Camarón de la Isla

Pokud jsme se již zmínili o příliš krátkém životě legendární tanečnice Carmen Amayi, tak život španělského umělce přezdívaného Camarón de la Isla - legendy flamenkového zpěvu - byl bohužel ještě kratší. Zemřel v 41 letech. Měl rakovinu plic. Snad i následkem špatného životního stylu, který vedl. Byl silným kuřákem a posléze propadl i drogám. Svými závislostmi určitě ublížil nejen svým blízkým, ale i celému flamenkovému světu, který ho ztratil.

Nicméně ve flamenku zanechal velkou a nesmazatelnou stopu, kterou by si přáli zanechat zřejmě všichni profesionální flamenkoví zpěváci... Nikdo se ale o to nepokouší, nikdo se ho nesnaží ani kopírovat, ačkoliv se tak může zdát... Vědí moc dobře proč: je to nemožné. Camarón de la Isla je ve flamenkovém umění jednoduše nenahraditelný. Stal se legendou, o které mnoho jeho současníků tvrdí:

Kdo jiný by mohl lépe ocenit Camarónovo umění, než jeho kolegové - osobnosti flamenkového zpěvu:

Duquende: „Mluvit o Camarónovi je jako mluvit o bozích na nebi. Já vidím Camaróna jako někoho, kdo tu zanechal vynikající techniku, a mladí se od něj učí a den za dnem zpívají lépe... Pracovat s Paco de Lucíou a Tomatitem, kteří byli Camarónovými kytaristy, pro mě znamená vyplnění snu malého chlapce, který začal zpívat a nyní se rozhlíží, kam dohlédne...“

Marina Heredia: „Mé vzory? Camarón. Kdybych jmenovala někoho jiného, lhala bych.“

La Susi (i tanečnice): „Já měla tu čest být s Camarónem. José mě ovlivnil stejně jako všechny ostatní umělce této epochy, ale mě oslovují Camarona a přitom jí nejsem, jelikož Camarón je neopakovatelný.“

Raimundo Amador (i kytarista): „Po Camarónovi se mi moc stýská, vzpomínám na něj každý den, protože to byl velikán. Proto o něm zpívám i v jedné ze svých písní: Una chapita del Cordobés y una foto de Camarón.“

Carmen Carmona: „Camarón položil laťku hodně vysoko. Imitovat ho?... On se nedá imitovat, ale jeho flamenco je nás všech. Jestli já ho měla za učitele, jestli mám věci, které jsem se od něj naučila... proč to popírat? On uměl všechno tak dobře... maximum, čeho se dá dosáhnout. Já nezpívám jako on, ale on je tím, kdo mě naučil takhle zpívat. Někteří zpívají lépe, jiní hůř, ale z Camarónovy studny je stále co pít.“

Rafael de Utrera: „...Camaróna jsem obdivoval strašně moc, ale nikdy jsem se ho nesnažil kopírovat. Rád poslouchám Josého proto, abych si ho užíval, doma, když slyším jeho alba. Ale to je úplně o něčem jiném a možná pro ten velký respekt k němu, se mi nelíbí napodobovat jej.“

Potito: „Camarón zanechal velmi výrazný otisk a my mladí z něj musíme čerpat. Nikdo jiný než velikán Camarón!“... „Všechno už je řečeno. Camarón byl tím, kdo ve flamenku udělal nejvíc pro současné i příští století. On byl flamenco a flamenco si s sebou odnesl.“

Rancapino: „On je zpěvákem tohoto století, toho minulého i toho, co přichází. To je jisté.“

Diego el Cigala, neboli Dieguito, kterého tak v roce 1988 umělecky pokřtil sám Camarón: „Necítím se tím být potěšen ani za nic. Camarón je někdo, koho vláčím s sebou. Můj hlas se podobá jeho hlasu, a proto se lidé domnívají, že ho napodobuji. Je jasné, že on byl jedním z mých učitelů, ale měl jsem i jiné, např. Ramón el Portugués. Ano, je to čest, že mě srovnávají s tímto géniem, já se však nedomnívám, že bych si tuto poctu zasloužil.“... „Camarón vyšlapal velmi těžké cestičky, po kterých musíš jít přesně do puntíku. Dnešní flamenquito se hrne moc rychle dopředu, mládí příliš překypuje horlivým nadšením. Mnoho skupin používá slovo flamenco i když dělají něco jiného. Já bych jim řekl:

