Chicuelo

Vlatním jménem Juan Gómez, narodil se v Barceloně v roce 1968 a už jako dítě začal se studiem kytary v prostředí flamenkových peñas. Jeho učiteli byli (mimo jiné) i bratři Manolo Sanlúcar a Isidro Muňoz. Na Seminario Internacional de Flamenco v Beguru v roce 1989 se Chicuelovi dostalo za jeho hru na kytaru uznání od samotného Sabicase.

Svoji kariéru začal v barcelonské Tablao de Carmen, kde doprovázel takové hvězdy, jako jsou Mario Escudero, Angelita Vargas, La Tolea, Yerbabuena, Sara Baras, Adrián Galia, Belén Maya, Antonio "el Pipa", Joaquin Grilo a další...

Brzy se stal také vyhledávaným studiovým hudebníkem: ke spolupráci na albech si jej pozvali Tomatito, Duquende, Mayte Martín, Ginesa Ortega a Joan Manuel Serrat. Na řadě alb se podílel i autorsky a jako hudební režisér, patří mezi ně Siento a Oscuriá zpěvačky Ginesy Ortega a Suena Flamenco zpěváka Miguela Povedy.

V roce 1992 vystoupil na koncertech v Seville v rámci výstavy EXPO a festivalu Bienal de Flamenco. Od té doby začal vystupovat po celém světě, zejména v Evropě, Japonsku a Spojených státech. Aranžoval hudbu k poslednímu filmu Orsona Wellse El Quijote. Na festivalu Festival de Jóvenes Flamencos uspořádaném v Paříži zaznamenal mimořádný úspěch. Šest let spolupracoval s japonskou taneční skupinou Shohi-Kojima jako hudební režisér.

V roce 1996, založil skupinu "Cambalache". V roce 1999 vydal své zatím jediné sólové album Cómplices, které se okamžitě zařadilo mezi to nejlepší, co ve flamenkové kytaře vzniklo.

Vedle své sólové činnosti je vyhledávaným doprovodným kytaristou zpěváků, jako jsou Enrique Morente, Rancapino, Chano Lobato, José Mercé, Duquende, Mayte Martín a Potito. V současné době je dvorním kytaristou zpěváka Miguela Povedy.

Chicuelova hra na kytaru je velmi vyspělá. Řadu svých skladeb hraje v jiné tónině, než je obvyklé, např. alegrías v E, Cantiñas v C apod. Tím se vyhýbá tradičním akordovým schématům a navíc často používá méně používané akordové obraty (s prsty rozloženými přes pět i více pražců), čímž dosahuje nezvyklých harmonií, aniž by si je musel vypůjčovat z jazzu. Podobně jako u Vicente Amiga, jsou Chicuelovy skladby mnohem víc, než jen sbírkou falset mezi rytmickými figurami; mají děj i gradaci. Lze bez nadsázky říci, že Chicuelo posouvá flamenkovou kytaru do 21. století originálním a přirozeným způsobem, bez větší fúze s jinými hudebními směry.