Paco Cepero

Flamenkový kytarista Paco Cepero, celým jménem Francisco López Cepero García, narozen 6. března 1942 ve čtvrti San Miguel v Jerez de la Frontera (Cádiz), je potomkem významného zpěváka Josého Cepera.

“Byl člověkem, na kterého jsem se díval s velkým respektem, protože to byla ve flamenku výjimečná postava, nejen pro svá fandangos. Cepero byl velkým zpěvákem.“

Žák kytaristů Javiera Moliny a Rafaela del Águila začínal ve svém rodném městě na fiestách a s recitály na různých kulturních akcích. Již v šestnácti letech profesionálně debutoval v cádizském Gran Teatro Falla.

Ještě jako velmi mladého si ho ke spolupráci vyžádala zpěvačka La Paquera de Jerez, kterou doprovázel na turné po celém Španělsku.

„Ze San Miguel mě vytáhla La Paquera, která byla fenoménem v historii flamenka. Byla geniální umělkyně, s neuvěřitelnou silou, a více než umělkyní byla osobností jako člověk, velmi obyčejný člověk. Zůstalo mi na ní mnoho vzpomínek a jsem jí hodně moc vděčný, jelikož byla první, kdo mě vzal za ruku a přitáhl do své skupiny...“

Od roku 1963 začal pracovat v madridském tablao Los Canasteros, které patřilo Manolo Caracolovi.

„Do Madridu mě přivedl sám Manolo Caracol...Už předtím jsem však hrál v jeho poslední skupině. Měl jsem velké štěstí, že jsem šel k Paqueře a potom k Manolo Caracolovi jako velmi mladý. A pak, když já bydlel stále ještě v Jerezu a Caracol otevíral své tablao, zavolal mě znovu. A tím tam začal můj dlouhý život...“

V tablao v hlavním městě zastával významnou roli, nejen jako kytarista, ale také jako vedoucí souboru, sestavujíc jaleos, která interpretovali a do kterých Cepero zapojoval svůj pěvecký hlas.

“Tablao mi dalo všechno co mám, pokud jde o compás... Hrál jsem často k tanci, sice ti to hodně ničí nehty, ale dá ti to více jistoty v compásu, synkopy, ticho, umět počkat... Hrál jsem pro ty nejlepší tanečníky, včetně Vicente Escudera, Farruka v jeho nejlepším období, El Güita, když obdržel cenu… Já seděl v tablao osmnáct nebo dvacet let, a poté jsem hodně let doprovázel zpěváky...“

„...místo, kde jsem se stále učil, a kromě jiného, stále se učím. Člověk se učí až do smrti, protože život je každodenní učení. Stále objevuješ nové věci, nové pohyby, až po nové formy cítění… Možná jsi s věkem vyrovnanější, méně impulzivní, ale zato zralejší, možná se časem dopracuješ k vyššímu mistrovství. V mládí do toho člověk dával více síly, a to, co ti dala léta, se nyní v tobě odráží. Dávají ti více klidu, pomalejší, důkladnější způsob myšlení... já jsem v mládí býval jako vítr, všechno jsem dělal moc rychle... Postupně, krok za krokem jsem se zklidňoval a nyní, tam kde jsem, si myslím, že jsem nikdy nehrál na kytaru lépe než jak hraji teď.“

Byl prvním stálým kytaristou zpěváka Camaróna de la Isla; osudová dvojice, která předcházela mýtu. Ve druhé polovině šedesátých let několik sezón procestoval s Camarónem v rámci programu Festival flamenco gitano, kde účinkoval i Paco de Lucía. Vystupování v tomto programu střídal s hraním v různých tablaos či peñas, jako sólový kytarista nebo doprovod.

V sedmdesátých letech se Ceperova kytara, díky velké okázalosti zaobleného a přesvědčivého zvuku, začala často objevovat na andaluských flamenkových festivalech a také na scénách v Evropě, Americe a Asii.

Prezentoval se také s jinými význačnými kytaristy – např. Isidro Muñoz, Enrique de Melchor, Ramón de Algeciras aj. na albu Recital de Paco de Lucía.

„Jednou jsem řekl Pakovi de Lucía: „Celý svět chce být jako Paco de Lucía a já měl jedno velké štěstí.“ A Paco se mě zeptal: Jaké? „Že jsem zůstal Paco Cepero”.“

V roce 1975 získal Premio Nacional de Guitarra od Cátedra de Flamencología de Jerez a v roce 1977 Premio Manolo de Huelva za doprovod na Concurso Nacional de Córdoba. O rok později nahrál jako koncertní kytarista svou první desku pod názvem Amuleto, která ho pozvedla k výšinám - podobně jako Paka de Lucíu rumba Entre dos aquas.

