Antonio Gades

Španělský tanečník Antonio Esteve Ródenas, známý především pod uměleckým jménem Antonio Gades, se narodil v chudé rodině 14. listopadu 1936 ve městě Elda (Alicante). Jeho otec, republikán, odjel do Madridu jako dobrovolník na obranu Španělské republiky. Později se celá rodina přestěhovala do jedné ze čtvrtí na kraji hlavního města. Ačkoliv se mu učení velmi líbilo, v jedenácti letech Antonio přestal docházet do školy a začal si hledat práci, aby pomohl rodině. Nejprve jako pomocník ve fotografickém studiu Gyenes a potom v tiskárně madridského deníku ABC.

Jeho setkání s tancem přišlo náhodně, když mu bylo patnáct let. "Kvůli hladu", jak sám Gades kdysi vyprávěl. Jedna madridská sousedka mu doporučila, ať se zapíše do akademie učitelky Palitos. O tři měsíce později si ho všiml agent, který hledal tanečníky a hned ho také angažoval. Začal tancovat ve varietních vystoupeních v madridském Circo Price, kde ho brzy objevila tanečnice Pilar López a povolala do své skupiny. López ho naučila to, co se pro tanečníka stalo hlavním heslem, kterým se inspiroval po celou dobu své kariéry: "profesionální etika tance za estetikou".

Na začátku padesátých let se učil tancovat též u Manolo Vargase a v companía Pilar López se stal prvním tanečníkem. V souboru Pilar López zůstal celkem devět let a jako první tanečník se s ní poprvé vydal na turné po Japonsku v roce 1960. Po celém světě poté prezentovali vystoupení El sombrero de tres picos, El amor brujo a El concierto de Aranjuez. V tomto období vytvořil i své první dílo Ensueño a Pilar ho pokřtila uměleckým jménem Antonio Gades.

S Pilar Lopéz studoval pravidla lidového španělského tance: navarrská jota, andaluské flamenco, školní tance (katalánské, baskické atd)... zkrátka, všechen folklór. A současně studoval klasický tanec s tanečnicí Provayenska.

V těchto letech přichází jeden z dalších rozhodujících okamžiků v Gadesově životě: setkání s poetickým světem Federika Garcíi Lorky, velkého andaluského básníka a oběti frankistického režimu, skrze ilegální vydání jeho Romancero gitano.

Gades však brzy pochopil, že jeho nejautentičtějším výrazem mohlo být jen flamenco, to jest andaluský tanec a zpěv, což byla Andalusie Garcíi Lorky, a to je to, co se mu nejvíc líbilo; ne taková ta malebná pro turisty nýbrž ta vyprahlá a suchá.

Kromě bohatých zkušeností, které nabyl s Pilar López, se učil zapateado s El Estampío, farruku s El Gato, boleru s Antoniem Lorkou... Představil se jako herec v El hospital de los locos a scénárista Alfredo Mañas pro něj napsal La historia de los tarantos.

V roce 1962 začalo i jeho působení v Itálii: Antónu Dolinovi pomohl připravit baletní vystoupení Ravelova Boléra pro římské Teatro dell'Opera; dále tři díla Garcíi Lorky pro Antología del ballet; byl choreografem a prvním tanečníkem spolu s Carlou Fracci v jedné z verzí Carmen na festivalu Due mondi ve Spoletu, řízeného Giancarlem Menottim; 20. prosince 1962 debutoval jako první tanečník a mistr tanečního souboru v milánském divadle Scala (Carmen a Fallova Čarodějná láska); účinkoval v různých televizních programech a natáčel film s Vittorio Gassmanem. V La Scala pobyl celkem devět měsíců.

Po návratu do rodné země účinkoval v La historia del soldado a La historia de los tarantos.

Poté co opustil companía Pilar López, položil v letech 1963 a 1964 první základy budoucího Ballet de Antonio Gades.

V roce 1963 natočil film Los Tarantos, režírovaného Franceskem Rovirou Beletou, kde se v jedné z hlavních rolí představila osobnost ženského flamenka, tanečnice Carmen Amaya.

Po šestiměsíčním velkém úspěchu v roce 1964 ve španělském pavilonu na Exposición de Nueva York, za který dostal cenu Medalla de Oro al Mérito Turístico, 19. listopadu 1965 poprvé uvedl svou produkci Dona Juana v Teatro de la Zarzuela s textem Alfreda Mañase a hudbou od Antóna Garcíi Abrila. Totální fiasko tohoto představení ho přimělo pracovat v madridském tablau Corral de la Morería.

V roce 1968 se vrátil do La Scala v Miláně, kde se pořádala slavnost, které se zúčastnili i Carla Fracci a Rudolf Nureyev. V roce 1969 odjel do Paříže, aby reprezentoval Španělsko v Teatro de las Naciones a obdržel cenu Premio de la Crítica za nejlepší představení sezóny. To bylo jedno z prvních účinkování jeho vlastního souboru, který čítal něco málo přes tucet členů.

