Rozhovor s Matúšem Kohútkem

Matúše Kohútka jsem poprvé uviděl v Plzni na představení Sangre flamenca seskupení Remedios někdy v roce 2003. Už tehdy mě fascinovala jeho muzikálnost a všestrannost - je výborným skladatelem, klavíristou, tanečníkem, zpěvákem. A ještě navíc aranžérem.

Potkali jsme se pak na festivalu Iberica 2007, kdy byla příležitost posedět na lavičce u zámeckého skleníku a popovídat si o jeho aktivitách, zatímco k nám od vedlejší lavičky doléhaly melodie z kytar jeho bratra Stanka a španělských hostů. Bohužel, tento rozhovor byl až do konce roku v mém diktafonu, protože jsem ho díky chronickému nedostatku času neměl čas přepsat. Mezitím čas pokročil a tak některé události, o nichž jsme hovořili, už proběhly.

Řekni mi něco o vašich začátcích.

Pokud mám mluvit za sebe, pro mě všechno začalo před deseti lety, v roce 1997. Do té doby jsem se věnoval jen klavíru a folklornímu tanci. Vždy jsme doma hráli, kromě ostatních stylů, i cikánskou hudbu, jak už asi víš od bráchy. Bylo to tak nějak samozřemé, díky zázemí v naší rodině, kde bylo takové „free“ prostředí. Otec byl v Lúčnici a máma v SLUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektiv), seznámili se v televizním přenosovém voze ve Východnej na festivalu. V souboru Lúčnice jsem pak tancoval i já. A v roce 1997 byl vypsaný konkurz v Bratislavě na náměstí, že se hledají chlapci do flamenkového souboru Andalucia, tak jsem se tam přihlásil. Andalucia byl tehdy existující soubor, kde se částečně hrálo na playback a částečně tam kytaristé hráli naživo. Brácha už v tom souboru byl a já se tam šel podívat. Vlastně jsem ještě ani nevěděl, jestli se chci opravdu věnovat flamenku, tak jsem tam první dva tři měsíce jen tak pokukoval po babách a tak nějak jsem to zkoušel, a ono to šlo. Dostal jsem první sólo a tak postupně, nenápadně jsem začal.

Ale v Andalucii jsem vydržel jen jeden rok, protože jsem cítil, že to není to pravé. Naučil jsem se tam nějaké základy, ale nebylo to přesně to, v čem bych se našel, a tak jsme si s ostatními, kteří to cítili stejně, založili vlastní soubor Lágrima a začali jezdit do Španělska na kurzy. Lágrima to bylo takové lidově pojaté flamenco puro. Časem se ale ve skupině začaly různit názory, každý měl jinou představu o tom, jakým dalším směrem by chtěl jít, takže jsme s houslistou Cyrilem Kubišem založili v roce 2002 seskupení Remedios a vydali se vlastní cestou. Zbytek Lágrimy založil Flamenkitos (letos jste je mohli vidět v Mníšku).

Remedios jsme založili i proto, že jsme chtěli dělat víc vlastní tvorbu. Ale na začátku nám chyběla kytara, protože Stanko (Morenito) už byl ve Španělsku, takže první tři skladby jsme vymysleli tak, aby se daly zahrát eventuálně i bez kytary. Ale nebylo to ono, ten zvuk kytary tam chyběl, protože kytara má být ve flamenku základ. Hledali jsme tedy kytaristu a našli jsme Olivera Kováče, který hrál alespoň doprovody. Stanko se občas objevil na dva měsíce, tak s námi hostoval.

Teď Remedios vystupují v různých menších i větších sestavách. Pod názvem Remedios máme víc programů, jeden jazzovější, umělecky víc pojatý program s violoncellem a podobnými nástroji, pak takový víc flamenkově fiestově založený a konečně třetí program, vlastně je to spíš projekt, kterým je Don Quijote podle Sancha, kde s námi účinkuje jeden herec z činohry. Choreografii k tomuto projektu vymýšlel choreograf ze Španělska. Všeobecně se dá říct, že tohle představení splnilo naše očekávání, jsme s ním spokojeni. Don Quijote se teď hraje v Bratislavě v divadle Wüstenrot, které organizuje i zájezdy.

Představení Sangre flamenca ještě hrajete?

