Rozhovor s Danielem Gájou

Rozhovor s Danielem Gájou

Flamenco je určitě jedním z nejtěžších hudebních stylů z hlediska techniky hry na kytaru. Proč jste si tedy vybral flamenco? Souvisí váš výběr snad s vaším studiem historie, jazyka a kultury Španělska? Nebo jste se s flamenkem setkal již dříve?

S flamenkem jsem se setkal v době, kdy jsem španělštinu ještě nestudoval. Zaujalo mě především jako kytaristu. Jednoho dne se ke mně dostala kazeta s Pacem de Lucíou a já si říkal, kdo to takhle výborně hraje, a co je to za hudební styl, který se nepodobá vůbec ničemu. Začalo období shánění informací. To nebylo jednoduché, internet v té době ještě nebyl tolik rozšířený a různých partitur se sice dalo sehnat hodně, ale lidové umění, kterým flamenco je, se docela z partitur naučit nedá. Nezbylo než se za flamenkem rozjet do Španělska. Není nad přímý kontakt, a určité zákonitosti tohoto umění lze pojmout jen jeho prostřednictvím. Všude po světě je mnoho flamenkových kytaristů, kteří mají výbornou techniku kterou jsou schopni oslnit, ale zároveň nejsou schopni doprovodit ten nejjednodušší zpěv nebo tanec. To se hned pozná, zda čerpali "u zdroje" nebo jen z různých škol "na papíře". Abych tedy odpověděl na vaši otázku: o Španělsko jako takové jsem se začal zajímat díky kytaře, ne naopak. Zároveň si myslím, že každý, kdo se chce flamenkem vážně zabývat, by měl umět španělsky a znát základní reálie vztahující se k tomuto umění.

U nás chodí spousta dívek na kurzy flamenka třeba i jen aby si ho tzv. ochutnaly, protáhly se, odpočinuly si od rodiny, splnily si třeba i svůj sen - pocítily flamenco na vlastní kůži, zkusily si zadupat... To se ale určitě nedá říct o hře na kytaru - jít si "ochutnat" nebo jen tak vyzkoušet flamenkové akordy. Je pravděpodobné, že tam chodí jen ti, co mají vážný zájem, co jsou rozhodnuti stát se event. flamenkovým kytaristou. Jak je to tedy s těmito kurzy v Čechách? Je zde hodně zájemců o výuku?

Máte pravdu, zájem o kytaru se se zájmem o tanec nedá srovnávat. V ČR se žádné pravidelné kurzy flamenkové kytary nekonají a tento styl se ani nevyučuje na ZUŠ nebo konzervatořích. Za posledních pár let jsem měl několik málo žáků (zájem není příliš velký), takže z vlastní (chabé) zkušenosti: Flamenková kytara je pro kytaristy jiných žánrů zajímavá z hlediska hrací techniky, a tak se často stává, že si tak pouze "rozšiřují obzory", bez větších ambicí. Ti co se rozhodli se stát flamenkovými kytaristy mají podstatně těžší pozici. Pro hlubší pronikutí do této hudby je potřeba určitá zanícenost, nadšení, ale i notná dávka trpělivosti a vytrvalosti, to vše v situaci, kdy flamenco denodenně neslyšíte nebo nemáte možnost slyšet, jak je tomu ve Španělsku. Trpělivost a vytrvalost většinou chybí a lidé odpadnou, protože to nejde tak rychle, jak by si představovali, navíc většinou nemají ani potřebnou motivaci. Flamenková scéna v ČR je malá a lidem chybí možnost sdílení svých poznatků s jinými studenty (mluvím o kytaře, v tanci je tomu naštěstí jinak).

Líbil se mi váš článek o historii a vývoji flamenka na www.flamencheco.cz. A jelikož Italové jsou též milovníci flamenka a podobný článek jsem na italských www nikde nenašla, s vaším souhlasem jsem ho přeložila a publikovala v kulturním on-line časopisu Carmilla. Během pouhých pěti dnů článek přečetlo neuvěřitelných více než 110 000 Italů! Tak by mě zajímalo, jestli si děláte přehled o "rozletu" flamenka v ostatních zemích, jestli sledujete jejich úroveň hry na kytaru, tanečníků apod.? A jestli víte, kdo z "nešpanělských" flamenkových osobností, je v té či oné zemi nejlepší?