Se svou companía vystupoval na oslavě 100. výročí Casa de España v New Yorku a jako sólista v choreografii El amor brujo se souborem chicagské Opery. Poté se svým balletem v roce 1970 triumfoval v pařížském Odeónu, a to za doprovodu kytaristy Paco de Lucía. V listopadu se vydal s El amor brujo na turné po Argentině a Středním Východu. Tato choreografie byla představena v roce 1971 ve Španělsku a následující rok v různých zemích Evropy, Ameriky, dále v Japonsku, Iránu, Maroka a, konečně, v barcelonském Palacio de la Música. Po svém návratu se usadil ve městě Altea.

Již v sedmdesátých letech mladý Gades začal uměleckou dráhu, která ho přivedla k nalezení velmi osobního choreografického stylu. Ve Španělsku bylo flamenco "prodáváno" způsobem, který se mu zdaleka nelíbil, jelikož vlastně znamenal "prostituci lidové kultury". Podle Gadese bylo zapotřebí zlikvidovat veškerou nevkusnou "faleš", ornamenty, virtuozity... Snažil se vynést na světlo podstatu tance. Při hledání tohoto nového hlediska týkajícího se tvorby choreografií, byla nesporně důležitá znalost a pozornost k aktuálním uměleckým směrům jako abstraktivismus (Mondrian) a surrealismus ve výtvarnictví a literatuře.

V roce 1974 poprvé představil v Římě vystoupení pod názvem Bodas de sangre, inspirované dramatem F.Garcíi Lorky a s hudbou kompozitora Emilia de Diego; jedno z jeho hlavních děl, kterým dosáhl se svou již zkonsolidovanou companíou mezinárodního úspěchu.

V roce 1975 se nacházel v italské Boloni, když k němu dorazila zpráva o rozsudku o trestu smrti, podepsaného ve Španělsku pro pět spolupřívrženců opozice frankistického režimu. Hluboký smysl pro morální odpovědnost ho vedl k rozpuštění skupiny a zanechání taneční kariéry.

Během roku 1976 a začátkem 1977 natočil s Mario Camusem a s tanečnicí Pepa Flores "Marisol" film Días del pasado.

Pouze přátelství a přesvědčování přítelkyně Alicie Alonso a dalších členů Ballet Nacional de Cuba, se kterými měl dříve příležitost pracovat jako host, mu o pár let později pomohlo k návratu k tanci a jeho prostřednictvím tak vyjádřit své idee. A tak v letech 1977 a 1978 se s nimi zúčastnil turné po Spojených státech a Kubě, kde v La Habana mělo premiéru jejich vystoupení Ad libitum.

V roce 1978 přijal nabídku na místo ředitele Ballet Nacional Español. Prezentoval Bodas de sangre, Fandango, El sombrero de tres picos, El amor brujo, Retrato de mujer atd. Dosáhl velkého úspěchu na scéně Opery v Berlíně, na Festival de Spoleto (červen 1979), Festival Cervantino v Mexiku, na turné po Španělsku i Americe...

V roce 1980 byl Ministerstvem kultury odvolán z místa ředitele. Spolu se členy Balletu, kteří soubor opustili na důkaz solidarity s Gadesem, vytvořil Grupo Independiente de Artistas de la Danza (GIAD). Skupina debutovala v srpnu 1980 ve španělském městě Pamplona a poté odjela na turné po celé rodné zemi a po Spojených státech.

Po návratu v prosinci 1980 se setkal s režisérem Carlosem Saurou a v roce 1981 se z choreografie Bodas de sangre zrodil celovečerní film, ve kterém Gades hrál hlavní roli po boku Cristiny Hoyos. Tanečnice, choreografka a nyní ředitelka Ballet Flamenco de Andalucía, Cristina Hoyos, byla Gadesovou taneční partnerkou po celá dvě desetiletí.

Náhlá smrt Alberta Lariose, vedoucího GIAD, v únoru 1981, zrušila jejich turné a následující problémy uvnitř souboru spojené s odchodem Gadese z vedoucího místa v září téhož roku předvídaly celkový rozpad. Tanečník s několika málo členy souboru odjel pracovat do Venezuely.

Producent Emiliano Piedra mu navrhl, aby pokračoval ve spolupráci s Carlosem Saurou, a tak v únoru 1983 vznikl film Carmen. V březnu stejného roku se v Madridu poprvé představilo Gadesovo baletní vystoupení Carmen, inspirované románem francouzského dramatika Prospera Merimeého. Tato produkce mu přinesla několik ocenění: v červenci 1984 Pegaso de Oro na Festival dei due Mondi ve Spoletu, v srpnu 1984 Medalla del Verano Teatral Veronense a v říjnu 1984 Máscara de Plata za tanec na Campione D'Italia.

