Včera se flamenkovým světem rozlétla velice smutná zpráva: Zemřel Enrique Morente…

Napsat ve stručnosti o významu granadského zpěváka není jednoduché. Jeden z jeho přátel mi kdysi řekl: „ Jeho flamenco je zcela odlišné. Enrique si vytvořil a dělal své vlastní flamenco.“

Slova, která však bez nadsázky jeho tvorbu výstižně charakterizují. Enrique Morente byl po dlouhou dobu za svá díla hodně kritizován. Z jedné strany se stával terčem ostrých kritik, z té druhé nabýval umělecké velikosti. Velký znalec tradičního flamenka, jehož velkým darem či předností byla zejména inspirace. Byl studnou nekonečných inspirací, jejichž výsledkem se stalo množství různých inovací. Ve flamenku prosazoval svou vlastní filozofii. Stálo ho to mnoho sil, útrap, potu i slz. Zatímco Camarón de la Isla se stal revolucionářem ve flamenku tím, že do něj vnesl nové věci, u Enrique Morenteho to bylo naopak – flamenco se mu podařilo velice hodnotným způsobem zasadit do jiných hudebních žánrů. Na jeho dílech je patřičně vidět jeho velký zájem o lidovou tradici a španělské literární bohatství. Do svých textů často vkládal verše mnoha významných básníků. Za jeho kritikou označené „revoluční“ album je považováno „Omega“ (adaptace díla Lorky a textů písní Leonarda Cohena), s rockovou skupinou Lagartija Nick.

Na konci dvacátého století se o něm psalo, že začal utvářet flamenco století jednadvacátého a že bez osobnosti Enrique Morenteho by nebylo možné pochopit současné ani budoucí flamenco.

Na svém kontě má velice bohatou diskografii, která zároveň patří ve flamenkovém světě k těm nejprodávanějším. I v našich studiích slyšíme jeho nahrávky velice často, a je smutným paradoxem, že jednou z písní je tangos s názvem „A la hora de la muerte“ („V hodině smrti“).

S čistým svědomím se může prohlásit, že flamenkový zpěv Granady přišel o svou největší osobnost, která se prosadila svou naprostou originalitou. Enrique Morente si utvářel své vlastní flamenco, jež s ním ale také odešlo…

Lenka Staníčková, 15.12.2010