Rozhovor s Janou Drdáckou pro časopis Čilichili zveřejňujeme se souhlasem časopisu.

Můj život je flamenco

Pro muže je čest, když si k němu tahle drobná žena přisedne v kavárně. Tři hodiny tancovala se studenty, ale vypadá, jako by si odskočila ze sauny.

"Mně tanec vždycky rozproudí krev a dá mi sílu, i když je fyzicky dost náročný," usměje se Jana Drdácká (32), naše nejlepší tanečnice flamenka.

Vystudovala jste ve Spojených státech a klidně byste mohla dělat diplomatku, jenže vy tancujete flamenco. Proč?

Asi jsem trochu bohém. V byrokracii jsem docela trpěla, ačkoli když jsem pracovala pro Evropskou unii, tak mě to zajímalo – rozhodování bylo těžké.

Nejspíš jste opustila i dobře placenou práci...

Ano, čekal mě kariérní sešup, ale daleko šťastnější jsem teď.

Tancovala jste od dětství?

Tancovala, moravský folklor ve Valášku, a moc mě to bavilo. Hlavně proto, že jsem si díky tomu konečně nechala narůst dlouhé vlasy, což mi maminka odmalička zakazovala. Byla přesvědčená, že když mě bude pořád stříhat nakrátko, tak budu mít vlasy husté, ale já je chtěla dlouhé – poprvé jsem si je nechala pořádně ostříhat až před rokem.

Kdy jste se začala zajímat o španělskou kulturu?

Už když jsme se na gymplu nemuseli učit ruštinu a nabídli nám jiné jazyky, chtěla jsem španělštinu – nevím proč. Jenže rodiče usoudili, že to není nejlepší nápad, protože se u nás mnohem víc hodí němčina, a tak jsem se na ni dostala až po maturitě, kdy jsem odjela na univerzitu do Států. Tam jsem vedle mezinárodních studií studovala i románské jazyky – francouzštinu a španělštinu.

A čím vám učarovalo flamenco?

To byla náhoda. Zkoušela jsem různé styly, protože na univerzitě jsme měli výbornou taneční katedru, a jedna učitelka za mnou přišla, jestli nejsem Španělka; prý si myslí, že by k mému temperamentu flamenco sedlo. Do té doby jsem jen viděla nějaké Saurovy filmy a jinak neměla o flamenku ánung, ale vrtalo mi to hlavou, a pak přijel do města tanečník José Molina, který objížděl Ameriku se svým turné...

...a to bylo osvícení?

Ani ne. Přihlásila jsem se k němu na všechny úrovně – myslela jsem, že když celý život tancuju, tak to zvládnu. V začátečnících to bylo dobrý, v mírně pokročilých jsem jen tak koukala a v pokročilých už vůbec nechápala, co tam dělají. Nebyla jsem to schopná zopakovat a frustrovalo mě, že jsem si zaplatila víkendový kurs a celý den tam prostojím. Ale čím víc mi to nešlo, tím víc mě flamenco přitahovalo.

A na konci kursu vám učitel řekl, že jste dobrá?

Až asi o čtyři roky později. Tehdy už jsem měla za sebou cesty do Španělska, ale znovu jsem přijela za ním do New Yorku. Říkám: „Byla jsem u vás jednou v Oregonu na kursu,“ a on: „To si moc nepamatuji, bylas asi pěkný dřevo. Ale teď už je to dobrý.“

Pořád nechápu, kdy se z vás stala tanečnice flamenka...

Po návratu do Prahy jsem začala chodit s jedním kytaristou a oba jsme se shodli, že potřebujeme odjet do Andalusie. Až tam jsem prožila ponor do opravdové flamenkové kultury – byl listopad, lilo, chodila jsem k Aně Marii Lopez, která byla celkem milá, ale hned první den řekla, že nic neumím, ať jdu na chodbu, a dokud se nenaučím kroky, ať se do sálu nevracím... Několikrát jsem tehdy odcházela s pláčem do hotelu a říkala, že to balím.

Taky byste dnes vyhodila žáka ze sálu?

Já ne, ale Španělé mají důvod, proč být tvrdí. Flamenco je jejich kultura, a vy jste jen cizák, který se chce něco přiučit, ale vůbec tomu nerozumí. A přinejmenším v tamní cikánské komunitě platí, že vás často ani flamenco naučit nechtějí. Nechávají si ho pro sebe, protože je součástí jejich osobnosti. A když ho někdo exportuje třeba do Japonska a udělá z něj mýdlovou operu nebo muzikál, tak to považují za degradaci.

Cítila jste ve Španělsku, že mají místní ženy od přírody větší talent?

Určitě. I u svých žáků vidím, že býváme dlouho sevření. Snažíme se počítat kroky, ale u flamenka je nejúžasnější to, že sice musíte absolutně kontrolovat tělo a pohyby, ale zároveň dáváte do tance nonšalanci a přirozenost...Španělé tomu říkají aire, vzduch. Pocit, že tanec není naučený, ale že z vás vyvěrá přirozeně. A to oni mají – často vidíte, že jsou holky baculaté, tělíčka mají všelijaká, ale v tanci najednou vypadají krásně.

Flamenco vyjadřuje vášeň – jak to jde Češkám?

Divil byste se. Češky a Moravanky jsou vášnivé extrémně, jenom to je pod pokličkou. Zřejmě jim v dětství někdo řekl, že to nemají ukazovat, ale flamenco v nich něco probudí – v něm můžou dát beztrestně najevo, že rozhodně vášnivé jsou.