Přehled o jiných zemích si nedělám. Sleduji jenom Španělsko, tam to přeci jen umí nejlépe.

Společné foto s Tomatitem

Do naší země zavítaly španělské hvězdy - flamenkoví kytaristé jako Paco de Lucía, Vicente Amigo, Paco Peña, Tomatito, Oscar Guzmán... Kdo se vám z nich nejvíce líbil, kdo na vás nejvíce zapůsobil a čím?

Opravdové hvězdy z vámi vyjmenovaných jsou Paco de Lucía, Tomatito a Vicente Amigo. Mně se nejvíce líbil Vicente Amigo, který již patří k nové generaci hráčů a Paco de Lucía, kterého většina ostatních kytaristů považuje za svého "duchovního učitele". Tomatito byl také obrovský zážitek. Paka de Lucíu obdivují snad všichni současní flamenkoví kytaristé a považují ho za revolucionáře flamenka. Amigův a Tomatitův styl hry je De Lucíou určitě ovlivněn. De Lucía je mezi flamenkovými kytaristy považován za "boha" a "legendu" a nikdo se neodvažuje polemizovat s tím, že je nejlepší. Na Amigovi mě fascinuje lehkost jeho hry, osobitý a nezaměnitelný styl, krása jeho skladeb, přirozené plynutí melodií, to že jeho skladby jsou schopné uhranout jak odborníky tak laiky. Na Tomatitovi se mi líbí "živočišnost" jeho hry. Netřeba dodávat, že všichni tři jsou absolutní kytaroví virtuozové.

Oscar Guzmán u nás dával i soukromé hodiny, kterých jste se sám zúčastnil. Seznámil vás s něčím novým, s čím jste se za ta léta ještě nesetkal, překvapil vás něčím?

Úroveň kurzu byla přizpůsobena průměrné úrovni účastníků. Já jsem se naučil nějaké nové falsetas, ale v obecné rovině jsem se s ničím novým nesetkal. Pro ostatní účastníky to bylo všech stránkách přínosné, kurz si moc pochvalovali. Já si při takových setkáních vždy znovu uvědomuji, že flamenco je lidové umění a neexistuje jeden jediný správný způsob jak jej hrát. Každý kytarista je individualita a každý hraje a cítí trochu jinak. I proto je zajímavé setkávat se s lidmi jako je Oscar Guzmán. Navíc, setkání s ním i jeho kolegou Tudelou bylo moc příjemné, neboť jsou to také moc milí a skromní lidé.

Společné foto s Manolo Sanlúcarem

Dane, hrajete již více než 10 let, občas jezdíte na kurzy do Španělska. Jak často jste cvičil než jste dosáhl této úrovně? Kolik hodin týdně, měsíčně?

Mně hodně pomohlo, že jsem před setkáním s flamenkem už na kytaru hrál a nějaké dovednosti, které jsem získal jako student klasické kytary, se mi pro flamenco velmi hodily. V dobách, kdy jsem nejvíce cvičil, tj. kdy jsem ještě studoval na konzervatoři, to byly asi čtyři hodiny denně. Po celou tu dobu jsem hrál všechno možné, studoval jsem klasiku a jazz, čtyři roky jsem hrál s jednou kapelou brazilskou bossa-novu. Teprve od vzniku skupiny Arsa y Toma jsem se začal flamenku věnovat téměř výlučně. Vznik kapely totiž umožil to, co jsem do té doby postrádal: možnost sdílení flamenka s ostatními hudebníky, zpěvákem a tanečníky, stejně jako možnost předvést výsledky práce na veřejnosti. Tyto dvě věci byly tou největší radostí a motivací zároveň.

Na závěr bych Vám ráda sdělila, že jsem byla z vystoupení skupiny Arsa y Toma opravdu velmi nadšená a přeji Vám a ostatním členům skupiny mnoho dalších úspěchů, děkuji za rozhovor a někdy zase na viděnou.

Ptala se Lenka Staníčková, 28.1.2006