Už ne. Sangre flamenca mělo premiéru v roce 2003 a organizovala ho tanečnice Ivana Konská, jestli si na ní pamatuješ, vypadala jako opravdová Cikánka ze Španělska. Bohužel zemřela před třemi měsíci, ve 34 letech. Tím, že odešla, vyhaslo i představení Sangre Flamenca, protože my jsme sice vymysleli hudbu, ale ona vytvořila tanec a choreografii, navíc to celé organizovala.

Existuje z toho představení nějaký televizní záznam?

Oficiální bohužel ne, máme jen soukromou nahrávku. Je to škoda, v té době jsme dělali podle mého názoru modernější věci, trochu dál od flamenka, teď se takovou oklikou vracíme k tomu původnějšímu, čistšímu flamenku. Ono hrozně záleží na tom, kdo to dává dohromady, Ivana měla takové moderní myšlení, dělala scénický tanec, takže vymyslela pohyb, který nebyl jen flamenkový a to zase inspirovalo nás, abysme jí přizpůsobili hudbu a tím jsme se trošku vzdálili od toho čistého flamenka.

A Don Quijot, je to zase kombinace flamenka a vážné hudby?

Oproti Sangre Flamenca je to určitě flamenkovější, asi polovina je pořád vlastní tvorba, ale flamenko je tam už cítit mnohem víc, i když něco málo z klasiky tam pořád je. A druhá polovina jsou zpracovaná lidová témata. Plus dialogy s hercem, který hraje Sancho Panzu. Ten vlastně vysvětluje povahové rysy Dona Quijota, proč bojoval. Že to není tak nesmyslné, jak se na první pohled zdá. Buď je to monolog a nebo dialog s námi a my s ním tak jako laškujeme a koketujeme a vždy po jeho výstupu se odehraje taneční scéna. Takže je to spíš pojaté flamenkově scénicky i tanečně.

My pro Dona Quijota dost neradi používáme označení „flamenco muzikál“ – v divadle po nás chtěli, abychom ho nazvali muzikál, ale my se tomu bránili. Nakonec jsme skončili s kompromisem – divadlo tuhle hru prezentuje jako muzikál, protože na muzikály lidé chodí samozřejmě víc, ale my se v představení muzikálové formě vyhýbáme – je tam několik takových prvků, to ano, např. že všichni naběhneme na scénu, je tam veselice, všichni se točí do kruhu a tak, ale jinak si to drží fazónu. Je jasné, že choreograficky musí být flamenkový tanec na jevišti jiný, než je tradiční flamenko. Stěžejní části udělal Ramón Martínez, choreograf ze Španělska, kterého jsme divadlu doporučili.

Don Quijote měl premiéru v listopadu 2006, na flamenkovém festivalu v Bratislavě. Zatím jsme s ním jezdili jen po Slovensku, ale v příštím roce (2008) bychom se měli rozjet také do Polska. Navíc už máme rozjednané dva festivaly v Maďarsku. Naše manažerka by nás chtěla představit na SZIGET, což je veliký hudební festival v Budapešti.

V Polsku je flamenková scéna docela velká, vedle jazzových je hodně etno-festivalů. Největší v Lodži, tam jsme teď byli poprvé s celou kapelou a příští rok chtějí Dona Quijota. Právě vybíráme herce – chceme, aby byl komunikativní, protože Sancho Panza musí být trošku komická postava, aby ho lidi vzali.

Jak to bude probíhat s nacvičováním?

Teď máme už 3 alternace herců. Stalo se, že jsme měli vyprodáno měsíc dopředu takové malé divadélko pro 350 lidí, a nedopatřením nebyl k dispozici ani jeden herec. Když chybí tanečnice, tak to tak nevadí, ona se děvčata umí navzájem zastoupit, ale u herce a ústřední postavy je to problém. Narychlo jsme sehnali třetího herce, který se učil tak, že kromě textu a scénáře měl ještě nahrávku z premiéry, nastudoval si to všechno, pak jsme jeden celý den zkoušeli, pak druhý den byla generálka a pak hned představení. Naštěstí se to povedlo, ale samožejmě je lepší, když to má herec zažité. Také s námi spolupracoval Stano Dančiak, známý slovenský herec, který přišel o zrak a měl právě před operací. Je to vynikající herec, ale musel stát přikovaný na místě, takže to nebylo vůbec dynamické.

Uvidíme tohle představení v Česku?

