Melchor de Marchena

Flamenkový kytarista Melchor Jiménez Torres, známý jako Melchor de Marchena, se narodil v roce 1907 v sevillském městečku Marchena a zemřel v Madridu roku 1980. Je považován za jednoho z nejvýznačnějších představitelů tzv. cikánského toque. Na kytaru doprovázel všechny hlavní osobnosti své doby, kterými byli např. Manolo Caracol, Niña de los Peines či Antonio Mairena.

Melchorova přízeň k flamenku nepochybně vychází z rodinného prostředí, v němž nalézáme početné množství jedinečných umělců. Nebyli však na veřejnosti příliš známí, jelikož se nestali profesionálními umělci. Jeho otec El Lico byl kytaristou a jeho matka Josefita Torres zpěvačkou. Miguel el Bizco, jeden z bratrů, byl kytaristou i zpěvákem, a další bratr Chico Melchor byl taktéž kytaristou. Do stejné rodiny, avšak přes jinou větev, patřila výborná zpěvačka Gilica de Marchena, jež byla teta Melchora a zároveň matka zpěváka Juana el Cuacua a kytaristů Miguela de Marchena a Titiho del Quico.

Melchor, který roku 1966 obdržel Premio Nacional de Guitarra - nejvyšší ocenění, kterého může kytarista v tomto žánru dosáhnout - začal hrát ve svém rodném městě na rodinných a přátelských fiestách, ačkoliv neměl žádného učitele. Byl samouk, jenž ve svém umění vždy usiloval o výjimečnost a originalitu. Tyto kvality ho brzy proměnily v jednoho z nejžádanějších doprovodných kytaristů. Svou profesionální kariéru rozvíjel v Seville a poté v Madridu, především v tablau zpěváka Manolo Caracola, Los Canasteros. Často také účinkoval na flamenkových festivalech, kde doprovázel zejména Antonia Mairenu.

Tento mistr v náročném umění jako je doprovod ke zpěvu nahrál rovněž hojný počet alb s velkými zpěváky různých epoch: Niña de los Peines, Tomás Pavón, Pepe Pinto, Niño León, Antonio Mairena, Manolo Caracol, Jacinto Almadén, Pericón de Cádiz, Luis Caballero či José Menese a další.

Hudba s nezaměnitelným zvukem kytaristy Melchora de Marchena se rozvíjí na dvou odlišných úrovních a jeho expresivní záměry jsou někdy podporovány až zcela protichůdnými frázemi. Výsledkem je vždy bohatá výměna, do které zasahují z jedné strany řízná, přerušovaná a pronikavá hra, a z druhé strany jemné, vykreslené melodie, kde pulzace, jež byla předtím striktně daná, s razantním a přesvědčivým rasgueadem, se nyní vrací k jemnosti a hravé křehkosti. Na této hrátce s protikladnými polohami se zakládají stylistická kritéria umělce, jenž byl jedním z nejvýznamnějších kytaristů doprovázejících zpěv v celé historii flamenka.

V roce 2005 mu byla udělena in memoriam Medalla de Oro .

Kromě jiného, Enrique de Melchor, přední osobnost současné flamenkové kytary a také jeden z nežádanějších kytaristů pro doprovod ke zpěvu, je jeho syn.

PS: Hlavní zdroj/la fuente principal: Rito y Geografía del Cante

---

Překlad výběru z rozhovoru uskutečněného roku 1971 pro Rito y Geografía del Cante, autor José María Velázquez-Gaztelu

Jak jste začínal tady v Marcheně?

Jako všichni, kteří se narodí v nějakém malém městě, aniž by uměli hrát a nic dalšího. Ale já měl ve svém umění velmi velkou inspiraci. Věřil jsem a věřím, že bych mohl něčeho dosáhnout.

Měl jste nějakého učitele?

Ne. Neměl jsem žádného učitele. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře. Chtěli mě naučit hudbě, ale já řekl, že ne, že hudbu nosím v sobě, že bych nemohl dělat matematicky to, co dělají housle a jiné nástroje. To, co hraji, je moje, a svou čistotu si přináším sám.