V září 1985 začal natáčet se Saurou další film, El amor brujo, jako volnou interpretaci klasického baletu Manuela de Fally, a opět po boku Laury del Sol a Cristiny Hoyos. V prosinci téhož roku se zúčastnil v divadle Zarzuela oslav desátého výročí vzniku Ballet Nacional Español s představením Bodas de sangre. Mezitím probíhaly i přípravy s režisérem Saurou a se Stellou Arauzo na Fuego, s choreografií vytvořené podle filmu El amor brujo. Dílo mělo premiéru na konci ledna 1989 v pařížském divadle Chatelet. Poté následovalo turné po Japonsku, Hong-Kongu, Turecku, Švýcarsku, Německu, Španělsku (3 měsíce v madridském divadle Monumental) a Itálii (leden až březen 1990).

V roce 1994, kdy se soustředil hlavně na vytvoření nového souboru, se vrátil též ke spolupráci s Carlosem Saurou a podílel se na přípravě jeho filmu Flamenco.

20. prosinci 1994 v janovské Opeře uvedl Gadesův ballet premiéru jeho poslední produkce Fuenteovejuna; adaptace díla Lopeho de Vega napsané spisovatelem Manuelem Caballero Bonaldem. V lednu 1995 se vydal s tímto vystoupením na turné v Japonsku, a v dubnu si pro jeho španělskou premiéru Gades vybral sevillské divadlo Maestranza. V této době Gades také oznámil svůj záměr odejít ze scény, aby se mohl více věnovat mladým umělcům.

V roce 1995 obdržel od Argentinské vlády Premio Homenaje za upevnění kulturních vztahů mezi oběma národy. V témže roce představil Carmen a Fuenteovejuna v Bilbao, a Fuenteovejuna v Barceloně. S Carmen se v roce 1996 zúčastnil italského Ravenna Festival. Vystoupení Fuenteovejuna prezentoval od listopadu 1995 až do března 1997 v mnoha zemích, např. v Itálii, Spojeném království, Venezuele, na Kubě, v Brazílii, Chile, Uruguay, Argentině a Indonésii. V září 1996 se vrátil do Barcelony, kde znovu uvedl Fuenteovejuna a také Carmen.

Stal se držitelem mnoha dalších tanečních a divadelních cen mezi nimiž např.: Medalla de Círculo de Bellas Artes de Madrid, Premio Vicente Escudero za tanec a choreografii, Premio Carmen Amaya, Premio Nacional de Teatro pro nejlepší španělský soubor (1970), Premio Nacional de las Bellas Artes (1983), Premio Nacional de Danza (1988), Premio del Gran Teatro de La Habana (2. ledna 1990), Premio Luigi Tani (duben 1990), Premio de Dirección Coreográfica de la Asociación de Directores de Escena (ADE) za dílo Fuenteovejuna (prosinec 1995), Galardón Flamenco Calle de Alcalá (2002).

Antonio Gades nikdy nechtěl být nazýván umělcem; upřednostňoval označení "trabajador del baile" (volně přel. taneční dělník).

Gades žil naplno jak na jevišti tak i mimo něj. Oženil se celkem čtyřikrát a měl spoustu dalších milostných vztahů. Jeho první láskou byla zpěvačka Marujita Díaz, se kterou se oženil 18. března 1964. Jejich manželství však trvalo pouhých dvacet měsíců. Po ní následovala řada tanečnic, se kterými ale do manželství nikdy nevstoupil. Ačkoliv například s jednou z nich, Pilar San Clemente, která tancovala v jeho skupině a jejichž poměr se protáhl až do let 1970 - 1971, měl dvě děti. Poté se oženil na Kubě s tanečnicí jménem Pepa Flores, kterou považoval za největší lásku ve svém životě. S ní měl Gades tři dcery - jednou z nich je herečka María Esteve - avšak i toto manželství se časem rozpadlo. Po Flores následovaly svatby ještě s Danielou Frei a Eugenií Eiriz.

Geniální umělec - tanečník, choreograf a herec - Antonio Gades zemřel ve velkých bolestech v Madridu 20. července 2004 ve věku 67 let na rakovinu, se kterou bojoval několik let. Autor slavných flamenkových představení dosáhl mezinárodního významu jako revolucionář divadelního flamenka. Jméno Antonio Gades je dnes bohužel již historií, ale navždy zůstane zapsáno v různých encyklopediích. Je to jméno tanečníka, který výrazným způsobem ovlivnil flamenkový svět a ten na něj nikdy určitě nezapomene. Jméno neopakovatelného tanečníka, kterému se i nadále budou věnovat různé pocty a který se stal velkým vzorem pro většinu současných flamencos.