Chtěli bychom, ale zatím není nic sjednaného. Kdyby ještě žila Ivana Konská, dnes už by to měla určitě měla sjednané. V Čechách by snad neměl být problém se slovenským hercem, myslím, že ta jazyková bezbariérovost ještě funguje. Teď se ale připravujeme na turné po Německu, tak musíme sehnat německého herce. Naštěstí my se německy učit nemusíme, protože i v té slovenské verzi mluví slovensky jen Sancho Panza, my ostatní vždy odpovídáme španělsky, lidé ale z kontextu vědí o co jde. Díky tomu, že představení už nějaký čas funguje, předpokládáme že i v Německu bude stačit přijet dva dny před prvním koncertem, a pokud ten herec bude připraven díky nastudování z videonahrávky, secvičíme to během krátké doby – musíme doufat, že najdeme zkušeného herce.

A kdy s tím vyrazíte do Španělska? :-)

Až najdeme někoho, kdo nás tam prodá. :-) Zatím rozesíláme nabídky. Ono to představení vzniklo jen díky divadlu. Divadlo je producent a investor. Proto pouze vedení divadla rozhoduje o ceně a podmínkách. Takže já to můžu jen předjednat, ale konečné detaily závisí na divadle.

Je ještě kromě vás někdo jiný kdo se v současné době pokouší kombinovat klasickou hudbu s flamenkem?

Ve Španělsku určitě ano, protože oni jsou přeci jen „u zdroje“, jen si teď nevybavuji žádné konkrétní jméno. Ale při vší skromnosti si myslím, že kdybychom v tomto pokračovali, právě tohle by mohlo být pro Španěly zajímavé - to, že tam není jen pokus napodobovat je, ale dělat něco jiného s respektem k jejich tradici. Dost Španělů, když si nás poslechli v rámci různých festivalů, tak – samozřejmě s výjimkou zpěvu, proto si zveme španělské zpěváky – hudbu oceňovali jako zajímavou. Rytmus máme v pořádku, kytara je dobrá, a je to naše vlastní tvorba... Nemají pocit, že bychom jim lezli do zelí v tom smyslu, že bychom je chtěli napodobovat. Nechceme si hrát na Španěly, vždyť jimi nejsme, uvědomujeme si, že jsme tam nevyrostli. A myslím, že oni to tak berou, vědí, že my si od nich chceme vzít to, co nám dává flamenco. Myslím, že máme šanci se tam nějak zviditelnit, ale nevím, kdy se to stane…

V Polsku se Michalu Czachowskému nedávno povedlo prorazit s ve Španělsku s projektem Indialucía (fúze flamenka a indické hudby, pozn. aut.).

My jsme s klasikou experimentovali už za časů Lágrimy, měli jsme takové projektíky, pak vznikla Čarodějná láska a Sangre flamenca. Ivana pak měla ještě další projekt, kde jsem neúčinkoval, Carmen, tam jsem byl jen na záskok jako perkusionista (bylo k vidění v Mníšku 2006, pozn. aut.).

Ty jsi klavírista, skladatel, tanečník, zpěvák, perkusionista, aranžér, co jsi nejvíc?

Nejvíc se cítím být pianista a tvůrce programu. U převážné většiny našeho repertoáru, který je na našem prvním CD Vendaval jsem dělal velkou část hudby já. Také na Quijotovi mám několik témat. Někdy se to dělá tak, že někdo přinese nápad a zpracujeme ho společně, jindy přináším už kompletní věc rozepsanou pro nástroje. Hrají s námi dvě flétnistky, Sisa Michalidesová a Zuzana Fujacová, ta první je úplně improvizační jazzový typ, jí stačí dát melodii a říct tady improvizuj, noty jí vadí, a druhá je zase opak, zahraje cokoliv, ale potřebuje noty. Ony se tak vhodně doplňují, že když nemůže jedna, tak už mám noty pro tu druhou.

Uživí tě to, nebo máš ještě jiné aktivity?

Ještě mám jeden den v týdnu kurzy tance pro pokročilé, tam mi chodí taková stabilní sestava, děláme si vlastní choreografie, a pak v rámci nějakého našeho koncertu mají vystoupení, což je pro ně docela velká motivace, když vědí, že vystoupí před lidmi. Ale bohužel, na to mám strašně málo času, protože dost cestuji, třeba když Chiri zařídí nějakou akci v Praze, to bývají komornější vystoupení ve čtyřech, pak jsou vystoupení s Quijotem, asi 5x do měsíce, i když teď se to zvyšuje na 7 až 10 vystoupení za měsíc, a do toho ještě občas jedeme se Stanem do Vídně, kam si nás zve jedna místní tanečnice. Tam také hostuji v tamějším představení Goyovy přízraky. V létě se k tomu všemu ještě přidávají festivaly a dílny. A čím dál častěji také vystupujeme v Polsku, což nás těší, ale bohužel je tam dlouhá cesta, než člověk dojede na jih Polska, už má 5 - 6 hodin cesty za sebou, a moc dálnic tam nemají. Takže mi zbývá minimum času, na to abych sám trénoval, zašel si na sál vymyslet něco nového. Doma to řeším tak, že když v noci přijde inspirace, tak mám klávesy napojené na sluchátka, abych mohl hrát, a tak skládám v noci.