Dáváte v doprovodu přednost některému zpěvákovi? Určitému typu zpěváka?

Nuže já ano. Tomu, kdo umí zpívat všechno velice dobře. Bolí mne, když někdo zpívá příšerně. Mně se velmi líbí Manolo Caracol, protože to je pan umělec, hodně kreativní, a mně se moc líbí. A když zpívá on, dělám s kytarou věci, které jsem předtím neznal. A další zpěvák, který se mi také moc líbí a který zpívá velmi dobře, je Mairena.

Které významné zpěváky z té jiné epochy jste doprovázel?

Manuela Torre, El Gloriu, Niñu de los Peines, Pinta, Pompi a další dobré umělce, jimiž byli jak jinak, ti chudí.

A líbilo se vám více doprovázet tyto zpěváky a nebo ty, které doprovázíte nyní?

Ano, dvakrát více.

Proč?

Protože zpívali to, co se mi líbí. Zpívali flamenco. Dneska je všechno dobré...třeba rumba, ta je moc dobrá, velice hezká, avšak já na ni koukám, jako kdybych ji neviděl. Mám rád cante por seguiriya, por soleá, por fandango puro, malagueñas, tarantas, taranto, tangos, bulerías a golpe. Všechny tyto styly se mi líbí. Ostatní jsou sice velmi hezké, ale... Když vydělávají tolik peněz, tak zde budou, protože se to vyplatí, avšak... Nevadí mi poslouchat je, ale nejsem jimi nadšen. Víc se mi líbí ty dobré cantes puros.

A kde jste tyto zpěváky doprovázel? Manuela Torre, El Gloriu...?

Na fiestách v Seville. Tito lidé zpívali v divadlech jen málo. Zpívali na fiestách. Byl jsem velmi mladý, ale zvali mě na všechny velké fiesty.

Jaké bylo tehdejší zázemí?

Velice hezké. Jeden umělec respektoval druhého velkého umělce. A zpívalo se velmi dobře. Tam se nedělalo nic jiného, než že se pilo, zpívalo a hrálo tradiční flamenco. Od těchto lidí se člověk naučil skutečně hodně.

Co se dnes děje? Dnes se nepije a nezpívá puro?

Ne. Dnes se sice také zpívá, ale to, co a jak oni zazpívali dříve, tak dneska zpěváci interpretují jen dobře. Zpívají cantes livianos, cantes, které jim vydělávají hodně peněz... Dříve se tím peníze moc nevydělávali. Dneska kdokoli vám zazpívá cokoli a stává se bohatým. Dříve ne. Bylo zapotřebí umět zpívat skutečně velmi dobře, velmi dobře... a já tyhle všechny zpěváky poslouchal.

Domníváte se, že Melchor de Marchena něčím přispěl do flamencové kytary?

Tak tedy...já jsem hrál často pro velmi dobré zpěváky, velmi delikátní. A zpívali i vzácné písně, a doprovázel jsem je výborně. A to si myslím, že má určitě velkou hodnotu.

A jak vidíte hru vašeho syna a vaše toque?

Když slyším hrát jeho, okamžitě mě přejde chuť hrát na kytaru. Protože hraje úžasně. Umí tolik věcí a navíc sám tvoří. To, co hraje, je jeho. V poslední době mu to dalo velkou práci. Kytaru studuje hodně, protože jde o dlouhou a velmi náročnou trať a on už ji dokončil.

---

Překlad výběru z rozhovoru uskutečněného roku 2007 pro časopis La Flamenca s kytaristou Enriquem de Melchor u příležitosti stého výročí narození jeho otce, fenomenálního flamenkového kytaristy známého jako Melchor de Marchena

Ač je to již dlouho, co odešel, jeho estetický koncept hry se objevuje u většiny z toho mála dobrých kytaristů doprovázející zpěv, které máme v současné době. Tam kde Melchor oživuje neuvěřitelným způsobem, jako precizní a důkladný, tichý a magický, je ve velmi flamenkové hře jeho syna Enrique de Melchor, celým jménem Enrique Jiménez Ramírez.

Jaké vzpomínky vám zůstali na otce jako na kytaristu a jako na člověka?