Camarón de la Isla byl posledním největším objevem flamenkového zpěvu. Do flamenkového světa pronikl jako ta nejzářivější hvězda a zmizel z něj jako kometa, jejíž ohon stále zůstává v dohledu. Jako jiní velikáni různých epoch, Camarón de la Isla po sobě zanechal „pěveckou školu“. Tedy něco, co se nestalo od dob největší slávy zpěváků Pepe Marcheny (1903-1976) či Manolo Caracola (1909-1973). Můžeme vzpomenout také jméno Antonio Mairena (1909-1983), který do všeobecného podvědomí vtiskl určitý styl. Ale více než nějakou novou myšlenku, to, co Mairena reprezentoval a odkázal budoucím generacím, byl konzervativní a důstojný projev jen srovnatelný s Chacónovou osobou (1869-1929). Musíme mít na paměti, že jde o dvě různé věci nebo dva různé pojmy: jeden označuje tvůrce flamenkových zvuků, renovátory hudby, a druhý pouze ortodoxní interprety, byť mají svůj osobitý styl a ovlivňují tak řadu dalších umělců, jako v případě Fosforita (*1932). Camarón de la Isla, stejně jako kdysi Manuel Torre (1878-1933), však přinesl flamenkovým písním zcela novou tvář, a v tom spočívá jeho zásadní umělecká výjimečnost. Byl revolucionářem, což ve flamenku znamená znát historii, akceptovat tradici, a následně to dosud existující přetvořit na jinou realitu, avšak stále při zachování i toho tradičního.

Zlatý klíč za zpěv mu nestihli dát... Bohužel nepřišli včas... Ale on v posledních letech udělal pro zpěv mnohem více, než všichni odborníci dohromady se svými knihami a přednáškami.

Camarónova smrt i tak zaskočila srdce mnoha jeho obdivovatelů. Rozloučení 4. července 1992 se stalo doslova Poutí, jelikož se na pohřbu v jeho rodném městě sešlo přes padesát tisíc lidí. Šli v dlouhém průvodu a přitom hlasitě tleskali a křičeli olé! olé! Mnoho lidí upřímně plakalo, jiní rozhazovali bílé květy a všichni byli více než jen hluboce zarmouceni...

I přes všechno ostatní, Camarónova velká zásluha je ta umělecká. Především na svých albech, která jsou tím, co lidé poslouchají. Jeho koncerty v osmdesátých letech měly více společného s bohoslužbou než s nejstaršími pěveckými kánony. Ani ne tak kvůli němu samotnému, jenž na pódium nastupoval většinou nesměle, jako spíše díky publiku. Rozdával vždy stejně, ať to bylo dobré či špatné. Často buď zkracoval recitál, nebo nedokončil přestávku, nebo na sebe nechával déle čekat.

Tato věta byla pro Camaróna typická vždy, než začal zpívat. Velký kytarista Paco de Lucía říká, že se musel neustále velmi soustředit, protože José Monje byl studnou nepřetržitých inspirací. Pro ty, kteří neměli příležitost slyšet ho naživo, zanechal dva nahrané klenoty z několika různých koncertů, dodatečně technicky ošetřené. V těchto nahrávkách Camarón překonává své vlastní desky.

Camarónova vzpoura začala velmi brzy - od jeho mládí. Nechtěl setrvávat v cádizských putikách, žebrat a vzbuzovat opovržení.

Uměl se učit od starších. Obdiv zpěvačky Perly de Cádiz (1925-1975) je dostatečně výmluvný: „Vzal mé písně a dotáhl je, a zároveň se uměl nechat strhnout: Paco, a jak to vidíš ty? To byl obvyklý způsob jejich uměleckých polemik.“

Navíc, byl tvořivý:

Když tohle všechno ještě sloučíte s jeho silným osobním charismatem, s velkou kádizskou přívětivostí a jeho příslušností k tisícileté stále kočovné a pronásledované rase, Camarón dovedl flamenco na konci dvacátého století na úroveň, ze které je a bude stále co těžit. Právě včas.

Camarón se stal legendou již za svého života. Za svůj krátký život stihl nahrát devatenáct vlastních LP se sto sedmdesáti šesti skladbami, a kolem padesáti flamenkovými palos. Celkový počet jeho nahrávek pak čítá něco přes dvě stě písní. Klíčovou nahrávkou pro pochopení Camarónova revolučního pojetí bylo album La Leyenda del tiempo z roku 1979. Během třinácti let od jeho uvedení na trh se prodalo kolem 6.000 kopií. První zlatou Camarónovou deskou ve Španělsku, za prodaných 50.000 kopií, se stalo album Soy Gitano z roku 1989. Z celé jeho diskografie se prodalo s určitostí již více než 500.000 kusů. V porovnání s ostatními hudebními styly to jsou více než úctyhodná čísla pro zpěváka žánru, jakým je právě flamenco.

