Ve znamení léčivého flamenca

Vydala jsem se do Andalusie, provincie na jihu Španělska, která je kolébkou flamenca, za Carlosem Sepúlvedou, psychologem a tanečníkem, jenž vytvořil vlastní fl amencovou taneční terapii, abych zjistila, jak vypadá jeho každodenní práce.

Flamenco je nejen krásný tanec, ale jako psychoterapeutku, která se zabývá pohybovou a taneční terapií, mě nadchl způsob, jímž ho španělský psycholog Carlos Sepúlveda využívá při své práci. Ráda jsem přijala jeho pozvání do Sevilly, abych na vlastní oči viděla, jak jeho taneční terapie pomáhá lidem trpícím každodenním stresem, pocity méněcennosti a strachem ze spontánního projevu, opuštěným seniorům i ženám na okraji společnosti.

 

 

Pondělí

Carlosův pracovní týden začíná administrativou a přípravou kurzů.

Úterý

Odpoledne jsme se vypravili Carlosovým autem na okraj Sevilly do jedné školy. Carlos se už čtvrtým rokem jednou za čtyři až šest týdnů schází s učitelkami z mateřských škol a specializovaných tříd (např. pro děti s autismem). S pomocí flamenca jim předává jednoduché pohybové hry a příběhy, které podporují psychomotorický rozvoj dětí. Jeho přístup nabízí nový způsob práce s tělesným vyjádřením a podněty pro emocionální rozvoj dětí.

Později sedám na vypůjčené kolo a následuji Carlose po zeleně zbarvených cyklostezkách, které se proplétají ulicemi Sevilly, do jeho flamencového studia v centru. Každé úterý večer zde pracuje se skupinou lidí od dvaceti pěti do šedesáti let. Pomáhá jim v osobnostním rozvoji skrze pohyb a také k tomu, aby se uvolnili a mohli si svobodně užít tanec na různých slavnostech.

Zdravotní sestra Ana (34) přiznala, že zpočátku se při tanci styděla. Když ale byla nedávno na svatbě, jako první se vrhla na parket a rovnou před kameramana, který celou zábavu natáčel. Ještě před pár měsíci by se toho neodvážila. Na kurz přichází unavená z práce, ale pak je plná energie, uvolněná, cítí se sebejistěji.

Raul (31) se živí jako průvodce. „Cítil jsem potřebu tančit. Flamenco mě vždy lákalo, přestože, byť jsem Andalusan, jsem mu nikdy nerozuměl. Možná jsem trochu hledal své kořeny. Flamenco je velice silný tanec, ale taky záhadný a složitý. Carlos nám nabídl jemnější způsob, přístupný úplně každému.“

Charo (47) je ergoterapeutka. Seznámila se s Carlosem při práci s duševně nemocnými klienty v jedné terapeutické komunitě. Hledala uvolnění po mentálně náročné práci. „Moc mě to baví. Je tu příjemná atmosféra, i když nebylo jednoduché vstoupit do skupiny, která už běžela,“ říká.

Marina (43) pracuje na univerzitě v centru informačních služeb: „Objevuji svou expresivitu, sílu a ženskost. Je to velmi svobodné. Hodiny jsou jiné než v tradičním flamencovém studiu, kde se učíte choreografii, jenže nejste schopni tančit sami, alespoň ne od začátku. Zde si od první hodiny troufáte vystoupit a vyjádřit se skrze tanec.“

Středa

Velmi silným zážitkem pro mě byly skupiny seniorů. Jednu vede Carlos ve středu v prostorách radnice, která kurz financuje. Kurz zastřešuje AMUVI (Atención a mujeres víctimas de violencia), organizace pomáhající nejen týraným ženám, s níž Carlos spolupracuje od roku 2003. Byl tam jeden muž a ženy od pětapadesáti do šestasedmdesáti let. Většina z nich chodí tančit už druhým rokem.

Lola (74) si pochvaluje, že dříve byla pořád doma, teď chodí ven a má si s kým povídat. Je to způsob, jak vystoupit z monotonie.