„Paco je nejlepší kytarista tohoto století a pro mne je číslem jedna z těch, které obdivuji a respektuji. Nejen proto, že jsme dobrými přáteli a že jsme prožili spoustu let spolu s Camarónem a hodně jsme spolu jezdili na turné. Domnívám se, že celý svět se chce vzhlížet k Pakovi, protože dovedl kytaru až tam, kam by nikdo neuvěřil, že by se mohla dostat. Přeji mu štěstí, které už má, jelikož je to klasik. Paco de Lucía je fenoménem této doby.”

Paco Cepero se ve své kariéře stal relativně brzy velmi žádaným umělcem na nahrávky zpěváků, a často s Enrique de Melchorem coby druhým kytaristou; počínaje doprovodem mladého zpěváka Salmonete - kterého tak tím uvedl veřejnosti ve známost stejně jako předtím Camaróna - až po například o třicet dva let staršího zpěváka Tío Borrico. Přes cádizské umělce jako Rancapino, Juan Villar, Pansequito, sevillské Antonio Suárez, Turronero, Lebrijano a Chiquetete, a další Carmen Linares, La Marelu, písničkářku María Jiménez...aj., kterým skládal různé písně v rytmu bulerías a tangos. Kritika a přiznivci nazývali jeho písně „melopeas ceperianas“. Mnohé z nich dosáhly značného komerčního úspěchu a nějaký ten čas lámaly srdce posluchačům.

“Před pětatřiceti lety jsem začal jsem dělat canciónes aflamencadas, které jsou dnes v módě a nazývány flamenkovými fúzemi. Tenkrát mi vytýkali, že jsem zneuctil flamenco, ale nyní mi dávají za pravdu. To, co se stalo je, že jsem předběhl dobu a podívejte se, jak to vypadá dnes. V životě se člověk musí rozvíjet, ale já nikdy neztratil to flamenkové jádro.“

Komerční úspěch ho tedy přivedl na půdu skladatelskou a produkční. Kromě proniknutí do světa písničkářů, nabýval zkušeností i s jinými hudebními žánry jako jazz s umělci Pedro Iturralde a Pepe Nieto, nebo s arabskými orchestry se zpěvákem El Lebrijano. Zároveň vystupoval jako sólista, doprovázen budoucími nadějemi, mezi nimiž byl např. Gerardo Nuñez. Paco Cepero se stal významným skladatelem nejen ve flamenku, ale i mimo něj (Isabel Pantoja, Julio Iglesias, Lolita...aj). Skladatelská tvář, do jejíž služeb se propůjčil, pro něj znamenala velký obrat v jeho kariéře a posunula Ceperovu nespornou a charismatickou kvalitu doprovodného flamenkového kytaristy na druhou rovinu.

Ceperovy kvality coby flamenkového kytaristy byly během jeho dlouhé kariéry i patřičně oceněny. Kromě Premio Nacional de Guitarra a Premio Nacional de Córdoba, získal např. Castillete de oro de la Unión, Yunque de oro de Ceuta, Premio Melchor de Marchena de Acompañamiento a Cabal de Plata del Círculo de Bellas Artes. V roce 2004 získal hned tři ceny Medalla de oro de las Bellas Artes, Premio Flamenco Hoy za kytarový doprovod na albu Morrongo zpěváka Santiago Donday a Galardón Calle de Alcalá. V roce 2008 obdržel dvě ceny za album Abolengo: cenu kritiky Premio Flamenco Hoy a cenu publika na Deflamenco za nejlepší album kytaristy roku 2007, a dále Premio Ciudad de Jerez a la Creación.

“Pokud jdeš svou cestou a utváříš si vlastní osobnost, bez toho, aniž by ses rozhlížel do stran, nakonec se vždy dostaví odměna.”

Paco Cepero se připojil k oné velké skupině kytaristů, kterým by se líbilo být zpěvákem, ale on svou budoucnost ve zpěvu neviděl. Před pár lety přemluvil k nahrání svého prvního alba cádizského zpěváka Santiago Donday, který upřednostňoval práci v kovárně před zpíváním. „Domnívám se, že je jedním z posledních, kteří zůstali. Santiago Donday, Chocolate, Agujetas jsou relikviemi, které nám tu zůstaly a které musíme hýčkat.” řekl, když byl Donday ještě naživu. A Ceperova kritéria je zapotřebí brát hodně na vědomí vzhledem k jeho rozsáhlým zkušenostem po boku mistrů flamenkového zpěvu.

