikomu nepatří, myšlenky nemají svého pána. Flamenkoví tanečníci jsou jako ostrovy, každý pracuje na svém území, izolováni a osamoceni, bez spolupráce s ostatními.

J.L.O.N.: A jak myslíš, že by se tato situace mohla vyřešit?

B.M.: To je velmi těžké, ale pokud jde o mne, já už začala mým kolegům otevřeně říkat, že by se mi líbilo, kdybychom více spolupracovali. Tento návrh byl v podstatě přijat dobře, ale zatím nepřinesl nic konkrétního.

J.L.O.N.: Které další hudební žánry se ti líbí?

B.M.: Všechny. V této chvíli si přeji tancovat na všechny hudební žánry. Včetně tance bez hudby.

J.L.O.N.: A jak se tancuje na ticho?

B.M.: Ve skutečnosti... to vážně nevím (smích), ale to, co poslední dobou zamýšlím, je hýbat mým tělem bez potřeby nějakého externího vlivu, bez hledání výmluv, bez toho aniž bych musela respektovat nějaká pravidla, kterými bych se měla řídit. Dělat tohle ve flamenku je velice těžké, jelikož tam máš stále nějaké "ole", letru, remate – které tě vedou již určeným směrem. Od této závislosti bych se chtěla někdy osvobodit.

J.L.O.N.: Jeviště je pro tebe mučírnou nebo potěšením?

B.M.: Pro mě to byl po mnoho let prostor tortury, ale časem jsem odhalila, že se může proměnit v to, co si tanečník přeje. Jeviště je jeho prostor, ne publika nebo muzikantů. Problémem je, že se ztratí příliš mnoho času, než tuhle skutečnost člověk pochopí, ale když se to podaří, když si uvědomíš, že se nemusíš zodpovídat nikomu, pak si to můžeš užít.

J.L.O.N.: A publikum? Pokud vynecháme, že platí vstupné (pokud ho platí), čím je pro tebe?

B.M.: Zpočátku jsem ho viděla jako neúprosného soudce, u kterého jsem mohla doufat v uznání, nebo trest. Později jsem se rozhodla tancovat bez toho, aniž by mi záleželo na divácích, jestli mě přijmou nebo ne. Nyní, se mi podařilo vytvořit s diváky hezký vztah a při každém účinkování se na ně snažím přenést mé idee a emoce, ať už jsou jakékoliv. Pokud tancem trpíš, publikum si toho všimne, a to neblaze poznamená celé vystoupení. Tohle je patrné, když se tanec příliš soustřeďuje na technickou obratnost a nakonec se podobá spíše cirkusovému představení. V těchto případech, se hodnotí jen snaha a technická dovednost, a zapomíná se na to, co je dle mého názoru skutečně důležité: to, co tanečníci cítí, na co myslí a co chtějí vyjádřit.

J.L.O.N.: A co zrcadlo ve studiu? Je tvým partnerem?

B.M.: Ne, to už je dávno, co jsem k němu ztratila respekt. Dokonce jsem, během mé kariéry, pracovala nějakou dobu bez zrcadla. Nyní je pro mě jen užitečným nástrojem, ničím jiným.

J.L.O.N.: Nemyslíš, že flamenco často vědomě tíhne k přehnané prezentaci toho smutného, že se stává neupřímně tragické?

B.M.: Možná. Flamenková tradice, s určitými striktně danými archetypy (mezi jinými, této prezentace smutku) vnucuje řadu silných omezení, ze kterých vyjít, vyžaduje velké úsilí.

J.L.O.N.: Ve skutečnosti je zde ale nová tradice, existující něco málo přes jedno století. Kuriózně, správná prezentace toho andaluského je právě ta opačná. Ztotožňuje se s radostí, duchaplností, nadsázkou. V tvém případě, jaké archetypy flamenka používáš? Od smutku v seguiriyas k radosti v bulerías či v tangos?