Francisca (73) uvažovala o kurzu ke zvýšení sebevědomí. Flamenco se jí vždy líbilo, ale bála se, že by vypadala hloupě, a tak se neodvažovala tančit. Tady stud překonala a doufá, že po prázdninách budou s Carlosem opět pokračovat.

Juana (66) pochází z vesnice. „Moc mě to tu těší. Dříve jsem bývala deprimovaná, ale teď mi dobrá nálada vydrží celý týden.“

Carlos mi pak řekl: „Senioři mají hlubokou touhu učit se a překonat situace, ve kterých se během života ocitli. Ve Španělsku bývaly ženy na druhé koleji, takže často věnovaly celý život rodině. Vždy mě dojímá, když vidím, že jsou v tomto věku otevřené novým věcem. Taky mě moc těší, že metody Autoestima flamenca mohou zprostředkovat flamenco lidem, kteří to v životě neměli lehké. Běžné hodiny flamenca jsou určeny pro mladé lidi nebo pro profesionály, jež na to mají peníze. Pro seniorky je to také příležitost protáhnout si tělo, ale mnohem komplexněji, protože je to zábavné a nenáročné, je to umění. Vytvářejí si vztahy a vystupují ze samoty. Všechny mají nějakou nemoc nebo zažily utrpení. Vždy mě překvapuje, jakou energii a lásku do tance dávají.“

Čtvrtek

Již pět let běží v Carlosově studiu seberozvojová skupina, kde se zároveň učí tanci. Občas vedou skupinu sami účastníci a vymýšlejí vlastní aktivity. Například na posledních setkáních tančí se svými fotografiemi promítanými na zeď a na hudbu dle vlastního výběru. Byl to nápad jedné z účastnic.

Pushyu (32) vypráví: „Vždy jsem byla hodně plachá. Tady jsem se naučila vyjádřit se skrze tělo, uvolnit toho umělce uvnitř, začala jsem víc vstupovat do vztahů s lidmi, už nejsem tak stydlivá, jsem sebevědomější. Myslím, že nacházím odvahu dělat to, co mám ráda, a autentičnost v pohybu i při běžných činnostech. A nedělám si přehnané starosti s pravidly. Uvědomila jsem si taky, jak důležitá je podpora skupiny. Pracuji ve školce, kde jsem začala s dětmi tančit. Má to na ně úžasný vliv. Snadněji se začleňují do kolektivu a lépe se s nimi komunikuje.“

Pátek

Jednou ze skupin, které Carlosovi obzvlášť přirostly k srdci, je skupina žen ze čtvrti Las tres viviendas na okraji Sevilly, kam přestěhovali dělníky, Romy ze čtvrti Triana a kde je nyní také spousta překupníků drog. Co týden dojde ke střelbě, je to velmi hostilní, nebezpečné prostředí. Jsou tam jen byty a nic víc.

„Před dvaceti lety jsem tam začal učit sevillanas a všiml jsem si, že tanec měl na ženy obrovský vliv na úrovni osobní i sociální. Najednou měly důvod vyrazit z domu, to pro ně bylo velké vítězství. V posledních letech s nimi dělám aktivity v rámci programu Autoestima flamenca. Vznikla soudržná skupina, která ženám dává příležitost ke komunikaci beze strachu. I když nemají perfektní techniku, jsou v tanci přirozeně velice přítomné. Nacházejí se v těžké situaci – ekonomicky, v rodině –, takže je to pro ně opravdu důležité. Vždycky jsem zdůrazňoval, že ladnost patří všem. Sebeúcta je moc důležitá, protože si často nejsme vědomi toho, jakou máme hodnotu. Navíc tyto ženy se obvykle nedostanou do terapeutických skupin. Našemu psychologickému slovníku téměř nerozumějí, protože většina neumí číst a psát. Mnohé z žen jsou obézní, protože měly jako malé hlad, a tak snědí všechno, co mají před sebou. Začínají si být více vědomy samy sebe a starat se o sebe. Tento rok se nám bohužel nepodařilo získat peníze na vedení skupiny, a tak za nimi jezdím dobrovolně jednou za měsíc, aby se udržely vztahy, které mezi sebou navázaly.“

Seberozvoj a terapie flamenkem

„Budeme se potit, možná se objeví pláč, ale jedno je jisté: že se budeme smát od ucha k uchu, srdcem, celým tělem,“ říká Carlos Sepúlveda, tančící psycholog ze španělské Sevilly.