“Ti, kteří mě naučili milovat flamenco, byli Tío Borrico, Terremoto, Sernita... Umělci mého mládí mě naučili respektovat a milovat flamenco, a tohle se mi z paměti nevymazalo. Líbí se mi dobré věci a obdivuji zpěváky s velkým hlasem, ale technický zpěvák je pro mne méně významný než ten, který zpívá od srdce.“

Paco Cepero během své kariéry doprovázel zpěv jako málokdo ve flamenku. Nejen Camaróna, ale vůbec pěknou řadu těch největších postav flamenkového zpěvu, jakými byli i Manolo Caracol, Tío Borrico, Terremoto de Jerez, El Turronero, Perla de Cádiz, La Paquera de Jerez aj., a s nimiž také nahrál mnoho alb.

„V technice se flamenco rozvinulo neuvěřitelně, ale myslím, že ve tvořivosti a umění jen málo. Co schází? Příprava ne, protože nyní je toho více než dříve, je více prostředků k učení. Já, v mé epoše, když jsem se chtěl učit, jsem šel domů k mému kamarádovi, protože byl jediný, kdo měl rádio. Poslouchal jsem stanici, na které vysílali flamenco. Dneska mladí mají všechno. Vzpomínám si, že první kytara, kterou jsem měl, stála mého otce 525 peset a platil jí na splátky. Dnes, když můj syn chce kytaru, má tu nejlepší a nejlepší přehrávač. Mladí mají internet, hromadu věcí a to jim velmi usnadňuje učení techniky. Znají noty, hudbu. My jsme tyto možnosti neměli, ale celý svět chce dosáhnout cíle velmi rychle a tohle mladým moc neprospívá. Je potřeba mít hodně trpělivosti.“

Po dlouhé době se Cepero vrátil zpět do rodné jerezské čtvrti San Miguel, odkud pokračuje ve své kariéře více sólového než doprovodného kytaristy.

„Odešel jsem s mnoha sny a vrátil se s mnoha zrealizovanými, a jedním z nich byla i možnost vrátit se do Jerezu, abych mohl žít klidně a nedělat si tolik starostí s tím jestli pracuji nebo nepracuji.“

“... bydlím ve stejné ulici, kde jsem se narodil. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli najít ne přesně stejný dům, ale kousek vedle. Pro člověka, který tolik let žil v Madridu, téměř dlouhých 37 let, a nyní se vrací do rodného města a najde velmi jerezský a velmi andaluský koutek ve stejné ulici, kde se narodil, to je nádhera, ne?“

Vrátil se také na andaluské festivaly. Elektrizující a nakažlivá síla způsobuje, že Ceperova přítomnost na jevištích nikdy neprojde bez povšimnutí.

Ceperovo toque, počínaje jednoduchostí jerezské školy, má jistý osobitý styl v odezvě zpěvákovi brilantním kontrapunktem, který ho ihned identifikuje, používajíc zejména technik alzapúa nebo picado. I přes svou virtuozitu, ho však tradiční harmonie a falsety „a cuerda pelá“ přivádějí mezi většinu kytaristů považovaných více za tocaores než mezi koncertní sólisty. Pro absolutní znalost compásu a zpěvu je jedním z nejlepších a nevýznamnějších kytaristů doprovázejících flamenkový zpěv.

„Během kariéry jsem měl štěstí, že jsem doprovázel ty nejlepší ze starší generace, kteří zůstali a ty nejlepší z nové, kteří měli budoucnost teprve před sebou.”

Diskografie:

• De Pura Cepa (2000)
• Corazón y Bordón (2004)
• Abolengo (2007)

Zvukové ukázky:

• Aqua marina (Rumba z alba De Pura Cepa)
• Fuente de cristal (Trémolo z alba De Pura Cepa)
• Corazón y Bordón (Bulerías z alba Corazón y Bordón)
• Estrella de mar (Rumba z alba Corazón y Bordón)
• Mi Andalucía (Tanguillos z alba Corazón y Bordón)
• Ron de caña (Guajiras z alba Corazón y Bordón)

Oficiální stránky: www.pacocepero.com

Výběr z rozhovoru pro deflamenco.com

(deflamenco.com, únor 2008, Jerez de la Frontera):

Tento rok jsi získal za Abolengo dvě ceny za nejlepší album kytaristy roku 2007, cenu kritiky Flamenco Hoy a cenu čtenářů na Deflamenco. Zdá se, že přesvědčuješ celý svět...