Jestli jako kytarista byl fenomén, ten, který všechny nejlépe doprovázel, jako člověk byl....Co mám říct?...Byl to vážný člověk, ale líbilo se mu dělat žerty z druhých, a byl také velice laskavý k rodině.

Mnozí považují vašeho otce za nejgeniálnějšího kytaristu pro doprovod ke zpěvu v celé historii... Jakými přednostmi oplýval?

Z jedné stránky, kromě své velké osobitosti, měl zvuk, který...prostě nikomu nezněla kytara tak jako jemu. Z té druhé stránky, dokázal se výborně přizpůsobit zpěvákům. Takto hrál pro Pastoru Pavón, pro Caracola a Mairenu, či pro Manuela Torre. A dosáhl toho, že s ním všichni byli spokojeni a zpívali dobře, a to je to hlavní, o co se musí kytarista postarat, když doprovází zpěv.

U Melchora de Marchena se hodně vyzdvihuje užívání momentů ticha, které se po hudební stránce moc nepraktikovalo až do doby, než nastoupil on. V jeho toque to bylo tím hlavním...

Okamžikům ticha je zapotřebí přisoudit velký význam. Jsou chvíle, kdy je potřeba dopřát sluchům odpočinek. Sekundy klidu, abych se nějak vyjádřil, jsou fundamentální.

Kterému z děl vašeho otce nahraných s oběma mistry dáváte přednost? Které se vám líbí více?

Obě stejně. Můj otec hrál úplně jinak pro Caracola než pro Mairenu, byť se jednalo o stejný styl. Bylo to odlišné, jelikož osobitý charakter obou byl zcela jiný. Mairena byl člověk klidnější, dělal více pauzy. A Caracol byl vznětlivý, vášnivý a hotový génius. Líbí se mi obě stejně, jelikož bylo velice těžké přizpůsobit se a vyhovět projevu obou dvou.

Vy jste také doprovázel Antonia Mairenu. Jaké byly požadavky tohoto mistra zpěvu?

Žádné. Antonio byl úžasná bytost. Velice laskavý člověk. Já s ním nahrával album plné soleares, když mi bylo sedmnáct nebo osmnáct let. Neměl žádné požadavky, a když jsi to zahrál špatně, tak ti to neřekl. Byl velmi vychovaný a zamlčel to. Já měl štěstí, že jsem se mu přizpůsobil dobře. Rád se mnou zpíval.

Kromě otce jste měl ještě jiné učitele, jako například Eugenia Caracoles v Los Canasteros...

Začal jsem u svého otce. A poté jsem odešel do tablaa Los Canasteros a učil se od všech ostatních. Eugenio Caracoles byl mým blízkým kamarádem, od společných flámů až po kytaru. Já jsem byl tehdy stále na počátku a on mě naučil mnoho věcí, a především techniku.

Ve vaší rodině byla spousta umělců: od Jiliky k Los Chindo, přes El Cuacua, Juanito de Marchena, El Titi, Babé, Juanillero, Miguel a Manuela de los Reyes... Kdo ale zůstane po vás?

Budiž, nic netrvá věčně... Teď je v mé skupině jako druhý kytarista jeden synovec, syn mého bratra Melchora. Doufám, že se to zase vzkřísí, že přijdou děti a tenhle klan se neztratí.

Hodně se povídalo o Jilice, ale co vaše babička Josefita, sestřenice Jiliky? Ona také měla své písně...

Ano. Ale já neměl to štěstí poznat ji, protože když ještě žila, byl jsem příliš malý. Neměl jsem dostatečný věk na to, abych je pochytil. Ale ti nejstarší od Marchenů mi její cantes por soleá zpívali.

Byla hra vašich strýců velmi podobná hře vašeho otce?

Byla velice podobná, ale můj otec měl mnohem více síly. Říkali mi, že strejda Miguel El Bizco lépe zpíval, než hrál. Ale také jsem ho moc dobře neznal, tehdy mi byly asi čtyři nebo pět roků, když strýcové zemřeli. Zatímco Antonia (Chico Melchor) jsem znal lépe. To už jsem podnikal první krůčky s kytarou. Hrál podobně jako můj otec, stejnou školu, ale s menším charisma.