„Jestli měl kdy nějaký zpěvák takový široký ohlas lidu, jaký tu nebyl už hodně dlouhou dobu, pak je to Camarón de la Isla. Když se objevil, byla to opravdová senzace, jelikož byl tak odlišný, tak mladý a s takovou vyzrálou zkušeností ve svém zpěvu. Tolik imitovaný a zbožňovaný Cikány i těmi, co jimi nebyli... S veškerým citem, jemností - téměř andělskou - a zápalem zároveň, s nezměrnou hloubkou projevu a vyzařující hudbu do všech stran...“ (Antonio Villarejo)

V jeho nahrávkách se nejčastěji vyskytuje palo bulerías (61), ačkoliv Camarón cítil zcela mimořádnou náklonnost ke cantes mineros, zvláště pak k tarantos a tarantas. Tématem těchto písní bývají převážně doly, těžká práce horníků, exploze náloží, chlad a teplo pod zemí... Byť jako "člověk od moře" - z ostrova, kde nebyly žádné důlní šachty, byl tomuto ve svém životě opravdu velmi vzdálen. Navíc, jako syn cikánského kováře a cikánské košíkářky, pocházel z toho nejtradičnějšího flamenkového světa, ve kterém se protkával otcův svět seguiriyas a soleares s matčiným tangos a bulerías.

Na Camarónových deskách se objevily hudební nástroje jako nikdy předtím na albech jiných zpěváků: basová kytara, perkuse, bicí, piano Fender, moog, klávesy, elektrická kytara a citera.

Camarón de la Isla byl pravděpodobně nejoriginálnější zpěvák několika posledních flamenkových generací. Své duende projevoval v každém okamžiku a dokonce i ty jeho nejjednodušší projevy dokázaly maximálně dojmout, zasadit ránu do srdcí i těm zkušeným a zralým posluchačům. Zpěvák s magií, něžností, s tou nejosobitější flamenkovou duší, který jen díky vlastnímu přičinění vešel do historie. A proto byl tím, kdo dokázal nadchnout masy lidí a který se vždy velice rychle spojil s celým publikem.

„Camarón de la Isla je magický umělec. Po jeho náhlém zjevení a okamžitém úspěchu se dá říct, že začal novou epochu díky svému velkému vlivu nejen na umělce další generace, nýbrž také na fanoušky. Jejich značná část se vytvořila díky němu samotnému, neboť jeho způsob zpěvu, který budí dojem, že patří mezi moderní hudební proudy, přilákal k flamenku nové příznivce z řad španělské mládeže. To vše bez ztráty přízně a nadšení ze strany i těch nejnáročnějších a ortodoxních milovníků tradice. A to proto, že jeho projev je hluboký a emotivní díky svému velmi cikánskému hlasu, který, ač nevelkého rozsahu, je bolestný, brilantní a sugestivní zároveň ...“ (Manuel Ríos Ruiz)

Legendou Camarón zůstává i po smrti. Jeho alba jsou vydávána znovu a znovu. Bylo o něm napsáno mnoho knih, časopisy mu věnovaly celá čísla. V roce 2005 byl na jeho počest natočen i biografický film s hercem Oscarem Jaenadou v hlavní roli. Oscar Jaenada dostal za svůj vynikající výkon v tomto filmu již čtyři prestižní ceny pro nejlepšího herce.

Žádnému jinému flamenkovému zpěvákovi, ani flamenkovému umělci vůbec, se nikdy v historii flamenka nevěnovalo tolik pozornosti jako právě Camarónovi de la Isla. Tak jako pravým milovníkům flamenka ve svých diskografických sbírkách rozhodně nechybí jeho alba, tak je na světě i řada příznivců, kteří Camarónem začali a jím také skončili, a jiné jméno z flamenkového zpěvu ani neznají.

Španělský flamenkový zpěvák Camarón de la Isla, vlastním jménem José Monje Cruz, se narodil 5.prosince 1950 v San Fernando, v provincii Cádiz. Během života většinou pobýval v Línea de la Concepción (Cádiz), ve vesnici své manželky Dolores Montoya, přezdívané La Chispa.

José Monje Cruz se narodil v klasickém obydlí prostého andaluského lidu patio de vecinos, v ulici El Carmen č. 29 ve čtvrti Callejuelas. Camarón byl sedmým z osmi dětí manželů Juany Cruz Castro, přezdívané „La Canastera“ a Juana Luis Monje Núñez, původem z Conil de la Frontera. Syn cikánského kováře sice vyrůstal v chudé rodině, ale zato v ideálním prostředí pro vstřebávání hudby. Obklopen nejčistším flamenkovým zpěvem, tancem a kytarou. To vše prostřednictvím svých nejbližších. Zvláště matky, po níž zdědil charakteristické znaky hlasu a cit pro rytmus. Otec zemřel na astma, když bylo Josému jen dvanáct let.