Jsem z toho velmi nadšen, i když se v tomhle světě pohybuji již tolik let... A kromě jiného, tenhle rok je pro mne velmi zvláštní, jelikož je to má zlatá svatba. Je to už padesát let, co se věnuji kytaře na profesionální úrovni. A ceny jsou vždy vítané, protože tě motivují. Donutí tě, abys pokračoval v práci a abys pokračoval s nadšením...

Jako vyzrálejší si ceníš více umění než peněz?

Ano. Nyní dělám věci, které chci, bez toho aniž bych koukal na komerci. Já jsem měl své komerční období, kdy jsem se věnoval hlavně produkci a jiným písním, ale nyní když jsem hrál na tomhle disku soleá por bulería, tak jsem se přesunul, měl jsem zavřené oči a vzpomínal jsem na zpěváky Tío Borrico, Terremoto, Juan Talega, Antonio Mairena, Manolo Caracol... a tohle ti možná dá také tu moc. A tohle album... aby to lidé věděli, já jsem nikdy neměl žádné diskografické studio, musel jsem si ho sám předplatit... A to je škoda, že umělci, kteří ho mají... ale budiž, nebudu mluvit o sobě, ale umělci se jménem uvnitř flamenka, kteří nemají nahrávací studio, aby je podporovalo, to je velmi smutné... Ale risknul jsem to a velmi mne těší, že i přesto, že nemám žádné studio ani reklamní marketing disk triumfoval, a to má pro mne dvakrát větší hodnotu.

Když ti předávali cenu kritiky, říkal jsi, že máš velkou chuť pracovat jako nikdy...

Ano, teď jsem v dobré kondici, jak po zdravotní stránce tak duševní. A pokud jde o tvořivost, také cítím, že mám stále ještě inspiraci... Možná celou tu dobu, kdy jsem se věnoval mé druhé tváři, té skladatelské a producentské, vždycky mi zůstával čas na to, abych se věnoval hodně i kytaře, ale nyní se jí věnuji naplno, tělem i duší se věnuji kytaře. Přemýšlím jako kytarista, sním jako kytarista a pracuji jako kytarista. Mnohem více než kdykoliv předtím beru denně kytaru do ruky.

Jak si prožíval flamenco v Jerezu jako mladý?

V mých začátcích byl místem, kde byl můj základ. Měl jsem velké štěstí na lidi, které jsem mohl doprovázet a kteří mě naučili respektovat flamenco, milovat flamenkový zpěv a žít flamenkem po všech stránkách. Osobnosti jako Tío Borrico, Sernita, Terremoto, dále Batato, Troncho, místní velmi dobří umělci... Lidé, kteří zůstali v historii flamenka... Pro mne to bylo velké štěstí mít vedle sebe tyto velké mistry.

Podle tebe, odkud vychází jerezský zvuk kytary?

Myslím, že jerezské aire kytary vychází ze samotného prostředí... Javier Molina byl jedním z nejvýznamnějších tvůrců, kteří přispěli kytaře. Jím se inspirovali Niño Ricardo a mnoho dalších. Byl neuvěřitelným kytaristou... Ale ty máš na mysli asi bulerías, avšak já se domnívám, že Jerez není pouze bulería, ne? Jiné aire má i v soleá, v siguiriyas, v tanci, v palmas... a to všechno dává prostředí, protože já bez toho, aniž bych byl cikán, hraji velmi flamenkově a není potřeba, aby mými žilami proudila cikánská krev. Je tam i mnoho payos, kteří zpívají a tančí dobře.

Takže, když ty jsi začínal, už existoval charakteristický zvuk pro bulerías de Jerez...

No, já jsem si vytvořil svůj vlastní. Nechal jsem se inspirovat Melchorem de Marchena a Diegem del Gastor, kteří byli mými vzory. Těmito lidmi jsem se sice inspiroval, ale stanovil jsem si vlastní linii hry, takže mám svůj osobitý styl doprovodu, odlišný od ostatních. Zápasil jsem, abych toho dosáhl, ale je jasné, že v začátcích jsem odkoukával od jiných umělců jako všichni ostatní. Nenarodil jsem se se všemi potřebnými znalostmi, ale jednu věc jsem věděl od začátku: že chci bojovat, abych dosáhl osobitého herního stylu, mého rasgueada, mého vlastního způsobu, abych mu vtiskl můj znak, a toho jsem dosáhl.