Tanec zaujímal také velkou část ve vaší rodině. Co zůstalo z oné exklusivní taneční formy klanu Marchena?

To už se vytratilo úplně. Moje generace z toho už nic nepoznala.

Zdědil jste dobré vlohy pro doprovod ke zpěvu. Vlastně ve všech rozhovorech uskutečněných se zpěváky první třídy (Manuel Mairena, Menese, Lebrijano...) si vás všichni vybírají jako nepostradatelného kytaristu pro své případné budoucí nahrávky...

Ano?

Fakt "být oblíbeným kytaristou Maireny a Caracola, dvou opačných světů" je samo o sobě dost výmluvné...

Určitě, to je důkaz. Mairena a Caracol zpívali zcela odlišným způsobem a oba hledali svou kytaru.

Řekněte mi vaše tajemství pro doprovod ke zpěvu...

Není žádné. To, co mi vždy tvrdil otec: že když se doprovází, tak se musí doprovázet a dělat všechno proto, aby se zpěvák cítil co nejlépe. Tajemství jsem poslouchal u nás doma, čemu mě naučil můj otec. Trochu mi zazpíval, a řekl, ve kterém okamžiku mám ukončit tercio, kdy se mám zastavit...a kdy mám oné ticho zase opakovat. Víc než jsem se učil, jsem to spíše pochytil. Potom jsem si vybral svou linii sólisty, ale má kariéra byla vždy spojena se zpěvem. Zcela jistě budu kytaristou s největším počtem alb v historii kytary, jelikož nahrávám alba ke zpěvu více jak třicet let pro celý flamenkový svět.

A když vezmeme v úvahu diskografii vašeho otce, je to stejné. Spolu s vámi je kytaristou, který nahrál v historii flamenka nejvíce alb...

Samozřejmě, on hrál pro všechny umělce své epochy.

Vyjádřil jste se ve prospěch tradice i vývoje hry na kytaru. S čím však nesouhlasíte?

Ne že bych doslova nesouhlasil. Ale to co se dnes děje je, že mladí lidé chtějí jít dopředu hodně rychle, a tak tíhnou k americkým kytaristům, jazzu...atd. Já jsem otevřený všem směrům, ale vždy, aniž bych zapomněl, co necháváme za sebou. Mně se líbí všechno, co slyším, ale dávám přednost Sabicasovi před Patem Metheny. Jsem trochu více tradiční a nezapomínám na ty, jež byly před námi.

V sólovém vystupování jde technika hodně rychle dopředu... Na jaké úrovni zůstává duše?

Na tuto otázku je velice těžké odpovědět, protože když je klukům dvacet let, chtějí dělat co možná nejlépe ty nejtěžší věci. A tak se používá více technika než srdce. Ale když tito chlapci dovrší čtyřiceti let, a mají už veškerou techniku naučenou, začnou si připomínat věci z dřívějška a uvědomí si, že je lepší dobře zahrát dvě noty než velmi rychle nějakou stupnici.

Jakým směrem byste se vydal při nahrávání nějakého nového alba?

Velmi těžkým, komplikovaným. Už dlouho jsem nic nenahrál a líbilo by se mi udělat velmi flamenkové album, bez skupiny, bez sboru. Nahrát album, jež se dělali před čtyřiceti, padesáti lety, založené na soleares, seguiriyas, tarantas a všech těchto věcech, ale jenom s kytarou.

Dnes je velice těžké najít kytaristu, který by byl schopný posadit se před publikum sám se svou kytarou...a bez odposlechu, o tom ani nemluvě.

Samozřejmě, takhle se odkryjí všechny defekty. Na tohle musí být člověk velmi připravený, trávit ve studiu spoustu hodin navíc a být ke kytaře doslova přibitý.

O plánech do budoucna...

Vydání nového alba si musím ještě rozmyslet. Kdybych ho udělal, bylo by to mé poslední, protože nahrát s kytarou deset jiných témat, než co člověk udělal dosud, je velice těžké. Je to komplikované, neví se, kdy přijde ten správný okamžik, který ti přinese inspiraci.

Video