Malému Josému nejprve říkali „Pijote“. Přezdívku „Camarón“ (Kreveta) mu dal později jeho strýc José pro světlejší odstín barvy vlasů, ačkoliv byl pravý gitano. „de la Isla“, protože pocházel z ostrovního městečka San Fernando. V posledních letech byl nazýván i jen „Camarón“.

Ačkoliv měl z býků velký strach, i jeho snem – jako mnoha dalších andaluských chlapců v té době – bylo stát se matadorem. Při tradiční španělské zábavě zvané capea ho však býček o váze 400 kg srazil k zemi a tak si mladý Camarón řekl, že tudy cesta nepovede...

Zpěvem však žil už od narození. U nich doma jim bylo blízké všechno, co mělo něco společného s flamenkem. „Protože zpěv je náš. Zpěv je nás Cikánů .“ říkal. „U nás doma všichni zpívali a tancovali, ačkoliv to nebyli žádní umělci. Můj otec, má matka, moji sourozenci. Otec byl kovář, ale velmi dobře zpíval por siguiriyas, por soleá... Macandé, Vallejo, Caracol, ti všichni si ho přicházeli poslechnout. Jakmile do naší vesnice přijela nějaká rodina flamencos, zastavovala se u nás doma. Když začali zpívat, pozorně jsem poslouchal a snažil se pochytit toho co nejvíce. Od koho jsem se nejvíce ve skutečnosti naučil, to byli ti nejstarší.“

Pěvecký život začal nejen na rodinných fiestách, ale už jako osmiletý zpíval v místních hospůdkách v San Fernando a dalších cádizských lokálech. Studoval málo a špatně, jako mnoho ostatních flamencos. Učil se hrát na kytaru, a tak nebylo nic zvláštního vidět ho občas na některých videonahrávkách, jak někoho či sebe doprovází.

Zpočátku zpíval především v lokálu Venta de Vargas, dříve nazvaného Venta Eritaña, kde měl také příležitost poslouchat a učit se zpěvu velikána té doby Manolo Caracola či zpěvačky La Niña de los Peines a jiných. Ačkoliv Camarón zpíval vždy a všude, když měl jednoduše chuť a náladu; ať to bylo doma, na ulici, ve vlaku či v nějakém podniku...

Jeho velkým kamarádem už od dětských let byl Rancapino (*1945). Též jeden z významných zpěváků oné generace a držitel několika cen. Jejich přátelství se prohloubilo, když Rancapino také začal zpívat ve Venta de Vargas. Byl Camarónovým společníkem, často ho doprovázel na vystoupení a zůstal jeho nejbližším přítelem až do konce života.

Dalším jeho nejbližším přítelem po celý život, o kterém je zapotřebí se zmínit, byl José Picardo, jeden z majitelů podniku Venta de Vargas.

Ve Venta de Vargas se poznal též s Paco Cepero, který byl pravděpodobně jeho vůbec prvním kytaristou a který ho v pozdějších letech doprovázel na festivalech ve Španělsku (např. v Mareina de Alcor), v zahraničí, v rozhlasových a televizních studiích, a především v tablau v Madridu. O Paco Ceperovi Camarón sám prohlásil, že to byl pro něj nejlepší kytarista, který ho kdy na festivalech a fiestách ke zpěvu doprovázel.

V roce 1963 se mu naskytla příležitost účinkovat na Feria de Sevilla. To byl jeho první pohled do profesionálního světa, kde ho uslyšela zpívat další pěvecká legenda, Antonio Mairena.

Pověst o něm se začíná šířit už v dětství, kdy matka musela v dokumentech pozměnit datum jeho narození, aby mohl odjet do Malagy a vystupovat tam se skupinou Miguela de los Reyes.

Se zpěvákem Miguelem de los Reyes (1929–1999) se seznamuje asi ve 14 letech během flamenkových vystoupení pořádaných večer na Plaza de Toros v San Fernando, které v té době Miguel navštívil. Angažuje ho do svého Ballet de Arte Español, se kterou účinkuje v Taberna Gitana, El Tamboril a jiných tablau na Costa de Sol.

V Malaze se poznal i s jedním ze svých největších pěveckých idolů Antoniem El Chaqueta (1918-1980). S balletem Miguela de los Reyes působí asi dva roky, během nichž se s nimi vydává i na turné po celé Andalusii a také Madridu.

V 16 letech dostává Premio de Cantes Festeros na Concurso de Mairena del Alcor.