Nápady si nahráváš, nebo zapisuješ do not?

Když je to nápad, který stojí za to, tak mi stačí zapsat si jen základ. Taky si nahrávám do počítače, začal jsem s tím teprve před třemi měsíci, zapisuji v programu Sibelius.

Vlastně děláme ještě jeden projekt, o kterém jsem se nezmínil - s jednou operní zpěvačkou děláme flamenco a operní hlas, teď jsme měli premiéru v Bratislavě, jen dvě malé ukázky. Kupodivu na to lidé reagovali nezvykle dobře. :-) Jsou to buď španělské lidové melodie, nebo Lorca s hudbou Manuela Fally.

Také máme pro Remedios zaranžované skladby, které budeme hrát s orchestrem, mělo by se to uskutečnit někdy na jaře 2008.

Blíží se vydání vašeho druhého CD, jak bylo úspěšné to první?

CD Vendaval vyšlo na přelomu 2004/2005, momentálně je vyprodané, připravuje se druhé vydání. Nebylo v úplně běžné síti, ale řada obchodů s CD a specializovaných knihkupectví ho měla v nabídce. V Bratislavě asi na sedmi místech a pak skoro v každém slovenském městě alespoň jeden obchod, většinou vedle klasické hudby. Náš příděl CD jsme vyprodali asi během 6 koncertů…

Na Vendavalu se mi líbí „Usni že mi usni“… (slovenský text v bulerias Los suenos inquietos)

Když jsme tuhle písničku zpívali v Polsku, zdálo se mi, že tam to lidé nechápou, tak jsem poprosil našeho kamaráda polského kytaristu Slávka Dolatu, jestli by mi nemohl přeložit alespoň dvě sloky do polštiny.

Ten text má původ v lidové písničce?

Ano, je to lidová, ale ten konec jsem si vymyslel sám. Nejdřív to byla jen taková recese, ale pak jsme zjistili, že se lidem líbí, tak jsme to dotáhli do konce. :-)

Je to navíc takové spojení slovanské zpěvnosti, melodičnosti, s rytmickým flamenkem. Nemáš na to nějaké reakce od Španělů?

Jo, ptali se: Co to bylo za bulerias? A o čem se tam zpívá? Oni poznají, že je to bulería a vidí, že téma není lidové, neboť občas odbočíme, Stano začne hrát nějaký tradicionál a pak zase najedeme na toto téma, a pak zase úplně odbočíme – tohle oni nechápou. Oni jsou takoví, že tomu sice nerozumějí, ale zaujme je to. Nejsou pobouření, že by říkali ježišmarjá, co nám hyzdíte flamenco!!!

A vaše druhé CD?

Na konci listopadu je v Bratislavě flamenkový festival, tam se bude křtít, takže začátkem prosince by mělo být na pultech. Mimochodem, na festival se nám letos konečně podařilo získat peníze i od ministerstva kultury, což je fajn, protože dosud nás nikdy nepodpořili. Také nás podporuje španělská ambasáda.

Říkáš, že už tam není tolik klasiky...

Je jí tam méně, jsou tam převzaté španělské lidové skladby a menší polovina jsou vymyšlené věci. Například jestli znáš: „Yo te quiero verde“...

To zpívá Ketama...

Jo zpívá, ale slova jsou od García Lorky, a zhudebnil to kytarista Manzanita, co také hraje s Ketamou, ale není jejím členem – tak my jsme jen na konci trochu změnili aranžmá, jinak je kompletně převzatá. Dali jsme jí na začátek, aby člověka, co si tohle CD pustí, vtáhla do děje tahle pěkná melodie, no a pak se to teprve začíná odvíjet flamenkově. Nechtěli jsme dávat na začátek něco těžkého, aby to neodradilo.

A v jakém složení je to nahrané?

