Paco de Lucía v Praze, srpen 2010

Paco de Lucía se 3. srpna vrátil se svojí skupinou do Prahy po necelých třech letech od svého posledního koncertu v Kongresovém centru.

Z hvězdné sestavy Pakovy kapely tentokrát chyběl jen Niño Joselé u druhé kytary, nedávno jej totiž natrvalo vystřídal Pakův synovec Antonio Sánchez. Duquende nechyběl a místo zpěvaček se vedle Duquendeho posadil Pakem nedávno objevený talentovaný zpěvák David de Jacoba. Nechyběl ani Antonio Serrano s jeho vynikající chromatickou foukací harmonikou. A sestavu doplňovali dva další vynikající a stálí Pakovi spoluhráči: Piraña u cajónu a perkusí a Alain Pérez s pětistrunnou basovou kytarou. A konečně, zpěv, palmas, ale především tanec přinesl další hvězdný umělec, tanečník Farru, člen slavné dynastie Los Farruco.

Celý program trval více než dvě hodiny a zahrnoval 10 kousků:

1. Jako tradičně, Paco zahajuje sám s rondeñou A mi niño Curro (z alba Siroco). Rondeña, která má větší část pomalou a bez rytmu a v závěru se rozjede do compásu fandangos, nejenže skvěle naladí dychtivé publikum, ale má i praktickou roli: zahřeje kytaristovy prsty, což nezbytná podmínka pro rychlejší hru.

2. Následuje bulería por soleá (což je dost neobvyklé palo) s názvem Antonia (z alba Cositas Buenas), zde už se k Pakovi přidává Piraña a zpěváci (na albu Cositas Buenas si tuto skladbu Paco zpívá sám, ale zde zpěv plně přenechává svým zpěvákům).

3. Následuje první bulerías - Rio de la miel (Luzia), v ohnivější podobě s pozměněnou hlavní frází, na to navazuje Soniquete (Zyryab) a pak se Paco vrací na začátek Rio de la miel.

4. Další skladbou je alegrías - Calle Munición (Luzia), která v části přejde do La Barrosa (Siroco).

5. V okamžiku, kdy Paco začíná hrát baladu Cancion del amor (Zyryab), někdo na balkoně zakopne a ozve se zvuk mnoha padajících lahví. Paco se usměje a praví: bien! Balada po chvíli přechází do bulerías Volar (Cositas Buenas), kde nechá vyniknout neskutečnému zpěvu Duquendeho, poté přechází do bulerías El pañuelo (Siroco), navrací se k Volar, přechází do dalšího bulerías Que venga el Alba (Cositas Buenas) - místo Tomatitovy kytary zde s Pakovou kytarou rozmlouvá foukací harmonika Antonia Serrana. Následuje motiv ze Soniquete (Zyryab), opět duet s harmonikou a v závěru se na jeviště postaví Farru a předvede neuvěřitelné zapateado. Skladbu uzavírá refrén z Patio Custodio (Cositas Buenas) a hudebníci odcházejí na přestávku. Publikum vře, netuší, že ještě není konec, a vytleskává si dlouho návrat hudebníků na scénu.

6. Druhou polovinu otevírá skladba Palenque (z alb Solo quiero caminar a Live - one summer night), po úvodu pak přejde do tangos Loco loquito.

7. Následuje rumba Convite (Solo quiero caminar), přechází do rumby Chanela (Solo quiero caminar), tady už dostávají prostor ostatní hudebníci pro své improvizace.

8. Další skladbou je siguriya Luzía (z alba Luzía). Farru opět přichází na jeviště a převádí zapateado podobné virblu, těžko odhadnout kolik dupů vměstná mezi dvě doby, je to neuvěřitelné. Skladba končí přechodem do bulerías.

9. Na závěr se hraje tradiční Zyryab (ze stejnojmenného alba), kde opět dostávají prostor k improvizacím ostatní hudebníci. Konečně se k falsetám dostává i druhý kytarista Antonio Sánchez, v závěru vede známý dialog s Pakovou kytarou. Obě kytary zní hodně podobně, zřejmě i Antonio Sánchez nějaké ty geny podědil.

Na přídavek nechává Paco diváky velmi dlouho čekat, diváci vstávají a tleskají vestoje dlouhých 6 minut, než se skupina vrátí na pódium.

10. Jako přídavek je rumba Entre dos aguas (Fuente y caudal), opět slouží jako základ pro improvizace hudebníků, sólo má poprvé i Piraña.

 

Kdo čekal, že uslyší nějaké nové skladby, mohl být zklamán, nebyly žádné. Struktura koncertu se hodně podobala té před 3 lety. Paco už evidentně nemá potřebu nové tvorby, jeho nejmladší album Cositas Buenas je již 7 let staré. A na koncertě zazněly i kousky z 29 let starého Solo quiero caminar. Závěrečné skladbě Entre dos aguas je pak již celých 37 let.

To však jen potvrzuje nadčasovost celé Pakovy tvorby. A on vybírá ze své bohaté tvorby geniální kusy, spojuje je do nových celků, podává nám je jako vyzrálé víno, ozdobené improvizacemi a drobnými inovacemi. A to v neuvěřitelně svěžím podání; třeba dynamiku prvního bulerías by mu mohli závidět i mnohem mladší kytaristé.

Koncert byl opravdu skvělým zážitkem, jaký se tady příliš často neopakuje, Paco v něm potvrdil svoji pozici krále flamenka.

Bohužel byl poznamenán nevhodností sálu - pořadatelé zvolili honosný Obecní dům, jehož Smetanova síň má dlouhý dozvuk, se kterým sebelepší zvukař nic nenadělá. I když si Paco přivezl své špičkové zvukaře a pravděpodobně i svou aparturu, zvuk byl dobrý jen v blízkosti pódia, ve zbytku sálu se nepříjemně míchal s dozvukem a ztrácel na srozumitelnosti a čistotě. Dalším problémem sálu bylo utopené pódium; hlediště nemělo žádnou elevaci (že by nešla namontovat, jak je to běžné v jiných sálech?) a tak většina diváků v přízemí viděla účinkující jen od pasu nahoru (nebo i méně), což zejména v případě Farruca znamenalo nemožnost si vychutnat jeho zapateada. Při tak vysoké ceně vstupenek by pořadatelé těmto věcem měli věnovat mnohem větší pozornost.