B.M.: Z hlediska choreografie, ve flamenku existuje celá řada velmi markantních pohybů, kterými se vyjadřují pocity jako radost nebo smutek. A to jsou přesně ta pravidla, která tanečníky omezují a která musí respektovat, aby jejich tance byly rozpoznatelné konkrétním stylem (soleá, seguiriya, bulerías...). Pokud chceš z těchto pravidel vystoupit, musíš překonat dvojitou výzvu: na jedné straně si flamenkové publikum musí ztotožnit tvé nové pohyby s pocity, které chceš vyjádřit; na straně druhé, že tyto pohyby musí být „akceptovány“ jako flamenkové. Pokud tomu tak není, riskuješ, že začnou říkat obávanou větu „tohle není flamenco“. Ostrý verdikt, který se zakládá pouze na technických požadavcích, ale který na mnoha úrovních funguje.

J.L.O.N.: A jak myslíš, že by se tento stav mohl překonat?

B.M.: Ať je to jakkoliv, tanečníci musí znát tradici (naučit se tancovat seguiriya „tak jak se má“, používat batu de cola...), a potom se ponořit do práce, k hledání vlastního stylu. Ale zároveň, musí žít. Protože když nežiješ, nemůžeš tancovat. Nebo, alespoň, nemůžeš svým tancem nic vyjádřit.

J.L.O.N.: Kromě disciplíny a zvládnutí techniky, jsou potřebné pro zdokonalení flamenkového umělce i bolestné zkušenosti ze života?

B.M.: Ano, samozřejmě, a zároveň také ty radostné nebo vnitřní duševní stavy, které jsou občas zajímavější a produktivnější. Flamenco je příliš zřetelné - buď velmi smutné nebo velmi veselé - a je dobré prozkoumat ty přechodné stavy, ta citová zabarvení.

J.L.O.N.: Asi bych už necítil potřebu omezovat tento tanec konkrétními styly. Lépe řečeno, už by se nejednalo o palo por soleá (nebo por tarantos, či další), nýbrž by to bylo jednoduše flamenco.

B.M.: Pravděpodobně. Jsou chvíle, kdy tancovat jeden konkrétní styl ti připadá málo, protože potřebuješ vyprávět věci, které ti jedna série pohybů nedovoluje.

J.L.O.N.: Stejný je například evropský způsob cítění a interpretace jazzu. Bylo by možné flamenku porozumět japonským způsobem myšlení (případně severoamerickým, či švédským...)?

B.M.: Já poznala Japonce, Severoameričany nebo Finy, kteří tancují flamenco úžasně. Připadá mi absurdní myslet si, že flamenco může plně procítit jen ten kdo se narodil v nějakém tom konkrétním geografickém teritoriu či patří k určité etnické skupině. Po celou dobu mé kariéry, coby profesorka v různých zemích světa, to, co jsem si mohla ověřit je, že v každé kultuře existuje nějaký odlišný způsob, jak se postavit tváří tvář flamenku.

J.L.O.N.: Co znamená pro tebe prostor?

B.M.: Je to něco, co ovládáš. Co můžeš změnit, zvětšit, zmenšit, napnout... Nepochybně, vnímání prostoru se mění vzhledem k druhu představení, které chceš uskutečnit. Tudíž, není stejné pracovat sama jako pracovat s nějakým tělesem, mít živé muzikanty či používat nahrávky... Z mého hlediska, my flamenkoví tanečníci zůstáváme při představeních příliš svázáni přítomností muzikantů. Mnohdy tě mohou podpořit, avšak při jiných příležitostech tě třeba srazí. Když muzikanti nejsou, mění se všechno. Je to těžší, máš prázdný prostor, který musíš vyplnit jen sám sebou. Ale upřímně řečeno, mnohokrát to upřednostňuji. Například v posledním vystoupení, které jsem dělala s Rafaelou Carrasco, používáme jen nahrávky, a domnívám se, že to bylo dobré rozhodnutí.

J.L.O.N.: A co to je za compás?

B.M.:(smích) Prosím, zůstaňme u toho, že mi nebudeš pokládat takové těžké otázky.

Oficiální stránky: www.belen-maya.com



Verze pro tisk