Sedíme v prvním patře jedné pražské kavárny a Carlos se na mě přátelsky usmívá. Vyzařuje z něj stejné nadšení a náboj, jaký si pamatuji z našeho posledního setkání, z kurzu flamenka v říjnu minulého roku. Jako vždy pestře oblečený, snědý Španěl upoutává pozornost ostatních zákazníků. Sedí vzpřímeně, sebevědomě a pohrává si se svým oblíbeným černým kloboukem.

Uvažoval jste spíše o profesi tanečníka, nebo psychologa?

Odmalička mě vzrušovalo umění, hlavně hudba, literatura a vyjadřování skrze tělo jako tanec, divadlo, i když jsem nikdy neuvažoval, že by to mohla být moje profese. Vždy mě zajímaly mezilidské vztahy, a tak jsem studoval psychologii a v jejím rámci vztah duše a těla. Proto jsem vstoupil do výcviku v biosyntéze a pak absolvoval různé kurzy taneční terapie. Ve své profesi se mi teď podařilo své vášně sjednotit. Jsem zvědavý, mám nenasytnou touhu učit se a užívat si života.

Jak s flamenkem pracujete?

Nyní vedu kurzy Autoestima Flamenca (Sebevědomí flamenka) s různými skupinami účastníků pravidelně v Seville a intenzivní workshopy na různých místech Španělska a v dalších zemích. Vytvořil jsem také projekty pro školy a účastnil jsem se výzkumu účinku flamenkového tance na osoby s psychotickým onemocněním. Na mých dílnách nabízíme zdroje pro rozvoj osobnosti a kreativity pomocí volného flamenkového tance. Učím také techniku tohoto tance, která je nejen nástrojem, ale i prostředkem k ovlivnění na psychofyzické úrovni. Nezávisle na tom dělám flamenková představení s uměleckým a také edukativním obsahem. Motivuje mě, když mohu dál tančit před publikem, už jen kvůli té radosti.

Jak jste dospěl k propojení flamenka s psychologií a psychoterapií?

Pracoval jsem jako psycholog nějaký ten rok, ale cítil jsem potřebu rozvíjet svou uměleckou stránku. Všeho jsem nechal a začal jsem studovat flamenko, teď je tomu dvacet let. Jak jsem se učil, experimentoval jsem se spojením mezi tímto tancem a psychologií, zejména s orientací na práci s tělem. Když jsem učil sevillanas v jedné čtvrti na okraji Sevilly, pochopil jsem, jaké transformativní účinky může mít flamenko na mezilidské vztahy na všech úrovních.

Na základě této zkušenosti jsem v roce 1997 začal vést flamenkové dílny. Nakonec jsem vyvinul projekt Autoestima Flamenca díky důvěře a podpoře Asociace na podporu žen, které se staly obětí násilí, i díky vytrvalosti své první pravidelné ženské skupiny. To bylo roku 2003. Od té doby jsem začal projekt aplikovat na různé skupiny: na osoby z okrajových čtvrtí, osoby s těžkým duševním onemocněním, učitele, sociální pracovníky, zdravotníky, univerzitní učitele, ženy z venkovských obcí, pro sdružení imigrantů a lidi, kteří se zajímají o flamenko a osobní rozvoj. Tato technika má velmi dobré výsledky u dětí, dospívajících, dospělých i u seniorů.

Jak takové kurzy vypadají?