Mladí kytaristé, tak jak hrají dnes, tak se nikdy nehrálo, ale co vidím je, že jim asi chybí kreativita. Dnes se v kytaře lépe harmonizuje jako nikdy, a mladí hrají zatraceně úžasně. Velice obdivuji celou tuto škálu kytarových fenoménů. Já jim v tomhle případě i tleskám a respektuji je, ale také bych jim řekl, že si mají utvořit svou vlastní osobnost, protože vidím, že je všechno skoro stejné. Nejen v kytaře, ale v tanci a ve zpěvu se děje to samé. Když zde vystoupí někdo, kdo něčím vyčnívá, celý svět napne uši, aby ho poslouchal, aby byl jako on a následoval onu stejnou linii. Domnívám se, že dříve zde byla spousta kytaristů a každý z nich měl svou vlastní osobnost. Manolo de Huelva měl své aire, Niño Ricardo, Montoya, Borrull, Diego del Gastor, Melchor de Marchena, Luis Maravilla, Paco Aguilera, Manolo de Badajoz... Kdokoli z nich měl svůj osobitý styl... Juan Serrano, Mario Escudero, Sabicas, každý byl svou osobností. Ale nyní mi připadá, že je zde málo individualit. Většina je velmi zaujatá stejným stylem. To, co je velmi důležité, je umět kytaru „transportovat“ (změnit muzikálnost). Ve skutečnosti to má vyšší zvučnost, například u minery, rondeñy, ale aby se to tak dělalo u všeho... Když někdo dělá soleá nebo seguiriyas v tónech minery, to opravdu nezní dobře. Soleá je soleá, siguiriya je siguiriya... Když člověk hraje, musí dodržovat pravidla daného stylu. Tientos má svoje zákonitosti, dané věci, tangos má své, bulerías a další také...Já rozumím, že je velmi komplikované změnit přízeň, a mladí kytaristé to dělají proto, aby ostatní viděli, že to, co dělají je hodně složité, ale mnohokrát to nejtěžší je najít onu jednoduchost, že se dvěma notami můžeš přenést na někoho více než když jich tam dáš třicet... Diego del Gastor hrál velmi geniálně, byl to velice osobitý umělec a člověk, z jehož hry běhal mráz po zádech v každém okamžiku, Melchor de Marchena byl to samé... Lidé říkají, že byli moc „malí“. Jací malí? Byli hrozně velicí, protože si vytvořili svou osobitost. „Velikým“ se také myslí, že umíš číst noty, nástroj ovládáš perfektně, máš neuvěřitelnou techniku... Technika je potřebná, abys mohl rozvinout to, co nosíš uvnitř. Ale říká se, že umění začíná tam, kde končí technika. A tohle není z mé hlavy, to řekl jeden velký pán... Musíš umět techniku, to je jasné. Bez techniky nemůžeš rozvíjet to, co chceš dělat, ale jestli všechno zakládáš jen na technice, je to chladné... sice hodně not, ale důležitější je hrát duší.

Chybí ti doprovod ke zpěvu?

„Hodně moc! Člověk nemůže být na všech místech, ale když to jde, na hodně koncertů si sebou beru vždy jako hosta zpěváka, zpěvačku... Já se ve skutečnosti cítím velkým doprovodem. Nikdy jsem se v ničem nevychloubal, ale dobrým doprovodným kytaristou si myslím, že jsem. Jelikož jsem velkým příznivcem zpěvu a vždycky se mi líbilo doprovázet zpěv a „neobtěžovat“ zpěváka. To je jedna z věcí, které si všímám a kterou se mladí neučí, protože jsou neznalí řemesla. Když budeš doprovázet, ty musíš být zpěvákův banderilér, nesmíš být protagonistou. Jakmile zpěvák zpíval, já ho nerušil ani trochu, ale když mi dal prostor, abych zahrál nějakou falsetu, já předváděl něco originálního, takže následoval aplaus. Dnes je to běžné, ale já byl první doprovod ke zpěvu v historii festivalů, kterému se dostávalo potlesku při falsetách. Ale nikdy, nikdy jsem nešel za úspěchem, a to je to, co bych řekl mladým dnes: abys byl velkým doprovodem, první, co musíš mít je velkou úctu k flamenku, znát velice dobře zpěv a potom se pokoušet ho doprovázet, ne strhávat na sebe pozornost. Když zpěvák potřebuje, abys mu podal ruku, tak mu jí podáš, a když musíš hrát jemněji, tak to uděláš, a to vyžaduje pořádnou znalost řemesla. Tomu jsem se učil roky, během své dlouhé kariéry, a učím se dál. Člověk se nemůže domnívat, že za dva roky hraní na kytaru, jen protože umí číst noty, zná klasická díla a na dvě stě manuálů pro levou a pravou ruku, zná všechny styly a „hltá“ kytaru, tak že už ví vše. Ten, kdo tomuhle věří, je ztracen.“