El Niño Miguel

V historii flamenkové kytary je zapsáno jméno jednoho kytaristy, který prý byl v mládí stejně geniální jako o pět let starší Paco de Lucía. Osud si s ním ale nelítostně zahrál a jeho začínající blýskavá kariéra se jakoby rázem proměnila v prach... Nejen umělecká kariéra, ale i jeho běžný život se obrátil doslova na holé nic...

I přes nestálost během profesionální kariéry a následný nešťastný osud je však dodnes považován za jednoho z velikánů toque a echo jeho hry se zachovalo i v současné flamenkové kytaře.

Ten kytarista se smutným koncem je El Niño Miguel, celým jménem Miguel Vega de la Cruz. Narodil se roku 1952 ve městě Huelva jako syn almerijského kytaristy Miguela el Tomate.

V cikánské komunitě ve čtvrti La Chanca/Pescadería v Almeríi znejistí, když se začne mluvit o patriarchovi z rodiny Tomates. Možná následkem bídného a do budoucna málo perspektivního prostředí této čtvrti v první polovině dvacátého století, jak ho popsali ve svých dílech například spisovatelé Juan Goytisolo a Gerard Brenan; možná pro milostné avantýry v prostředí, kde flamenco bylo synonymem nočního života, se stalo, že jednoho dne Miguel el Tomate opustil svou ženu a děti a utekl ze čtvrti se svou milenkou. To, co se zdálo být věrohodným dramatem Nuñeze de Prado nebo tématem z fandangos del Carbonerillo, se tehdy přihodilo se vší bezcitností a krutostí flamenkového prostředí oné epochy. Útěk však nemohl být v andaluské geografii vzdálenější než od Cabo de Gata po Punta Umbría. Vše, co dále obklopovalo nový život Miguela El Tomate od útěku, bylo tichem, tabu a záhadou. A Niño Miguel byl plodem onoho nového páru. Jeho nevlastní sourozenci o něm něco málo věděli, ale neznali ho. Niño Miguel se tak stal legendou již od chvíle, kdy se narodil.

Učil se hrát na kytaru po boku svého otce. Zbaven akademismu, vybrušoval otcův styl toulajíc se po ulici - řečeno v ušlechtilém slova smyslu, tj. vypracován formou autodidakta, jen lidským kontaktem a při každodenních krocích ulicemi života. „Vzpomínám si, jak se procházel ulicemi Huelvy držíc se svého otce, svého učitele, když hledali "práci". Pro kytaru a umělce to byla těžká léta.“, napsal jeho přítel Manuel García Morales na obal prvního LP.

Zajímavým postřehem ve flamenku bylo, jak se ulice, páteř čtvrti, proměnila u cikánských interpretů přímo v posedlost. Barrio Negro, Calle Ancha či Paseo de los Castaños jsou tituly alb kytaristů blízkých Niño Miguelemu. Mimo svou ulici, mimo svou čtvrť a komunitu, ztráceli své odkazy, identitu, a stávali se z nich anonymní a ztracené bytosti.

El Niño Miguel již ve dvanácti letech doprovázel zpěváky první kategorie a v sedmdesátých letech jeho herní styl způsobil doslova senzaci. Nadání mu přineslo rychle úspěch a v roce 1973 získal Premio de Honor na jedné ze dvou nejvýznamnějších soutěží pro kytaristy v tehdejší době, Concurso Nacional de Guitarra Flamenca, kterou pořádala jerezská peña Los Cernícalos.

Pověst o něm se začala rychle šířit po onom malém světě flamenkové kytary; začalo se vyprávět, že v Huelvě je jeden mladý Cikán schopný zahrát bulerías úplně stejně jako Paco de Lucía. Ještě dnes se tato legenda o Miguelových báječných rukou stejně jako těch Pacových šíří od ucha k uchu. A Paco, coby příznivec zamilovaný ve flamenku do cikánského projevu, ze kterého vyzařuje upřímnost, muzikálnost a jistá prostota, neboli stručně „arte a pureza“, přivedl Miguela do vyhlášeného diskografického studia Philips. A tak v roce 1975 vyšlo jeho první sólové LP album pod názvem La guitarra del Niño Miguel, a za ním v roce 1976 následovalo druhé album Diferente. Obě alba byla naštěstí znovu vydána po mnoha letech společností Universal ve formátu CD.

Posluchači zvyklí na současné pročištěné a digitalizované zvuky, mohou být při Miguelově hře překvapeni něčím „nečistým“. Ale právě v tom tkví její půvab; toque bez konzervativních uměleckých metod, bez rafinovanosti, filtrů, bez jistých pravidel, kromě těch, které charakterizovaly vlastní vyjádření flamenka. Jako neobroušený diamant se točí kolem dvou pro něj charakteristických prvků, které podmiñují ty ostatní: rytmus a momentální citové stavy. Nejen falsety, ale vůbec celé skladby vyvěrají z Miguelových rukou s naprostou přirozeností, jako voda z pramene...

V legendách, které mluví o jeho výstřednostech, se vypráví, že své první sólové album nahrál jen s obyčejnou, lacinou kytarou z Valencie, žádné kvalitní značky. Možná spíše pro ospravedlnění technicky neošetřeného zvuku na kytarovém albu. Ale je zapotřebí ještě poznamenat, že vyčistit zvuk u kytary nepatřilo k prioritám v Miguelově chápání flamenka. Možná i proto se na obalu druhého alba objevil se svou nezaměnitelnou značkou kytary Ramírez. Kytara Niño Miguela se jednoduše odlišovala, jeho hra byla cikánská a vyjádřil to také s nejvíce ceněnou a nejslavnější značkou starých kytaristů v tehdejší cikánské komunitě.