Dá se říct, že skutečným profesionálem se ale stává až v necelých 18 letech, poté co se odstěhoval do Madridu a začal zpívat v tablau Torres Bermejas. Téměř celkem dvanáct let působil v tomto madridském tablau – do doby, než začal být významnou osobností. Již jako hlavní postava Torres Bermejas odjíždí na turné do Ameriky s compañíou Dolores Vargas „La Terremoto“ a také s companíou kytaristy Antonia Arenas, se kterým v roce 1968 nahrál na desky několik písní.

Následně je angažován jako jeden z mnoha dalších umělců pro Festival Flamenco Gitano, se kterým vystupuje po evropských zemích a v roce 1969 se podílí na společném albu s legendárním kytaristou Sabicasem (1912-1990).

V Torres Bermejas uslyšel Camaróna zpívat také Antonio Sánchez a představil ho svému synovi – Pakovi de Lucía. O přesném datu a místa jejich skutečného prvního setkání média však vedou spory. Poznali se už o mnoho let dříve. I sám Paco de Lucía v jednom rozhovoru pro časopis La Caña zavzpomínal: „V Madridu jsem nahrával album Bambina, ještě spolu s Paco del Gastor a Enriquem Escudero... Do studia vstoupil neznámý kluk, asi čtrnáctiletý, který přijel ze San Fernanda do Madridu poprvé. Byl to Camarón. Bambino nám řekl, abychom mu na chvilku zahráli, aby si ho mohl poslechnout šéf produkce. Paco a Enrique už byli unaveni a neměli chuť hrát. Mně bylo šestnáct a tak jsem ho ze solidarity doprovodil. José začal zpívat soleá. Byla to tradiční soleá a on se podobal Mairenovi, ale byl fakt výborný.“

V každém případě setkání zpěváka Camaróna a kytaristy Paco de Lucía, ať to bylo kdykoliv a kdekoliv, znamenalo současně zrození nejvýznamnějšího uměleckého dua ve flamenkovém umění 20. století. Po sezóně strávené v madridském tablau Torres Bermejas, tedy stále v roce 1969, nahrává osmnáctiletý Camarón s jednadvacetiletým kytaristou Paco de Lucía svou první desku Detrás del tuyo se va.*

Poté se začleňuje se do skupiny zpěváka Juanita Valderramy (1916-2004), se kterou se v roce 1970 vydává na rozsáhlé turné.

Jeho sláva roste, když v roce 1971 dostává Premio Antonio Mairena v Concurso de Cante Jondo, konaném v Mairena del Alcor. Od této chvíle se Camarón stává hlavní postavou andaluských festivalů a při nejvýznamnějších událostech v celé zemi.

Deska Detrás del tuyo se va byla první z dlouhého seznamu nahrávek dvou umělců, kteří společně vystoupili až na vrchol a značně ovlivnili jak rozšíření flamenkového zpěvu a hry na kytaru, tak zrození nové generace umělců v osmdesátých letech.

Každý krok umělecké dvojice Camarón – Lucía vyvolal vášně jak na straně příznivců tak odpůrců. Po vydání prvních desek se kolem něj začíná vytvářet okolí zaskočených obdivovatelů z řad samotných flamenkových aficionados.

Celkem deset alb bylo plodem spolupráce mezi Camarónem de la Isla a Paco de Lucíou v letech 1968 až 1977. Na nich se často objevuje s druhou kytarou Ramón de Algeciras, Pakův bratr. Na těchto albech Camarón nahrál písně, jak je znal ze svého života, avšak krok za krokem si utvářel svůj osobní styl, mimořádně emotivní, silně citově zabarvený a s velkou komunikační schopností. A tak Camarón začal otevírat dveře širokému spektru publika.

Po smrti Maireny a Caracola – pěveckých idolů z let 1950 až 1980 - flamenco překonávalo období jakési krize, bez vůdčí osobnosti, která by byla schopna ujmout se dalšího vývoje. Prodělávalo otřes a zdálo se, že se už nikdy nevrátí v té podobě, jako dříve. Vznikaly nové spory, pro tento životní a hudební styl typické. V této době se ale objevila výjimečná alba: Camarónovo La leyenda del tiempo, Veneno (Kiko Veneno) a Guitarras callejeras (Pata Negra). Producentem těchto tří mýtických alb byl Ricardo Pachón.

V roce 1975 mu Cátedra de Flamencología v Jerez de la Frontera udělila Premio Nacional de Cante.