Autoestima Flamenca je nástroj pro rozvoj člověka, který používá bohatství flamenkového umění, zejména skrze tvořivé učení se tanci při pravidelných kurzech jednou týdně během celého roku nebo v intenzivních víkendových dílnách. Setkání se skládají ze vzájemně propojených částí: technika flamenka – rozehřívání, práce s pažemi, kroky, flamenkový takt – a skupinová práce – hry, volný tanec, dramatizace, příběhy a verbální sdílení zážitků – při níž podporujeme vyjadřování emocí, intuici a spontaneitu, které nám umožňují vyjádřit myšlenky a hodnoty flamenku vlastní. Tyto hodnoty se vztahují k sebevědomí, sociálním schopnostem a osobnostnímu růstu. Proto věnujeme velkou pozornost spíše než nějaké konkrétní choreografii tomu, aby účastník dílny prožil a prozkoumal své vlastní zdroje improvizace a jedinečných pohybů.

Kurzy probíhají v atmosféře respektu a důvěry. K tomu přispívá kromě nabízených aktivit také schopnost flamenka vytvářet pouto mezi lidmi.

Jaké jsou účinky této taneční terapie?

Pracuji jak s lidmi s těžkými psychickými i sociálními problémy, tak s lidmi bez nějakých zvláštních potíží, kteří se chtějí naučit tančit flamenko zábavnou formou, a pracovat tak na svém osobnostním rozvoji. U všech těchto skupin jsem si ověřil, že vyjadřovat se skrze flamenko podporuje schopnost projevovat naše hlubší pocity, je to způsob řešení konfliktů, pomáhá vytvářet afektivní vazby s dalšími lidmi, pomáhá nám udržet se ve formě. Je to způsob duševní, fyzické a sociální hygieny, pro kterou není nutné být profesionálním umělcem ani mít speciální talent.

Účastníci odcházejí z kurzů s velmi dobrou náladou, to je okamžitý efekt. Další středně a dlouhodobý dopad představuje zlepšení mezilidských vztahů, asertivity, sebedůvěry, sebevědomí, přináší potvrzení našich nejintimnějších pravd.

Kterým klientům byste flamenko nedoporučoval? Jsou nějaké kontraindikace?

Ještě jsem se nesetkal s někým, komu by to neudělalo dobře. Může se stát, že se někomu vůbec nelíbí tato muzika. Ale měl jsem účastníky, kterým ta hudba nic neříkala, a když se s ní setkali, začali si k ní vytvářet vztah. Na mých kurzech byli dokonce velmi staří lidé, až do devadesáti let, někteří s vážnými omezeními pohybu, kteří mohli jen sedět. Samozřejmě je důležité přizpůsobit program potřebám a možnostem účastníků, ale flamenko je naštěstí mnohostranné: je pro všechny.

V čem spatřujete rozdíl mezi svou prací a dalšími druhy práce s tělem, s pohybem a hudbou?

Rozdíl je v podstatě flamenka. Jiné školy taneční terapie ho nepoužívají. Na jednu stranu flamenková hudba vyvolává určité pocity a vyzývá k jejich vyjádření specifickým způsobem. Na druhou stranu typické znaky flamenkového tance se liší, například upřednostňuje uzemnění. Flamenko je velmi komplexní. Je plné kontrastů. Vyvíjelo se stovky let, čemuž vděčí za svou nesmírnou bohatost. Má rozsah od síly k jemnosti, od božského k pozemskému. Umožňuje vytvořit velice složité choreografie i improvizovat. Vychází z tradice, a zároveň se neustále rozvíjí. Všechny pocity jsou povoleny. Vždy vyzývá k překračování limitů, k divočení, je za hranicí „dobře“ a „špatně“, ale současně obsahuje kontrolu a pečlivost. Je skupinové. Je výzvou. A rytmus, ten dává velkou podporu. Je to prostředek k sebevyjádření za hranicí slov, k uvolnění, k vyřešení emočních konfliktů. Líbí se mi energie, která vzniká. Entuziasmus i chuť účastníků se zapojit jsou nakažlivé. Rozvoj kreativity a možnost podílet se způsobují, že je práce velice otevřená a vzniká dynamika, přesahující osobu, která se účastní kurzu.