Pověst si Niño Miguel tedy upevnil těmito dvěma výjimečnými nahrávkami. Španělská televize mu věnovala speciální program Raíces a například Enrique Morente počítal s ním a s jeho synovcem Tomatitem na nahrání alba „Sacromonte“ (1982). Projekt se však nezdařil pro začínající ztrátu duševní rovnováhy, pro křehkost stavu mentálního zdraví rodáka z Huelvy. Již na prvních sezeních nahrávání se Niño Miguel začínal uzavírat do abnormálního světa, přestával se soustředit... krok za krokem se čím dál tím víc vzdaloval od reality. Legenda se tak vyvíjela a šířila dál... Nešťastné vystoupení Niño Miguela při společném recitálu s Isidrem Carmonou na III. ročníku Bienal de Sevilla (1984), přesněji na prvním ročníku věnovanému kytaře, jen potvrdilo jeho ztrátu... Z živé legendy, se tak Niño Miguel stával legendou „bez života“...

Jeho kolegové na něj pamatují, jako například Rafael Riqueni, který mu věnoval skvělá fandangos de Huelva na svém prvním albu Juegos de niños (1986) nebo Tomatito úchvatnou bulerías na albu Barrio negro (1991). Niño Josele, od doby, kdy začal hrát sólově, tj. od roku 1991, zahrnul vždy do svého programu farruku Miguela El Tomate; styl zachovaný ve čtvrti Chanca, který Josele naučil svého syna, tak jako to tehdy udělal Miguel El Tomate se svým synem Niño Miguelem. Ten ji na své první LP nahrál pod názvem „A mi padre“. A dnes je například tato farruca jedním z hvězdných témat koncertů mladého virtuózního Javiera Conde, který se jí zase naučil od svého otce Josého Antonia Conde. Vztah otec - syn se zdá být nekonečným v kariéře flamenkových kytaristů. Javier Conde kromě jiného interpretuje na svých koncertech soleá „En el Puente Nicoba“, další klasickou skladbu Niño Miguela.

Téměř pravidelnými odkazy v kultuře flamenkové kytary bývají Miguelovy odvážné bulerías, dojemná fandangos de Huelva (např. „Brisas de Huelva“), originální flamenkové vals (např. „Lamento“) či jeho neuvěřitelná bulerías por rondeña „Recuerdos“, z nichž některé skladby byly naštěstí přepsány Alainem Faucherem a Claudem Wormsem pod titulem Guitarra gitana. El Niño Miguel.

Přiznivci se tak mohou snadno přesvědčit, že vliv Niño Miguela je přítomen v nemálo detailech současného toque. Cikánské aire kytary ze sedmdesátých let, vášnivý zápal ve hře, zvláště v bulerías, kterým dal svým odlišným rytmickým nádechem jinou podobu...; formy, které si pospíšili sesbírat a dále rozvíjet kytaristé jako například bratři Amador (ze skupiny Pata Negra a kytaristé rodiny Montoya), Tomatito na prvních albech s Camarónem, Niño Josele...a další.

Miguel Vega de la Cruz, El Niño Miguel, skutečná legenda cikánské flamenkové kytary.

 

Po více než dvaceti letech, 10. března 2005, se náhle objevil v sevillské Sala Joaquín Turina v rámci cyklu Jueves Flamencos. Není vyloučeno, že šlo o pouhý záblesk duševního vyrovnání, mentálního klidu, tak jak kdysi řekla spisovatelka P. D. Jamesová, že „Tvořivost bývá úspěšným řešením psychických problémů“... Avšak tento kytarista, narozen jen dva roky po Camarónovi a o němž se mnoho odborníků domnívalo, že předčil i Paca de Lucíu, měl před třemi roky odvahu udělat to, na co by si mnoho současných fenoménů ani netrouflo: téměř hodinový recitál, sám, bez cajónu, bez tlesků, bez djembe... Jeho překvapivé vystoupení, plné dojmů a emocí na obou stranách, tak bylo jednou z velmi mála příležitostí, kdy se příznivci mohli po letech ještě potěšit z jeho kytary.

El Niño Miguel, uzavřen však dávno ve svém vlastním světě, od kontaktu s ulicí neupustil ani dnes. Zcela vzdálen od profesionálního prostředí, se dál se svou kytarou jen tak potuluje, beznadějně tápající a se stále slabší pamětí. El Niño Miguel, nyní již duševně zcela nemocen a opuštěn, je opět tím dítětem se starou, obyčejnou kytarou v ruce, hledajíc „práci“ na ulicích a v uličkách Huelvy...

 

 

Hlavní diskografie:

• La guitarra de Niño Miguel (1975, LP)
• Diferente (1976, LP)

Reedice a noty:

• El Niño Miguel (2006, La guitarra de Niño Miguel + Diferente, CD, Universal)
• Guitarra gitana. El Niño Miguel (kniha, 100 str., přepis 6 skladeb)

Zvukové ukázky:

• Vals flamenco
• A mi padre (farruca)

Video ukázky:

• Bulerías
• Soleá
• Alegrías
• Vals flamenco
• O třech strunách...
• O dvou strunách...
• Další...

Poznámka:
Hlavní zdroj/Fuente principal de info: Historia de la guitarra flamenca – Norberto Torres