Jakmile Paco de Lucía dosáhl mezinárodního věhlasu a vystupoval často jako sólista, začal José od roku 1978 hodně spolupracovat také s Tomatitem, v té době ještě zcela neznámým kytaristou. Tomatito, vlastním jménem José Fernández Torres, s ním vystupoval až do konce života a nahrál s ním i několik alb. Tím samozřejmě jeho spolupráce s Paco de Lucíou vůbec neskončila. Tomatito doprovázel Josého především na festivalech, ale například poslední album Potro de rabia y miel nahrál právě s Pakem. Zůstali velmi blízcí přátelé až do Camarónovy smrti a Paco mu věnoval píseň na svém sólovém albu Luzia.

Když Camarón zemřel, Tomatito chtěl nadobro skoncovat s hraním... Naštěstí se tak nestalo, a Tomatito je dnes jedním z nejlepších flamenkových kytaristů na národní i mezinárodní úrovni.

V roce 1985 La Peńa el Taranto v Almeríi udělila Josému svou prestižní výroční cenu Premio Lucas López.

Camarónova sláva překračuje hranice Španělska a popularita nadále stoupá. V roce 1987 se stává nejvíce ceněným zpěvákem jak při velkých koncertech na domácí půdě, tak při třech recitálech konaných na jaře v pařížském Cirque D’Hiver. Na konci osmdesátých let jeho cena dosáhla částky ve flamenkovém umění dosud nevídané.

V roce 1988 byl opět pozván do pařížského Cirque D’Hiver. Nebylo tisku, který by neinformoval o jeho vystoupeních. Věnovaly mu celé stránky včetně titulních. Jeho popularita se dala srovnat s popularitou těch nejslavnějších umělců ostatních hudebních žánrů a jeho přítomnost na scénách v nejrůznějších koutech země se vždy měnila v místa setkání mladých lidí, kteří ho následovali a nadšeně mu aplaudovali.

10. května 1988 se znovu objevil v Madridu a lidé zaplnili Palacio de los Deportes do posledního místa. Když vystoupil na jeviště, přivítání v podobě potlesku patnácti tisíců diváků bylo největším aplausem v celé historii, které se kdy věnovalo flamenkovému umělci.

V roce 1989 vystupuje opět v Paříži na Gran Rex a následující rok například v New Yorku na New Music Seminar. V roce 1991 účinkuje na Festival Jazz ve švýcarském Montreux a 24. ledna 1992 ve francouzském městě Nimes.

I přes rychle se zhoršující zdravotní stav si zachoval svou uměleckou kvalitu a interpretaci až do posledních měsíců před svou smrtí. Jeho posledním albem bylo Potro de rabia y miel, nahrané v roce 1991, a naposledy zazpíval 25. ledna 1992 na III. Festival Flamenco por Tarantos, který se konal v madridském Colegio Mayor San Juan Evangelista.

 

Zemřel 2. července 1992 pár minut po sedmé hodině ranní v Hospital Germans Trías i Pujol (Can Ruti) v Badaloně (Barcelona).

Camarónovu hrobku dodnes navštěvují jeho obdivovatelé, jak Cikáni, tak ostatní, pro něž navždy zůstal mladým a geniálním bohem.

„V Camarónovi de la Isla bylo vždy něco tajemného. Možná proto to byla tak záhadná, tichá, zamlklá a skromná, nedostupná i blízká, vášnivě lidská, familiární a srdečná postava.“ (Enrique Montiel)

Postava ve flamenkovém umění skutečně symbolická. Nikdo nikdy nedal do arte jondo takový masový projev jako tato jedinečná osobnost. Ani Pepe Marchena, ani El Cabrero... Kromě uměleckého velikána byl i velkým společenským, široko daleko obávaným, fenoménem. Tisíce a tisíce lidí překonávaly jakékoliv překážky všude, kde se Camarón objevil. Jen, aby ho mohli poslouchat a vidět ho, nic jiného. Nechodili na jiná flamenková vystoupení, dokud se v nich neobjevilo jméno jejich idolu.

Jakmile se stával slavným a bylo jasné, že dozrál, začínal do svého projevu zavádět určité stylistické inovace, kterými nabourával způsoby posvěcené tradicí. To, o čem s ním přirozeně stále diskutovali. On byl ale přesvědčen, že by právě toto mohlo zaujmout mladé a že by tak někteří z nich mohli proniknout do arte jondo. Při jedné příležitosti prohlásil: „Flamenco už je dané, ale nad něj se může pokračovat ve tvorbě bez toho, aniž by se klamalo a mystifikovalo. Proč musíme dělat všechny soleá naprosto stejně jako kdybychom byli jedna deska? Pokud já mohu připojit něco vlastního, obohatit je, aniž bych překroutil to, čím už zpěv soleá je, tak proč bych to neudělal?“ Camarón věřil v pěvecké duende, byť to neuměl moc dobře vysvětlit: „Já se domnívám ,že se duende může dát do všech řemesel, ačkoliv kdoví, víc do toho našeho, do toho cikánského. Ale to se nedá vysvětlit. Já najednou dělám ve zpěvu věci, které jsem nikdy nedělal, a které už nebudu moci udělat, jelikož bych je už neuměl zopakovat. Tím by to mohlo být.“