Jak jste se dostal právě do Prahy?

Díky Hynku Valentovi. Je to psychoterapeut a také tančí flamenko.V gestaltové škole v Seville se náhodou setkal s mojí studentkou a ta nás seznámila. Pozval jsem ho na kurz. Zaujalo ho to natolik, že se rozhodl zorganizovat dílnu v Praze. Hynek je velice inteligentní a vnímavý, zajímá se o nové věci a je schopen podstoupit riziko. Uspořádal první, velice úspěšný workshop. Díky této spolupráci a přání účastníků, abychom pokračovali, se pak uskutečnily další dva intenzivní kurzy.

Jaké to je prezentovat flamenko a jeho terapeutický potenciál lidem, kteří ho téměř neznají?

Práce s lidmi v České republice mě velice uspokojuje. Je pro mě velkou ctí, že přicházím na místo s takovým kulturním bohatstvím, kde mohu předávat to své a svůj systém práce. Skutečnost, že lidé téměř neznají flamenko, může do jisté míry ztěžovat práci, ale může ji také podpořit, protože je přijímáno s větší nevinností. Například v Andalúzii je flamenko v kultuře velmi přítomno, přestože ne všichni ho znají do hloubky. A to někdy vyvolává předsudky. Každopádně si nedělám starosti s těžkostmi, jelikož právě práce s nimi přináší ovoce. Mohu pozorovat rozdíly v expresivitě v různých kulturách. Jestli je něco charakteristické pro flamenko, je to právě obrovská expresivita. A všem lidským bytostem prospívá učit se další způsoby sebevyjádření. V každé společnosti existují omezení ohledně toho, co se má říkat, jaká máme používat gesta, jaké máme mít postoje.

A to nás činí osamělými a způsobuje pak spoustu problémů, když máme být spontánní a vyjádřit se autenticky. Můj způsob předávání flamenka umožňuje otvírat mnoho dveří, proto je úspěšný. Jsem rád, že i Češi v něm nacházejí zalíbení.

Co může očekávat návštěvník vaší flamenkové dílny v Praze?

Účastníci říkají, že víkendová dílna je velmi intenzivní zkušenost, skoro jako kdyby trvala měsíc. Pokud se takto pracuje kontinuálně, dochází ke zlepšení kognitivních a volních funkcí, motoriky, sebevědomí a schopnosti vztahovat se. Na kurzu se soustředíme na flamenkový tanec ve fiestové formě (styly tangos, bulerías nebo alegrías; fiesta je název pro večírek – pozn. překl.), která umožňuje improvizovat a projevovat se kreativně, vyjadřovat všechny druhy pocitů a projevovat je mimo obvyklý kontext. Pracujeme také se strachem ukázat se druhým. Když se ho člověk naučí zvládat, dostaví se překvapivé výsledky. A kromě toho všeho se budeme bavit. Budeme se potit, možná se objeví pláč, ale jedno je jisté: že se budeme smát od ucha k uchu, srdcem, celým tělem. Komu byste doporučil, aby přišel na kurz?

Těm, co jsou zvědaví a chtěli by zažít to, o čem mluvím. Ale hlavně lidem, kteří si myslí, že tanec pro ně není, že nemají umělecké nadání, lidem racionálně orientovaným, kteří ale chtějí využít příležitosti k tomu, aby objevili své doteď neznámé stránky.

Také bych ho doporučil profesionálům, již pracují s lidmi a chtěli by se naučit skrze vlastní zkušenost přímé a hravé prostředky k práci na osobním rozvoji. A samozřejmě těm, co už něco z flamenka znají, ale chtějí se s ním setkat jiným způsobem než obvykle. Budeme pracovat s příběhy, které mohou být tančeny. Poselství příběhů nás propojuje s nevědomím, což spolu s hudbou a pohybem vytváří velice intenzivní zážitek s obrovským potenciálem ke změně. Sjednocování různých aspektů umění nás může rozvíjet na všech úrovních, posiluje naše kreativní zdroje, ukazuje nám vlastní schopnost sebeléčení.