Lidé se mění: složení je podobné jako na prvním CD, brácha kytara – na minulém hostoval, teď už je ve skupině na stálo, Cyril na housle a já. Na cajón hraje tanečník Dano Godány, a pak je tam také violoncello – na Venadavalu byla violoncellistka Lenka Majdáková, ale ta už teď žije někde v Londýně, takže teď s námi už třetím rokem hraje na violoncello Juraj Paška. Na konga hraje hostující Edy Portella – ten je na Slovensku jediný, kdo se opravdu věnuje hře na konga. Pak se tam objevuje jazzová flétnistka Sisa Michalidesová a na zpěv jsme přizvali Ismaela Fernandéze ze Španělska, my jsme si s bráchou každý zazpívali jen po jednom sólíčku a vokály, a ve čtyřech věcech zpívá Ismael, on je tam hlavní hlas. Má to význam – když si to člověk poslechne, tak ten jeho zpěv je zkrátka o něčem jiném. Ten zpěv, ten se nedá ošidit, ten je nejblíž k přírodě a k tomu geografickému přiznání. Tady u nás se můžeme snažit kdovíjak, můžeme mít super intonaci, ale jednoduše tohle se na hlase pozná. Zkrátka je potřeba mít zpěváka odtamtud.

A plány do budoucna?

Ten projekt s operní zpěvačkou a akce s tím orchestrem, to bychom chtěli dostat minimálně na CD, ale raději na DVD. A taky bychom chtěli několik věcí udělat jen tak s kytarou, kontrabasem, piánem a jedněmi perkusemi. To mám zatím všechno v šuplíku, ještě nebyl čas na realizaci. Rád bych to udělal do příštího roku (2008).

Máš pocit, že na Slovensku vzrůstá zájem o flamenko?

Když jsme začali s Remedios, pociťovali jsme totální vzestup zájmu, kulminaci, pak se zájem rozptýlil i na břišní tance a latino, takže bylo období, kdy nebylo tolik příležitostí, a teď se zdá, že zájem zase roste. Dokonce se nám teď začínají ozývat agentury, kam jsme už 3 roky posílali nabídky - teď se najednou ozývají, že mají zájem. Určitě sehrálo úlohu to, že jsme se ukázali v televizi.

Jakou posloucháš hudbu, kromě flamenka?

Hodně jazz, klasiku hlavně z 20. století, ze staré hudby mám velmi rád J. S. Bacha – ten inspiruje. Když už si nevím rady, tak si poslechnu nebo zahraju nějakého Bacha, hrával jsem Temperovaný klavír, a to mi navodí takový pohodový stav, jako když si dáš po obědě sladký moučník. Zároveň si na tom procvičíš techniku a pročistí ti to hlavu. Když si zahraju Bacha, tak si tak dokonale ujasním myšlenky, takže se pak můžu dostat někam dál. On působí tak harmonicky – je v tom hodně melodičnosti a zároveň to působí v porovnání s hudbou 20. století mnohem harmoničtěji.

A z hudby 20. století koho?

Mám rád Stravinského, Šostakoviče, Janáčka (ten je super) a Bartóka, tedy od něj jen některé věci. Nejbližší je mi Stravinský.

A z jazzu?

Michela Petrucianiho si občas poslechnu, Michela Camillo, ale to je už skoro latin-jazz. Vůbec brazilský tvořivý jazz se mi moc líbí, také starší věci Ray Charlese a věci spojené s blues mám velmi rád, to co je melodické.

A jak se ti, jako pianistovi, líbí flamekoví pianisté?

Všechny si rád poslechnu, např. Chano Dominguéz je takový asi nejtvořivější a nejvíc inspirující z nich. Velmi rád mám i Diega Amadora, ten je vysloveně takový, že tím, že hraje na kytaru, tak i z toho piána cítím to flamenko, jako kdyby to byla kytara. Líbí se mi i Dorantes, ten už se trochu od flamenka vzdaluje, spíš je to taková trochu filmová hudba s flamenkovým pozadím – mě se líbí jeho hudební myšlenky, vymýšlí taková velmi nosná témata.

U kytaristů kromě Paca de Lucíi se mi libí hodně Vicente Amigo – to jeho melodické myšlení...

Také se mi líbí turecký a rumunský folklór, nejen kvůli melodice, ale hlavně kvůli rytmice. Najednou o tom člověk začne přemýšlet když se objeví nějaký nepravidelný rytmus 7-11-13 a podobně, tak mi to nějak nastartuje myšlení, snažím se na to něco vymyslet.