Jsou ve Španělsku tanečníci bohatí a slavní?

Záleží na schopnostech a na volbě toho umělce, protože i flamenco se dá dělat komerčně.

Ale říkáte to s despektem...

Neříkám. Jenom cítím, že kde jde o peníze, tam ubývá kreativita. Víte, představení nemůžete naplánovat jako pětiletku, nemůžete si říct, udělám to takhle, aby se to divákům líbilo... Potom uvažujete spíš o tom, co se dá prodat, než o tom, co chcete říct.

Jak si mám představit tu komerci?

Flamenco se například nehodí do obrovských prostorů. Je nabité tolika emocemi, že dobré představení nemůže být v Sazka Areně, kde sotva rozeznáte levou nohu od pravé. Flamenco se nejlépe tančí v divadlech pro nejvýš tři sta lidí, a už z toho vyplývá, že ho moc komerčně dělat nejde.

Proč si vás vlastně tolik získalo?

Najednou bylo alfou i omegou a já vůbec nevěděla proč – stalo se součástí mého života, jako když si čistíte zuby. Je to způsob, kterým si různé prožitky znova vybavuji, vstřebávám je a chápu...

Takže vám ten tanec pomáhá i psychicky?

Na jevišti se třeba dokážu zbavit některých bolestných pocitů – tancem je zformuluju a nechám odvanout.

Jak to myslíte?

Nedávno jsme třeba měli představení v Divadle Ponec, kde jsem prožila nezapomenutelný moment – jeden tanec jsem někomu se spoustou citu věnovala, a pak měla na krajíčku, protože jsem přesně věděla, co to pro mě znamená. Někdo blízký zemřel... Tři ženy za mnou přišly po vystoupení a taky jim tekly slzy, takže se na ně očividně něco z mých emocí přeneslo.

Proč do kursů chodí skoro výhradně ženy?

Nevím. Ve Španělsku tancuje plno chlapů, u flamenka vypadají úžasně, a být v Andalusii flamenkovým tanečníkem nebo toreadorem, to je vrchol. Španělští kluci vyrůstají v tom, že se třeba každý pátek tančí v baru, vidí, jak z tanečníků čiší mužství, a chtějí ho v sobě pěstovat taky. Tuhle zkušenost čeští chlapi nemají – ti jsou zdrženliví a nechtějí zkoušet něco, co by jim nemuselo jít. A navíc asi nejsou tak náruživí jako Andalusané.

Pořádají se ve flamenku soutěže?

Ve Španělsku, ale na žádné jsem nebyla. Pořád mám pocit, kterého se asi nikdy nezbavím, že fušuju jiným do umění. Jako by Eskymák tancoval moravské lidové – taky by tu na něj lidi koukali divně.

To vás Andalusané ještě pořád nechválí?

Občas mě něco potěší – v zimě jsem třeba byla na kursu u učitele, ke kterému tam jezdím už léta, a jeho asistentka se mě několikrát ptala na to, co má přesně dělat.

Jak vás dnes flamenco uživí?

(Klepe do stolu:) Do tanečních vystoupení spíš investuju, ale díky výuce a studentům se naštěstí uživím.

Nezvou si vás firmy na večírky?

I to se stává, ale o flamenco není tak extrémní zájem, abych třeba mohla přestat učit. Navíc my jsme s kolegy podobné akce omezili a začali si vybírat; nechtěli jsme být jakýmsi doplňkem opileckých mejdanů. Vždyť si to představte – firemní večírek, čtyřicet pánů v pokročilém stadiu konzumace alkoholu, a na závěr mají pozvané tanečnice. Asi tušíte, jak to vypadá.

Tuším... Je vůbec flamenco na vrcholové úrovni zdravé?

Pro člověka, který tančí technicky správně, určitě. Za všechno mluví fakt, že plno tanečníků zemře ve stáří na jevišti, protože dokud žijí, tak tancují. Flamenco samozřejmě zatěžuje spodní končetiny od chodidel po kyčle, ale umělé klouby nejsou většinou ani po desetiletích potřeba – stačí mazat nohy alpou. A na druhou stranu se při tancování končetiny hezky prokrví.

Vaše babička si už taky zkusila flamenco?

Ne, té jsem sama prvně zatancovala až loni na jejích stých narozeninách... Říkala mi: Krásný, ale strašně náročný – seš celá úplně udejchaná.

Očima Jany D.:

V čem je flamenco jiné?

Flamenco je jiné svým záběrem – není to jeden tanec, ale jsou to desítky různých stylů... Říká se, že je to životní styl, andaluská filosofie, což zní jako klišé, ale znamená to, že je pro Andalusany denním rituálem: zpívají si flamenkové popěvky na ulici, při práci, a večer to rozbalí v kruhu nejbližších. Abychom my „z venku“ mohli do této komplikované kultury proniknout a porozumět jí, musíme se naučit španělsky, poslouchat flamenco od rána do večera, zažít corridu a žár červencovým sluncem rozpálených cordobských uliček, nasávat vůni rozkvetlých pomerančovníků u sevillské Giraldy, vstoupit do vln Atlantiku v ohlušujícím vichru a umastit si prsty od choriza a opít se jerezským finem. Flamenco naučí pokoře a trpělivosti...