Když Camarón zemřel, zpěvák Enrique Morente (*1942) , nesmírně zarmoucen jako všichni lidé od flamenka, o něm prohlásil: „Nikdo předtím, ani teď, neměl a nemá ozvěnu, jakou měl on. Tam, kde zazněl jeho hlas, znělo zlato. Jeho schopnost přenosu emocí byla obdivuhodná. Bylo to ve zpěvu něco nového. Měl v sobě něco, co tu zůstane navěky. Camarón ovlivnil všechny zpěváky své doby. Je možné, že nějakým způsobem i mě, aniž bych o tom věděl. Od umělců jako byl on, vždycky získáváte dobré věci, a ačkoliv já už měl svůj osobitý styl, není pochyb o tom, že Josého zpěv mě vždy dojímal a vzrušoval. Byli jsme jako bratři. Když přijel do Madridu, strávil v mém domě vždycky spoustu času. Byla to okouzlující osobnost. Prožili jsme spolu nezapomenutelné chvíle. Ke komu neměl důvěru, s tím sotva promluvil, ale s lidmi, které měl rád, byl vstřícný a duchaplný. V mém domě jeho tvář stále zářila úsměvem.“

Camarónovo umění veřejně uznáváli a obdivovali i zahraniční rockové hvězdy jako například Bono či Mick Jagger.

Camarón nepatřil k žádné škole, on sám byl „školou“. Flamenková palos interpretoval s hluboce inovačním charakteristickým rysem. Proto byl tak oblíben u široké vrstvy mladých lidí a zároveň respektován u generace starší. Styl, který vytvořil, nazývají ve Španělsku camaronero. Nechal se hodně ovlivňovat. Jak kdysi řekl, v životě ho nejvíce ovlivnili matka Juana Cruz, Perla de Cádiz, Antonio el Chaqueta a Manolo Caracol.

A to je asi největší Camaronův přínos do flamenkového umění. Camarón byl flamenco na sto procent a před dvaceti lety posunul toto umění za neočekávané hranice...

Zlatý klíč – Llave de Oro del Cante flamenco – mu udělili až v roce 2000, in memoriam. Cenu, kterou v celé historii flamenka dosud obdželo jen pět zpěváků: Tomás El Nitri (1880), Manuel Vallejo (1926), Antonio Mairena (1962), Camarón de la Isla (2000) a Fosforito (2005).

In memoriam mu byly uděleny i následující ceny a pocty: Medalla de Oro al Mérito a las Bellas Artes; Medalla al Mérito Artístico del Ayuntamiento de Madrid; Premio Ondas, Premio al Mejor Artista Español; Premio a la Mejor Trayectoria Musical; Grammy Latino; Premio de la Música; Medalla de Oro de Andalucía; Hijo Predilecto de la Cuidad de San Fernando; platinová deska za album París 1987 a zlatá deska za album Antología inédita. Na jeho počest byly také odhaleny sochy v Línea de la Concepción a San Fernando, a Tertulia Flamenca založila národní soutěž Certamen Nacional de Cante Flamenco Camarón de la Isla.

Hlavní diskografie:

• Detrás del tuyo se va (CD pod názvem Al verte las flores lloran; 1969)
• Cada vez que nos miramos (1970)
• El espejo en que te miras (CD pod názvem Son tus ojos dos estrellas; 1973)
• Canastera (1972)
• Caminito de Totana (1973)
• Soy caminante (1974)
• Arte y majestad (1975)
• Rosa Maria (1976)
• Castillo de arena (1977)
• La leyenda del tiempo (1979)
• Como el agua (1981)
• Calle Real (1983)
• El Ángel (Camarón též kytara, 1983-1984; zahrnuto v Antologii z roku 1996)
• Viviré (1984)
• Te lo dice Camarón (1986)
• Flamenco vivo (nahrávky z živých koncertů z let 1977- 1979; 1987)
• Disco de Oro (s Paco de Lucíou, výběr nahrávek z předešlých let; 1988)
• Soy gitano (1989)
• Autorretrato (výběr, 1990)
• Potro de rabia y miel (1991)
• París 1987 (živý koncert z Paříže, 1997)
• Pa saber de Camarón (2004)
• En la Venta de Vargas (nejstarší zachované nahrávky, 2004)
• Camarón, la película (soundtrack k filmu, 2005)

(*) První Camarónova alba neměla konkrétní tituly; nazývala se jen „El Camarón de la Isla con la colaboración especial de Paco de Lucía“, a tak v knihách či na později vydaných CD jsou uváděna pod názvy písní, většinou té první v pořadí.

Antologie:

• Grandes Cantaores del Flamenco. Camarón de la Isla, vol. 15 (1990)
• Una leyenda flamenca (2 CD, 1992)
• Camarón nuestro (nahrávky z let 1977-1979, 2 CD, 1994)
• Antología (3 CD, 1996)
• Antología inédita (2000)
• La leyenda. Antología (4 CD + kniha, 2004)
• Alma y corazón flamencos (3 CD, 2004)
• Integral (kolekce 20 CD + kniha, 2005)

Ostatní:

• Camarón s Antonio Arenasem (1968, 1971)
• Camarón se Sabicasem (Sabicas „La historia del flamenco“, 1969)
• Sere...serenito (single, 1973)
• Villancicos (single, 1973)
• Raimundo Fagner: Traduzir-se (1981)
• Cancons de la Mediterránia (1987)
• Tomatito: Rosas del amor (1987-1997)
• Tomatito: Barrio negro (1991)
• Sevillanas (1992)
• Nochebuena gitana con Camarón y Paco de Lucía (1994)

Camarón na DVD:

• París 1987-1988 (DVD, 2002)
• Camarón de la Isla - el mundo del flamenco, vol. 1 (z archívu RTVE, DVD 2003)
• Rito y geografía del cante flamenco, vol. 1 (DVD + kniha, 2005)
• El Ángel - Musical Flamenco III. „El Territorio Flamenco“ (záznamy z let 1984; 2006)

Hlavní bibliografie:

• A Camarón. (kolektiv, 1992)
• Camarón. Se rompio el quejío. (Andrés Rodríguez Sánchez,1992)
• Camarón de la Isla. Mito en vida, leyenda desde su muerte. (Ana Baeza, 1992)
• Camarón. Vida y muerte del cante. (Enrique Montiel, 1993)
• Camarón de la Isla. El dolor de un príncipe. (Francisco Peregil, 1993)
• Amigos de Camarón. (José Luis Chillida, 1996)
• Paco de Lucía y Camarón de la Isla. (Félix Grande, González Zaafra, 1998)
• Camarón. Antología. (sbírka textů písní, kolektiv, 2002)
• Camarón. Vida a obra. (José M. Gamboa & Faustino Núnez, 2003)
• Camarón, biografía de un mito (L.F.Zaurín, J.C.Calleja, 2004)
• Camarón, la leyenda del cantaor solitario. (Carlos Lencero, 2005)
• Camarón: El tiempo dió la razón. (Peréz Hinojosa, 2006)... atd.

Časopisy, jejichž některé výtisky věnovaly jen Camarónovi:

• Candíl, El Olivo, La Cana, Sevilla Flamenca, Bienal... atd.

Biografický film o Camarónovi s Oscarem Jaenada v hlavní roli:

• Camarón - La película (DVD, 2005)

Zvukové ukázky:

• Bulerías de Chozas (bulerías z alba Camarón en la Venta de Vargas)
• Tu mare rosa (cantiñas z alba Te lo dice Camarón)
• Como el agua (tangos z alba Como el agua)
• Cada vez que nos miramos (soleá z alba Cada vez que nos miramos)
• Camina y dime (tarantos z alba Al verte las flores lloran)

Výše uvedené odkazy jsou na server Flamenco World, k přehrání musíte mít nainstalován program Real Player.

Videoukázka:

• Bulerías con Tomatito

PS: Mé veliké a srdečné díky za úžasné konzultace, upřesnění některých údajů a zaslání fotografie z domácího archívu patří spisovateli a novináři Enrique Montielovi - autoru biografické knihy "Camarón. Vida y muerte del cante.", jenž pochází přímo z městečka San Fernando a tuto legendu flamenkového zpěvu znal osobně již od dětství.

Quiero agradecer al escritor y periodista Enrique Montiel las cordiales y extensas consultas, precisiones de algunos datos y el envío de la foto de su archivo privado. Enrique Montiel, natural también de San Fernando (Cádiz), la ciudad natal de Camarón de la Isla, conoció personalmente, desde niño, a José Monje Cruz, una Leyenda del Cante Flamenco desde la primera juventud. Es autor de la biografía "Camarón, vida y muerte del cante", publicada en Barcelona en 1993.